Město se uložilo ke spánku. Prázdnými ulicemi se proháněl chladný vítr pohrávající si se špinavými útržky starých novin. Začalo sněžit. Arnošt se vracel z hospody. Kráčel úzkou uličkou tísnící se mezi dvěma řadami vysokých domů a cítil, jak si ho jejich temná okna nepřátelsky prohlížejí. Za to, že se v husté tmě doprovázené vánicí neztratil, vděčil jen světlým ostrůvkům těch několika málo pouličních lamp, které v nočním městě zářily jako miniaturní kopie pobřežních majáků. Pod nohama mu zoufale skřípala černobílá směsice starého a nového sněhu.

     Mladík se snažil zaplašit myšlenku na obvyklé kázání, kterého se mu kvůli pozdnímu návratu od matky zase dostane. Táhne mu už na dvacet a ona s ním jedná jako s nějakým usmrkancem. Nikdo jí neupírá její zásluhy, po smrti Arnoštova otce to neměla jednoduché a  přesto ho sama zaopatřila a vychovala a dovedla až na práh dospělosti – ale v tom to právě bylo. Jakmile se v den svých osmnáctých narozenin ráno probudil, cítil se uvnitř být jiným, jaksi opravdovějším člověkem, a hned to také oznámil své matce. Ta se na něj jen shovívavě usmála a řekla mu, že pro ni navždy zůstane tím malým chlapečkem, kterého v nejšťastnějších hodinách svého života přivedla na svět. Nic horšího snad v takovou chvíli ani říct nemohla. Osmnáctiletý mladý muž pochopil, že vedle své matky nebude dospělý, skutečně dospělý nikdy. A toho dne začal svou matku nenávidět. Od té chvíle už uplynuly skoro dva roky, ale Arnošta její postoj drásal stejně bolestivě jako v den jeho osmnáctých narozenin.

     S očima přivřenýma před tisíci sněhovými jehličkami se Arnošt na chvíli zastavil, aby si v chatrném úkrytu prosklené čekárny zapálil cigaretu. Zapalovač několikrát zacvakal naprázdno a pak v šeru konečně zazářil mihotavý plamen … a Arnošt zděšeně uskočil - záblesk světla dopadl na zachmuřenou tvář muže s dlouhým, neupraveným plnovousem. Na sněhu zasyčela upuštěná cigareta.

     „Ježíšikriste, vy ste mně ale vyděsil.“

     Muž neodpověděl a dál upřeně hleděl na rozechvělého mladíka. Ten vrátil zapalovač do kapsy a cizí tvář se opět propadla do milosrdné tmy. Arnošt bez dalších slov vyšel z čekárny. V pohledu zarostlého cizince bylo cosi z dravce - dravce, který je právě na lovu. Mladíkovy ruce, schované v kapsách jeho zimního kabátu, se mimoděk sevřely v pěst. Rychle kráčel prázdnou ulicí, hlavu sklopenou, uši pro jistotu nastražené. Uvědomil si, že už je skoro doma, a překvapilo ho, jakou přitom pocítil úlevu. Teď jenom zabočit za roh a pak …

     Rychlý pohyb ve tmě. Výkřik odrážející se od netečných zdí spícího města. Bolest. Tvrdý dopad na chodník, v ústech krev a špinavý sníh. Temný smích muže s dlouhým, neupraveným plnovousem. Chlad. Poslední myšlenka patřící matce – mamince.