|
| |
 |
Charakteristika
Autor: L.B (Občasný) - publikováno 6.5.2001 (17:47:15), v časopise 8.5.2001
|
|  |
Je veliké, je krásné, dokáže udivit člověka, vyvolat v něm vzpomínky, nedá se zabít, chrání ostatní, chrání samo sebe.
Chutná tak, jak chutná pravda, kterou nechceme slyšet, je průzračné jako lidská duše.
Žije v něm spoustu věcí, ztratilo se v něm spousta životů. Není zrádné, je spravedlivé, každému udělí vzpomínky.
Umí naslouchat, mnoho lidí v jeho blízkosti je romanticky naladěno, mnoho lidí si vylívá své utrápené srdíčko – neodporuje.
Naslouchá, tiše se pohupuje, mírně šumí. Ticho. Jen ono a šumění, sem tam pohyb stromů. Klid. Oddat se tak vzpomínkám, láskám ztraceným, navždy ztraceným i nově narozeným. Proč právě v jeho přítomnosti zní všechno tak mladě, nadějně, krásně? Mnoho lidí se v jeho náručí milovalo, zapomnělo na bolest, na sliby, …ne už nikdy!
Když se ráno probudí, to je krásy, radosti a energie. Běžíte s časem, chcete omládnout,… jen ono nikdy nezestárne. Závidíte mu. Hladí okolí, jemně, aby ničemu neublížilo, něžně, vrací se zpátky.
V jeho rozlehlosti se shlíží sluníčko, jeho vlásky češe vítr, jeho duši nikdo neslyší, ale vnímají ji snad všichni. Kéž by také všichni vnímali jeho sténání. Ale ne, snad ani nesténá, možná jen někdy nad všechnou tou bolestí.
Je všude, kam jen dosáhne, lidé ho opravdu mají rádi, celý den pak stráví s nimi. Hraje si.
Nadnáší těžké duše lidí, někdy pomáhá zapomenout. Skrývá mnoho tajemství, nikdo ho nemůže znát nejlépe a celé. Proč? – Má velikou duši: ztratíte se!
A večer, když se unavené ukládá k spánku, zpívá krásnou melodickou hudbu, zapomenout, jen zapomenout na všechno zlé a usnout a druhý den se probudit, krásně, do nového dne. Každý se těší na večer, projít se, po jeho boku, neunavíte ho. Odráží se hudba, odráží se smích, pláč a smutek. Kolik krve už jím proplulo, kolik bolestí a křiku. Ne, nemusíte se o něj bát, ono unese všechno. Unese snad všechny hříchy, vidělo mnoho utrpení, skrývalo velké neštěstí, těšilo se na nový život. Cestuje, zná mnoho cest, lidí, povídá si s hvězdami. Měsíc je chůva, která ovlivňuje jeho sílu a jeho chování. Slunce je matka, která prosvítí jeho duši do hloubky a otec, otec je vítr – pohladí, pokárá.
Všichni z nich mají vliv na jeho život. Až zemře chůva – bude tiše mlčet, už žádné šumění, nepomůže ani pohlazení otce, jen matka jej bude držet ve dne při životě, němě bude nahlížet do jeho duše, už ne tolik veselé a energické. Ticho, bylo by už jen ticho, nezpívalo by už ani svou jemnou melodii.
|
|
|
