Podal jsem mu lístek.
„Vítejte, vítejte pane“, vykřikoval na celé kolo, „u nás se pobavíte, u nás si ulevíte, u nás se proletíte.“ Sundal řetízek, který mě dělil od dřevěného nástupiště a ukázal mi velkým gestem: „Račte vstoupit“.
„Děkuji.“ A už jsem tam stál, roztržený lístek v dlani.
Malá kabinka se pomalu zastavila, dveře se otevřely, a já se nasoukal dovnitř.
„Zapněte si pás pane“, volal na mně skřet, kolotočář s křivým úsměvem. „A už to pojede, už to poletí!“
Dveře zacvakly a kabinka se pomalinku posunula směrem vzhůru. Skrz špinavé sklo jsem viděl co se děje dole. Pouť. Podivná pout, omšelé atrakce, kelímky od piva, nikde žádní lidé. Jen malý skřet se dívá směrem vzhůru a šklebí se. Směje se mi!
Zaslechl jsem podivné „wrrrr“, a pak „grummmmm“, kabinka sebou trhla, motor uprostřed obrovského kola vychrlil černý oblak kouře. „Wrrrrr“. Přivřel jsem oči abych jim ulevil od velkého zrychlení. Motor se podle zvuku uklidnil a já letěl. Sám na velkém kole.
Nedokážu říct, co se stalo, kde se to zlomilo. Jen vím, kdo za to může.
Seděl jsem s ní v pokoji, byl začátek jara, venku už se povaloval teplý vzduch, ale uvnitř bylo chladno. Díval jsem se na ni a snažil se o úsměv.
„Já nevím“ řekla, “už toho mám dost“.
„Hmmm“ mlčel jsem, nechtěl jsem říct další ubohou větu.
„Tady, myslím“ ztichla a podívala se mi do očí. Nevím co tam viděla, ale řekla „tady máš, něco jsem ti chtěla dát.“ Podala mi obálku. „Asi bude lepší, když si ji otevřeš až budeš sám.“
„Děkuju.“ Zdvořilost je někdy komická.
Teď nedokážu říct, co bude dál.
Najednou se setmělo. Podle barevných šmouh se dalo poznat, že se atrakce na pouti pomalu rozsvěcují. Střelnice, autodrom, obludárium. Barevné šmouhy se mi míhaly před očima. Oslepilo mě ostré světlo, hlavou dolů, nevěděl jsem co se děje. Až později jsem pochopil, že skřet spustil obří promítačku. „Začínáááméééé“, znělo mi v uších.
Něco takového se děje každou chvíli. Ale proč?
Obraz za oknem se srovnal, nevím jak to fungovalo. Z pouti pode mnou zbylo pár barevných šmouh a z malého skřeta, jen podivný zvuk jeho vískání. Za okénkem mé kabinky začínal film. Starý černobílý, znělka, popraskaný celuloid. Němý film.
Do místnosti vstoupila dívka v bílém, vysoká bílá dívka, vznášela se nad kobercem ve velkém sále a něco mi říkala. Neslyšel jsem nic, jen otevírala a zavírala pusu, ale já věděl co to bylo. Nějak jsem to vytušil, vítala mě.
Je mi to líto.
Každý další obraz filmu mě bolí. Jako bych při každém otočení narážel hlavou do konstrukce kolotoče. Chvíli dole, chvíli stoupám. Zavírám oči, ale i přesto vidím podivný příběh. Tolik vzpomínek v jednom krátkém filmu, který mi ta malá zrůda pouští stále znova.
„Tak zatím“, zašeptala. Sklopila oči, vstala a pomalinku odešla z místnosti. Neotočila se. Chvíli jsem se díval na zavřené dveře, překvapený, neschopný slova. V ruce jsem držel obálku, kterou mi dala. Roztrhl jsem ji, uvnitř byl jen malý zažloutlý lístek. Vstupenka na pouť, poukázka na jednu jízdu zdarma.
Znovu a znovu ta bílá postava, už vím co říká, už to slyším. „Vítám tě příteli! Vítám tě na začátku dlouhé cesty. Vítám tě v tvém osobním pekle.“
|
