|
| |
 |
|  |
POSLEDNÍ MILENCI
Byl večer. Stmívalo se. Slunce nešlo vidět, ale obloha přecházela z černé v modrou až do červena. Kdesi v dáli pluly po nebi červánky a v druhé dáli plula tma. Měsíc svítil a hvězdy nešly vidět. Listí na stromech šustilo. Jakoby v předtuše něčeho zlého si povídalo. Tiše a nenápadně. Nikdo to nemohl slyšet. O čem si jen povídalo?
Všechny listy se nakláněly k měsíci. Byl podivně velký. Zabíral podstatnou část oblohy. A ještě něco na něm bylo divného. Byl bledý. Jako stěna. Tiše si foukal na svou flétnu a vítr ten pískot přinášel k listům – na zem. Ten pískot rval uši. Stejně tiše a pomalu, jako si listy šeptaly. Pšt. Tiše! Co jen to bylo?! Ne… Není možné aby spadla hvězda. To by přece všichni viděli. A teď? Nikomu nebylo dovoleno vidět cokoli. Nikdo se nesměl dívat. Všichni byli slepí. A hluší. A němí. Nebylo dovoleno nic vědět. Nikdo nevěděl ani jak se jmenuje. Ale stejně – ta hvězda možná spadla… Možná. Snad byla prorokem dobrých zpráv. Nebo taky ne. Každopádně ji neviděl nikdo padat. Jen listy si něco šeptaly. Ale to vše bylo v lese. Daleko od města. Nikdo z Nich – Lidí - neviděl les. Nevěděli, že něco takového existuje. Proto si listy mohly šeptat a nikdo se na ně nezlobil. Proto. A nikdo je neslyšel. A i kdyby… Copak by někdo bral vážně partu poblázněných listů?! Asi ne. Bylo to hodně daleko od města.
V městě – v rozmlácených ulicích – nebylo dovoleno procházet se. Po ulicích nebylo dovoleno ani chodit. Co lidé dělali? Seděli doma. Dívali se na prázdné stěny. Pokud nějaké měli. Nemluvili. Nejedli. Neposlouchali. Jen soutěžili. Kdo koho přežije. Žili. Aby mohli zítra zemřít. Umírali. Aby mohli poprvé v životě promluvit. Kde? V nebi… Nebyli pohřbení. Mrtvá těla spolu s dosud živými sledovala bílé stěny…
V ulici se ozvaly kroky. Nikdo je neslyšel. Nikdo je nechtěl slyšet. Nikdo je nemohl slyšet. Nikdo nevěděl, co to je slyšet. Mysleli si, že se jim to zdá. Nevěděli, co jsou to sny. A přece na ulici někdo šel. Byl to muž. Nebo žena? Byl to člověk. A šel. Tiše. V kovových podpatcích. Po rozbité dlažbě. Měl roztrhané tričko bez rukávů. Nebo to byla ona? Měla svalnaté ruce. Očima se díval kamsi do prázdna před sebou. Šla tiše. Nic neslyšel. Byla dva. Byl dva. On. A ona. Nebo taky ona. S ním. Něco k sobě cítili. Nebo ne. Spíše cítili pach svých těl. Přesycený mrtvými rodinnými příslušníky. Nevěděli, že ten druhý stojí vedle. Věděli, že tam je něco zpoceného. Ano. Pot znali dobře. A jeho zápach. Neměli se rádi. Neviděli se. Neslyšeli se. Nemohli se sebe dotýkat. A nešli spolu. Nesměli chodit.
Kroky ztichly. Vzdálily se. Cosi kráčelo po poli do lesa. Byli to oni. V zápachu těl se šli pokochat šeptáním listí. Nemohli ho slyšet. Nemohli vidět ani měsíc. Nemohli být spolu. Nesměli o druhém vědět. Přesto kráčeli vedle sebe. Vedeni potem toho druhého. Neměli se rádi. Nemohli…
Listí si dál šeptalo. Pozorovalo ty dva, jak se milují. Jak se navzájem nedotýkají, jak na sebe nemluví. Jak se nevidí. Jak k tomu druhému nic necítí. Měsíc se usmíval. Je to ale pár milenců. Hrozně jim to spolu slušelo. Neviděli se. Nevěděli, že tam je ten druhý a šli tři centimetry od sebe. Nedotkli se navzájem. Nemohli. Milovali se. Měsíc se začal smát. Listy setřásly na ty dva kapky rosy. Oni šli dál. Zaslepeni svou láskou. Neměli se rádi. Oni nemohli…
|
|
|
