Přišel nový den, den který bude pravděpodobně úplně stejný jako ty předchozí, ale nový. Oblékám se a vyrážím do ulic maloměsta. Musím něco nakoupit, abych nebyl zase celý den hlady. Jak se znám, vařit se mi chtít určitě nebude a tak přemýšlím, co koupit, aby to bylo rychle připraveno a já nemusel trávit zbytečně moc času u plotny.
Procházím se kolem regálů v samoobsluze a marně uvažuji, co koupit a co nekupovat. Ne, že bych si nemohl dovolit koupit sem tam nějakou tu zbytečnůstku, ale původní záměr nákupu mám stále v hlavě. Zcela duchem nepřítomen, nevšímaje si svého okolí, prohlížím barevné etikety výrobků. Najednou se stane zázrak. V tom daném okamžiku to ještě nevím, ale později to nedokážu již jinak popsat, než jako takový malý zázrak.
Z druhé strany se ke mě přibližuje dívka, stejně zahloubána do svých myšlenek. Nevnímá, že naše cesty se zkřížily a tak v jednom okamžiku dochází k tomu, co se dalo předpokládat.
"žuch..." dotýkáme se sebe, já ji políbil na čelo a ona se na mě vystrašeně dívá... "Moc se omlouvám, nevím kde jsem byl myšlenkami, promiň mi." snažím se omluvit za tento incident. Trvá to jen okamžik, ale přesto mám pocit, že se jedná o celou věčnost. Dívá se mi do očí a její tvář pomalu začíná nabírat usměvavějšího výrazu. "Neomlouvej se, moje chyba..." odpovídá a já začínám přemýšlet, zda to nebyl osud namísto nějaké hloupé chybičky.
Snažím se opětovat její úsměv a docela zapomínám na to, proč jsem v obchodě. "Žaludku, promiň...:)"

Naše pohledy jako by byly spjaty, nedokážeme se od sebe odpoutat. Ani moc nemusíme hledat společná slova, protože od samého rána myslíme na totéž. "Už nechci být sám... už nechci být sama." to jsou slova, která si říkáme v duchu před obchodem. Doprovázím dívku až domů. Loudáme se mezi panelovými domy, povídáme si vždy o tom, co nás zrovna napadne a mne zrovna teď napadá, že ostych jako takový jsem zapomněl asi v té samoobsluze, i když ve skutečnosti s ním mám mnohem větší problémy.
Stále se na mne usmívá a já pomalu zjišťuji, že se do toho úsměvu zamilovávám. Srdce mi bije v hrudi jako o závod a když přicházíme až před domovní dveře činžovního domu, chce se snad rozskočit.
"Uvidíme se odpoledne?" tážu se s nejistotou a strachem ze záporné odpovědi mé nové lásky.
"Ráda... můžeme se jít třeba projít do parku, nebo já to nechám na tobě..."
Chtěl bych jí samou radostí políbit znovu, ale vidím na ni, že na to není ještě připravena a tak se jen směji a směji.
Loučím se a tentokrát s radostí kráčím domů. Tento den je mým světlem. Je novým začátkem mého dosud chmurného života. Těším se na odpoledne a přál bych si, aby těch několik hodin uteklo jako voda.

Odpoledne se přiblížilo. Tolik času jsem přípravě svého zevnějšku nevěnoval ani nepamatuji, ale chci se přeci líbit, tak nic není nepřekonatelným problémem. Ještě učesat, naleštit polobotky a můžu vyrazit. Ve smluvenou hodinu čekám dívku před domem a je to jen okamžik, než se objeví. Je oblečená do sportovní soupravy, na nohou botasky a na hlavě šiltovku s emblémem nějakého fotbalového klubu. Mé polobotky jsou jak pěst na oko...
Prohlíží si mne se zaujetím, ale nic nenamítá, že jsem se takto vystrojil. Rychle mi dochází souvislost, ale i v parku jsou přeci asfaltové chodníčky a udržované cestičky. Proč se tedy obávat? Jedině, že by chtěla navštívit tu část parku, která zahradníka snad nikdy neviděla, to místo, kde není ani noha ve dne natož pak v podvečer, či noci.
Ale nepředbíhejme... Jdeme vedle sebe a hledáme společné téma. Nejdříve se dívka ptá mne, pak zase já ji a takto se nenuceně poznáváme. Přestali jsme věnovat pozornost kolemjdoucím a aniž bychom si to nějak uvědomili, najednou usedáme v parku na lavičku. Lehce jsem se dotknul její paže a ona mne znovu dokázala mile překvapit. Neodtáhla se... dokonce se ke mně mírně přitiskla a za stálého hovoru jsem najednou ucítil její hlavu na svém rameni.
Toto nenucené chování se mi náramně líbilo, i když jsem jej ve svých třiceti letech již vypustil ze svého repertoáru. Nyní, co by gentleman v nejlepších letech, pln zkušeností z předešlých - ne zcela vydařených vztahů, se snažím chovat úplně přirozeně, ale není to jednoduché... Naštěstí tyto myšlenky zůstaly ukryty před zvídavou tváří mé o polovinu mladší přítelkyně. Její osobitost mne omlazovala a nemohu tvrdit, že se mi to nelíbilo. Najednou jsem se cítil, jako by mi bylo zase dvacet a já začínal žít na plno.
Moc jsem si přál, aby tento okamžik nikdy neskončil, abychom mohli být navždy spolu - jeden druhému nablízku.