7.Října léta páně 1789:
Dnes jsem se vydal na cestu do sousední země. Co cestu?
Přikládám jí daleko větší význam! Vyslal mě ústav lékařských věd našeho
císařství. Jak mi bylo sděleno, reagují takto na dopis, který byl poslán
z kláštera vysvěceného Svaté Trojici. V psaní žádají o pomoc.
V kraji, do kterého klášter spadá, se šíří podivná choroba. Sužuje mnoho
vesničanů a sestry z kláštera, ač studovaly mnohé učené knihy, které skýtá
jejich knihovna, se nedopídily k určení choroby. Matka představená doufá,
že je to zapříčiněno nedostatečným počtem odborných lékařských knih, ne-li
přímo tím, že jejich poslední titul pochází z minulého století. Za této
situace se vedení ústavu lékařských věd rozhodlo vložit důvěru do mé osoby. Ne
snad kvůli mým kvalitám či zkušenostem. To právě naopak. Jsme pouze tři roky
absolventem zdravotnické univerzity. Na mé první oficiální misi poberu tolik
důležité zkušenosti a seznámím se s medicínou v praxi. A proto já, Radovan
Krnský, lékařský teoretik, nasedl dnes časně zrána do kočáru, v kterém
setrvám, pokud vše půjde podle plánu, nadcházející tři dny. Poté bych měl
stanout před branami kláštera.
S lítostí se musím zmínit i o tom, že mi to náš
institut udělal trochu, jak se říká, na truc. Už delší dobu, abych byl přesný,
od konce mých studií, jsem do ústavu posílal psaní s toužebnými prosbami o
nějakou praxi. Uvědomuji si totiž, jak důležitý je rozhled i do praktického
lékařství. Považují to přímo za nezbytné. Dobře se orientovat v medicíně
jako v celku musí každý, kdo se chce tímto rozvíjejícím se oborem živit.
Ovšem zdá se mi, že svým neutuchajícím úsilím jsem nějak
urazil nebo ztrpčoval život úředníkům v kancelářích ústavu lékařských věd.
Jak jinak si můžu vysvětlovat, že povolávají natolik známého a zatvrzelého
nevěřícího, na takovýto případ.
Přesto jsem jejich výzvu po krátkém uvážení přijal. Kdo
ví, kdy by se mi naskytla další možnost a ještě k tomu jedu do ciziny!
Mé pocity? Snad trochu trpkost. Z části zapříčiněná,
tím že budu muset trávit nějaký čas v klášteru se všemi těmi jeptiškami a
pánbíčkařemi. Já a klášter! Cha cha. Kdyby se to tak dozvěděli mí přátelé ze
studií. Nechtěli by tomu uvěřit. Dokonce ani já si tím nejsem doposud jistý.
Váhám, zdalipak nemám říct kočímu, aby otočil spřežení.
Další pramen mé zatrpklosti pochází od úředníku
z ústavu lékařských věd. Proč mi tohle udělali? Proč jenom? Velmi mě trápí
jestli jsem si je proti sobě neobrátil. A jestli ano, tak potom by mě zajímalo,
jaký čin je toho důvodem. Naléhal jsem snad přespříliš?
A na tuhle myšlenku jako spásná odpověď se mi v hlavě
naskýtá: „ Třeba to neví.“ Je možné, že se k nim nedostalo, že jsem bez
víry. Nechce se mi ale věřit, že pánové z kanceláří jsou takový ignoranti.
To by snad nemohlo být ani možné.
Co tedy zapříčinilo mojí cestu? Opravdu vyslechli mých tužeb
a jiná práce se nenaskýtala? Třeba zkouší mojí zatvrzelost a důslednost.
Rozhodně mě takto nezlomí.
Kočí dál vede vůz do neznáma. A já ho nebudu nikterak
rušit při vykonávání jeho práce.
Když tak přemýšlím nad dalšími pocity kladných moc
nenacházím. Je to spodivem. Po dlouhé době čekání se mi dostalo co jsem chtěl a
ve mně se nenajde jediná špetka radosti. Svírá se mi břicho u žaludku
z toho neznáma co mám před sebou.
Co mě tam čeká? Na co se mám připravit? Kde budu spát?
Jaké budou mé podmínky k práci? S jakou nemocí ten kraj zápolí? Co
jeptišky podávají k jídlu?
Spousta otázek na které nemůžu dohledat odpovědi.
Prozatím.
Moje otázky se však nedají označit za nedočkavé.
Nedočkavost je to poslední slovo, které mě napadá při popisu mého současného
stavu. Raději bych zůstal v nepohodlí kočáru. Ano, nechce se mi odsud.
Ale už dosti psaní. Budu pokračovat později. Alespoň si
budu vychutnávat jízdu krajinou. Nenaskýtá se mi tak často.
11. Října léta páně 1789-před rozbřeskem:
S jednodenním zpožděním zapříčeným poruchou zadního
kola, dorážíme do cíle. Právě jsme překročili hranice kraje a blížíme se ke
klášteru. Co nevidět dorazíme.
Jsem poněkud umazán, jelikož jsem musel asistovat při
opravě, výše zmíněného, rozlámaného kola. Náhradní šaty mám sbalené v kufru
ale nemohu ho otevřít. Je pevně přivázán ke kočáru a dokud nedorazíme nelze
s ním manipulovat.
Kupodivu u sebe pozorují první kladný pocit. Těším se.
Těším se až moje hlava a tělo konečně spočine na místo k tomuto účelu
stvořené. Nic víc v tom nehledejte. Rozhodně nemám zájem se jakkoliv
přátelit s archaickou společností jako je řád zdejších sester. Pouze mě
přemohla únava. Cesta mě velmi vyčerpala.
Totéž datum- po západu slunce:
V zdejším kraji se velmi brzo stmívá a okamžitě
přebírá kontrolu nepříjemné šero, proto se mi nepíše zrovna nejlépe. Musím si
zvyknout. Vypadá to totiž, že jindy nebudu mít na své zápisky dostatek času ani
klidu.
Po celý den se zdmi kláštera nesou, pro mě poněkud
tajemné, modlitby v latině. Zdi pro ně nejsou překážkou. Sestry buď
pracují nebo se modlí. Nepříjemný šepot se ozývá všude. Pořád dokola opakují
nazpaměť naučené úryvky z bible nebo nějaké formule. Běhá mi mráz po
zádech z toho tichého zoufalství, jak jsme si modlitby přejmenoval.
Měl bych zde zaznamenat moje první kroky na zdejší půdě.
Začnu tady tam, kde jsem dnes tak časně skončil- u příjezdu.
Vozka mě zavezl až do klášterního dvora. Zde se mi dostalo
nevalné přivítání od sestry k tomu určené. Postarší žena zahalené do
černého roucha si mě velmi pozorně prohlédla. Čekala od mé osoby cosi jiného.
Dalo se to vyčíst z jejích očí. Značilo se v nich mírné zklamání.
Sudím, že očekávala zázrak, pro který se zde toliko modlí. Přijel jsem však já.
Samozřejmě, že jsem na ní zpozoroval i zvědavost. Jak jinak, když pobývají
zavřené za těmito zdmi téměř celý život. Cokoliv co vybočuje ze všednosti je
zde opravdu malí zázrak. V tomto ohledu jsem svojí úlohu splnil. Jenomže
byla nadmíru snadná…
Tato takzvaná ,Kristova snoubenka‛ se mi stala
alespoň pro dnešní den průvodcem. Okamžitě, jak jsem vstoupil skrz branou,
následujíc ženu pod střechu kláštera, pocítil jsem úzkost. Také jsem poprvé
zaslechl modlitby, a usoudil jsem, že zde se dějí věcí pro mne nezvyklé.
Pohltila mě říše chudoby a prázdnoty. To málo co tady mají
je tak prosté a zastaralé. Říkají, že veškeré zdejší bohatství se nachází
v srdcích. V tomtéž duchu zařídili i můj pokoj. Postel, stůl, židle,
malý noční stolek a svícen, u kterého píšu deník. Ach samozřejmě, abych
nezapomněl! Také skvostný boží výjev s vytřeštěnýma očima nad čelem mé
postele, ten nesmí chybět.
Po ubytování jsem pár chvil spočinul a převlékl se do
čistého oblečení. Následovalo odhalování veškerých zdejší tajemství, ve
společnosti mé průvodkyně. Velmi prostorná knihovna, k politování hodná.
Po bližším zkoumání musím konstatovat, že se zde nachází vskutku pomálu
lékařských svazků. Oproti tomu různé biblické témata se vyskytují hojně. Budu
muset spoléhati hlavně na vlastní paměť.
Jídelna se skládá z mnoha jednoduchých lavic a stolů.
Pro dospělého člověk až nedůstojné. Připomíná to studentské koleje s kamennými
vlhkými zdmi kolem. Jediný prostřený stůl náleží Matce představené.
A touto kličkou se dostávám až k dnešnímu
vyvrcholení- setkání s Matkou představenou. Žena to tvrdá a neoblomná jako
kámen. A aby tomu nebylo konce, do vínku jí byla souzená i ráznost. Naše dnešní
setkání popíšu podrobně:
Průvodkyně mě zavedla ke dveřím její úřadovny. Pocítil
jsem, jak rázem strnula. Takto působí už jen samotné dveře. Jeptišky kolem nich
prochází pouze klidným a tichým krokem. Proběhnout kolem je zcela nepřípustné.
Při míjení dveří zmlknou a narovnají svá záda.
A co teprve, když některá zaklepá? Ani se svolením se jím
to neprovádí lehko. Průvodkyně nejdříve zlehka položila prst na dveře. Poté
ruka, celá rozrušená, se pomalu oddálila a následovalo tiché klepnutí. Do
jeptišky se vlilo o trochu více odvahy a další klep už byl slyšitelný. Ozvalo
se tvrdé, drsné až mužské: „ Dále!“ Jeptiškou to zatřáslo jako osikou. Nesměle
a s ustrašeným výrazem spočinula konečky prstu na klice. Oddechla si a
zabrala do ní. Dveře se s vrzotem a skřípotem otevřely. Vstoupil jsme do
prostorného vzdušného ale vlhkého pokoje. Orosené popraskané zdi, výjevy mučení
Krista a zhasínající oheň v krbu nám dělal společnost.
„Copak sestro?“ Ozvalo se důrazně až káravě. „ Já, já
přivedla jsem léčitele z ústavu lékařských věd, jak jste mi ráčila
udělit.“ Oddaně odpovídala řadová jeptiška. „ Dobře sestro, můžete jít.“
Pokynula Matka
Tato slova jí vykouzlila jeptišce úsměv a tiše odcupitala.
Zůstal jsem sám.
„ Prosila bych o představení, pane léčiteli.“ Řekla
jízlivě ale tónem, kterému jsem nehodlal ani já odporovat.
„ Radovan Krnský jméno mé, lékařský teoretik poslán na
vaší prosbu.“ Odpověděl jsem nahlas jako před školní tabulí. „ Hmm, hmm, hmhm.“
Prohlížela si mě a poté pravila: „ Zdáte se mi trochu mlád, aby jste měl
dostatečné zkušenosti na náš závažný problém.“ „ Mým posláním je určit druh
nemoci a podle toho začít léčit. Studoval jsem věhlasnou školu a cítím se být
hoden tohoto úkolu.“ „ Nepřerušovat, prosila bych!“ Pokárala a pohlédla na mě
ostrýma očima. Pokračovala: „ Byly vám sdělený nějaké bližší informace?
Strachují se, že nechápete vážnost situace. Víte, jak jsme nazvali tuto
chorobu?“ A opět na mě pohlédla. „ Snad ďáblovo prokletí či nemoc domnívám se.“
„ Správně. Takto označujeme jev, který postihl náš kraj.“
Zvedla se a kráčela kulhavou chůzí ke mne. Pěkně z blízka, aby její slova
zachytilo pouze mé citlivé ucho: „ Samotný ďábel se pokouší tyto nešťastníky
svést na svou stranu, poslední kousky dobrého v nich, s ním svádí boj.“ „
Netvrdil bych, že to bude tak horké. Vysvětlení se spíše naskýtá
v nedostatečné výbavě vaší knihovny.“ Opáčil jsem. „ Tento kraj je proklet
Luciferovým dechem. Každého, kdo není dostatečné silný schvátí! Ty, kdož nejsou
pevní ve víře v našeho Pána, by se měli strachovat.“ „ To jsou pouze
domněnky.“ „ Promluvíme si až shlédnete situaci sám, na vlastní oči, poté
budete moci lépe soudit. Zatím se za vás budu modlit. Nerada bych vás měla na
svědomí.“ „ Jak ráčíte.“ Dořekl jsem, otočil se směrem ke dveřím a dal se do
pohybu. Než jsem odešel pronesla na mě ještě: „ Dávejte si pozor na chorobu.
Doufám, že jste silný.“ „ Zajímala by mě jedna věc.“ Otočil jsem se zpět. „
Prosím, do toho.“ Pobídla mě. „ Když věříte tomu co jste mi právě řekla. Proč?
Proč jste poslala pro léčitele?“ „ Chci mít vše úředně potvrzené. Jen tak se
bude o toto místo zajímat církev.“ „ Raději půjdu. Zastavím se za vámi zítra ve
stejnou dobu. Snad bych už mohl znát přesné znění vaší ,ďábelské‛
choroby.“ „ Doufejme tedy za celý tento kraj. I když upřímně, já v to
nevěřím.“ „ Máte na to právo. Věřte si v co chcete.“ Vrátil jsem její
štiplavou narážku. Prošel jsme dveřmi a vydal se do svého pokoje.
Takto nějak proběhlo mé seznámení s Matkou
představenou. Mohou ještě dodat, že po příchodu na pokoj jsme začal psáti do
deníku.
A mé pocity z dnešního dne? Vyčkávám zítřejšího dne.
Uvidím nemocné či nakažené a vše bude hned jasnější. Dnes ale asi neusnu. Cizí
prostředí. Chudý pokoj, špatná postel. Šepot modliteb. Kroky rozléhající se
chodbou. A ze všeho nejvíce se bojím pohlédnou na biblický výjev u mé postele.
Ty oči mě sledují. Dnes každopádně neusnu…
12. října léta páně 1789:
Po probděné noci, ve společnosti dychtivých očí obrazu, mě
nijak nepřekvapil ranní budíček ve velice brzké, dovolím si říct, až nelidské
době. Obklopen pro změnu ranním šerem jsem se počal rozkoukávat. Veškerý
osazenstvo kláštera se společně pomodlilo v kapli. Jen ze zvědavosti jsem
přihlížel skrz dveře. Nechtěl jsem vstoupit dále hned z několika důvodů.
Tak zaprvé, bych se takto účastnil ranní mše a to bych opravdu neprosil. Zůstal
jsem raději symbolicky za prahem. Druhý důvod byl prostší o to tíživější.
Získal jsem odpor k veškerým obrazům s motivy ukřižování, poslední
večeře, a dalších biblických eposu. Ty oči. Všechny pozorují. Nehnou se,
nemrkají ale cítím, že se přeci dívají. Nemohu to vystát. Kaple je obrazy
s těmito živýma očima doslova vyšperkována.
Jinak se dá nazvat dozajista pohlednou kapličkou plnící
svůj účel. Malým okénkem u stropu prochází po rozbřesku paprsek slunce skrz
sál. Všude kol šero. Pouze ten paprsek se táhne jako stuha. Církev se zdá být,
perfektní mámitel lidských srdcí. Tento můj, včera
započatý pobyt, to odhaluje čím dál jasněji. Celý klášter tvoří důmyslný svět
plný hrátek se světlem a stínem, zvuky, nočním děsem a šepotem co mrazí.
K tomu si připočtěte svaté výjevy toliko drásající, kde postavy bdí nad
děním v říši skutečných.
Dokážu si představit co všechno tohle dělá s dívkami
dosud nezralými a nezkušenými či nešťastnými. Toliko podmanivý a jiný svět jim
nabízí v tuto dobu klášter. Nedivím se ani, že to jejich mysl nakonec
natolik uzře, že už ani sami neví, jaký je ten skutečný svět. Nedokáží si ho
uvědomit. Stanou se z nich ženy v černých pláštích co rozdávají lásku
všem jelikož nemají konkrétní osobu k tomu určenou. Potlačí své vlastní
osobnosti a stanou se z nich Sestry.
Ovšem vraťme se zpět k podstatě dnešního dne. Poté co
mě sestry vyzvaly ať si k nim přisednu a oddávám se s nimi ranní mši,
jsem raději odešel. Vyhledal jsem jídelnu, kde jsem už značně hladný, vyčekal
konce mše. Pojedl jsme střídmě jako všichni co mají to štěstí snídat právě zde.
Po této nevydatné stravě jsem už byl podle sesterstva
zcela připraven vydat se za nemocnýma. Účel mého výletu se pomalu naplňuje a já
si konečně uvědomil, že jsem z toho docela napjat. Mé oslabené tělo se už
nemůže dočkat až se vrátím ke svému normálnímu životu. Čtyři dny jsem pořádně
nespal. Zdejší prostředí na mě působí neblaze.
Zadal jsem si jeden osobní až tajný cíl. Co nejrychleji
vše, samozřejmě s náležitou pracovitostí a odborností, hodnou mému úřadu,
vyřešit a odjet. Celé zdejší prostředí mě ničí. Nebudu zde ani omylem setrvávat
déle než je nutné. Jsem přeci jenom člověk pečující o svou osobu a tohle pro ní
není zdrávo.
Před dveřmi místnosti, kde leží nakažení, jsem byl
bez optání a přes můj odpor pokřižován sestrou. Teprve poté otevřela dveře.
Na mé smysli zaútočilo plno vněmů. Čich hlásil podivný
štiplavý zápach. Vzduch získával nasládlou příchuť, která v ústech hořkla.
Rozléhaly se zubožené zvuky podobné sténání. Pokožka pocítila závan dusného
vlhka. Začal jsem se potit. Přesto se mi zdálo, že až takové vedro není.
Pojmenoval bych to spíš orosení. A v neposlední řadě zrak. Oči nevěděly,
kde dřív spočinout. Celou velkou místnost s vysokým stropem ovanul
nazelenalý opar.
Okamžitě aniž bych vkročil, jsem se zeptal nejbližší
sestry, proč k léčbě používají takovéto nazelenalé dýmy. Odpověď mě
překvapila: „ Žádný zelený dým nepoužíváme. Sic necháváme hořet kadidla ale jen
z důvodu potlačení hořké chutě, která vane vzduchem. Pálíme byliny
z cukrem. Tento zelený dým vychází z nakažených. Buď ho vykašlávají,
nebo se vypařuje během pocení.“
Z takovými příznaky se setkávám poprvé v mém
nedlouhém životě. Ovšem pokud mě paměť neklame někde jsem o podobném jevu
už četl.
Vstoupil jsem do ,komnat padlých‛, jak místnost pro
nemocné překřtili. Pro mne zůstávají a zůstanou všichni ležící v celém
všehomíru pouze nemocnými nikoliv ďáblu oddanými.
Popocházel jsem od postele k posteli. Muži, ženy, ale
i malé děti zde leží v bezvědomí či jakémsi jiném stavu. Jejich schopnosti
vnímat okolí jsou značně omezený. Otřásají se a vzpouzí. Hází sebou. Někteří se
neúměrně potí, jiní naopak vysychají. Ovšem všichni mají společné dva příznaky.
Ten první je, že ztratili veškerou barvu kůže. Vybledla a lze pozorovat jak
v žílách proudí krev. Tím druhým příznakem zůstává fakt, že všichni se
rosí podivnou nazelenalou tekutinou. Vytéká jím i z úst a stejně slz.
Ovšem největší zvláštností zůstávají ty druhořadé odpovědi
na jejich nemoc. Každý má jiné druhotné příznaky. Zdejší chasník, dříve mohutný
muž, zde leží s s obrovskou ztrátou hmotnosti. Nějakým způsobem se
zbavil více jak poloviny váhy. Nyní s něj zbývají pouze trosky. Kosti a
povislá kůže. Jedné dívce obrovskou rychlostí rostou nehty a vlasy. Další vlasy
ztuhly na kámen. Postarší žena trpí, pro změnu, šupinatěním kůže, která se po
jakýmkoliv doteku odlupuje. Chlapce trápí ztěžkání nohou. Jeho nohy bez nabití
objemu váží jako kamení. Starší pán strádá přecitlivělostí kůže. Nemůže na sobě
snést jakýkoliv materiál hrubšího vzoru.
Jeden případ zvláštnější než druhý. Vskutku všichni by
stáli za podrobný popis, a zájem největších odborníků své profese. Případ od
případu je zapeklitější a jediným pojítkem se stávají dva výše uvedené
příznaky.
Po chvíli co jsem si prohlížel nemocné ke mně přistoupila
sestra, která měla na starosti dnešní službu. Vše co se zde stana spadá na její
zodpovědnost. Bez optání mě rozhořčeně převázala ústa a nos šátkem. Káravě na
mě pohlédla a pravila: „Chcete zde snad také ležet? Copak vám nestačí pouhý
pohled na tyto ztrápené duše? Podívejte! Celé rodiny zde trpí. Bože na nebi,
ochraňuj jejich duše.“ „ Myslíte, že se nakazili jeden od druhého
v rodině?“ Zeptal jsem se než mohla zmizet z dohledu.
Sestry se nestýkají moc často s muži zdejšími natož
s cizinci. Většinou si raději drží odstup a pozorují z povzdálí. Ke
mně obzvlášť jsou velmi zdrženlivý. Cítí, že jsou mi proti srsti a tím i já je
odrazují. V neposlední řadě se samozřejmě stydí. Ale vraťme se
k hovoru:
„ Není tajemstvím, že většina zde ležících nežila
spořádaným životem. Bůh z nich vztáhnul ochrnou ruku a nelze se mu divit.
Těžko ho přemlouváme, aby vrátil jejich duším mír a bezpečí od ďáblových
hrátek.“ Klidně pravila sestra. „ A není to spíš tím, že se jeden člen nakazil
a poté to přenesl na zbytek rodiny? Sama jste řekla, že nebyli zrovna vzorní.
Vztahovalo se to i k údržbě zevnějšku?“ „ Ano povětšinou jsou zde pěkní špindírové…“ „ No vidíte, to by mohla být odpověď!“ „ Ovšem
leží zde i úctyhodný pán. Velmi dobře opečovávaný. Je to ten co má takové
problémy s citlivou pokožkou.“ „ Ach tak. Máte velmi jednotný názor na to
co způsobilo jejich nemoc.“ „ Dostávají se do spáru ďábla.“ „ A nebojíte se, že až je ďábel dostane tak
vás budou chtít usmrtit?“ „ Jsme služebnice boží, Pán nás ochrání.“ „ Můžu se
zeptat, zdalipak už někdo této nákaze podlehl?“ „ Prozatím ne. Ovšem máme zde
první vyskytnuvší se případ. Velmi pokročilé stádium se u ní projevuje.“ „
Opravdu?! Kde musím tohoto chudáka vidět. Doufám, že vám nemusím zdůrazňovat,
jak důležité je prozkoumat všechny. A zvlášť ty mimořádné případy.“ „ Zavedu
vás k ní, když se nemůžete toliko dočkat.“ „ K ní?“ „ Copak se
divíte, je to žena.“ „ Vůbec se nedivím. Neříkáte náhodou, že kam nemůže ďábel,
tam pošle ženu?“ „ Pche, to říkají jen nějaký zapšklý usedlíci.“ „ Nemusíte se
hned rozčilovat. Nemyslel jsem to zle.“ „ Víte, nemyslím si, že jste na tuhle
práci ten pravý, lehko jí také podlehnete. Kosí Pána neznalé!“ „ Proč si
myslíte, že jsme nevěřící?“ „ Cítím to z duše, z mluvy a vidím vám to
na očích.“ „ Opravdu? Lze to tak snadno vyčíst?“ „ Podívejte se, mám příkazy od
matky představené. Ať se mi to líbí nebo ne, musím je splnit. Mám vám být
k ruce. Ovšem nerada bych se s vámi zdržovala přes příliš. Mám co na
práci. A vám radím odjeďte co nejdřív!“ „ Doufám, že tato tužba bude vyslyšena.
Ale prozradím vám můj úmysl. Svůj odchod chystám jakmile rozpoznám chorobu a
úspěšně začnu léčit.“ „ Tedy můžete jet. Není to choroba ale ďábel.“ „ Věřím, že
mi chcete zachránit život a duši ale zase tak rychlé to nemůže být ač bych si
to sám přál. Věřte mému úsudku.“
Přišli jsme na konec místnosti. Sestra započala odkrývat
závěs prošit svatými slovy, který se denně namáčí do svěcené vody. Co mému
zraku odkryl, mě bude strašit v noci ještě dlouho ne-li do smrti. Kam se
hrabou všechny ty obrázky svatých, na toto zjevení. Ač lékařský teoretik nešlo
se tomu ubránit. I nevěřící jako já na malý moment uvěří v peklo spatří-li tento děs.
Za mé následující chovaná se stydím ale pro přesnost je
třeba ho zapsat. Okamžitě co mé oči spočinuli na tomto stvoření, udělalo se mi
velmi nevolno. Vlastně jsem ani nestihl si prohlédnout tuto zoufalou bytost.
Okamžitě jsme se otočil a s mravenčením po celém těle a třesem končetin
jsem se rozeběhl pryč. Běžel jsem na nádvoří a zde…prosím, započítejte mých
pramálo zkušeností- jsem vyvrhl veškerý obsah žaludku.
Dlouho jsem se uklidňoval. Čekal jsem až se přestanu
třást. Zle mi bylo ovšem stále. Před očima se mi zobrazovala červená barva.
Kostí co prorážejí maso, roztrhaná kůže. Znova jsem vrhl.
Přišla pro mě jedna z jeptišek. Přisedla si vedle mne
a zeptala se: „ Už je vám dobře? Mohu vám uvařit šálek čaje?“ „ Ne děkuji,
žádné byliny ani čaje. Prosím omluvte mně. Cesta mě vyčerpala, pořádně nespím a
prozatím nemám tolik zkušeností s takovými znetvořeninami.“ „ Ano jste
mladý. Ale byl jste vybrán pro tento úkol a já věřím, že vás povede náš Pán.
Zvládnete váš úkol a další takový chudák, jakého jste viděl za pletou, už
nebude“
Právě v tenhle okamžik na mě dopadla celou vahou tíha
mého úkolu. Před očima světlo i tmu zároveň. Já sám bez jakékoliv pomoci budu
muset zvládnout zdejší situaci. „ Jestli to doposud nevíte, sestro, nemám
boha.“ Řekl jsem jí. „ Ale bůh má vás.“ Opáčila.
Konečně slušná a nezatvrzelá sestra.
„ Tak pojďme zpátky, abych si zachoval zbylou čest.“
Vydal jsem se stejnou cestou nazpět. Pomalými kroky. Míjel
jsem malby s Ježíšem. Myslím křížovou cestu. Utrpení. Nese kříž za
lidstvo. Pronásledují mě jeho oči. Nést kříž. Oči. Kříž. Prostorem se rozléhají
modlitby. Plaché a plané. Tichá bezmoc.
Vstoupil jsem opět do komnat s zeleným oparem. Něco
nehmatatelného se mě dotýkalo. Snad smrt? Či pouze zhmotněná bezmoc a strach?
Snažil jsme se co nejvíce prokrvit mozek. Napínám plíce vzduchem
s nahořklou chutí. Tráví mě. Ničí mě. S přimhouřenýma očima se
přibližuji k lóži, které mě naposledy skolilo. Sestra roztahuje závěs. A
na stejným místě nacházím Chudinu, jak jí nazývají sestry. Zalil mě pot. Zvedl
se mi opět žaludek. Ale vydržel jsme.
Budu se snažit popsat Chuděru, jak se mi vryla navždy do
paměti.
Zešedlé vlasy, oči se zákalem, potrhaná kůže, vylezlé
kosti, hnisající maso, seschlá kůže, polámané zkřehlé kosti, tekoucí hnis.
Pokousaná a zkrvavená ústa, ukousnuté rty, zahnědlé zuby.
Víc snad už ani nemám zapotřebí popisovat.
S modlitbami, s tou tichou bezradností, na
ústech jí sestry češou šedavé vlasy, to jediné čeho se dokážou dotknout.
Poohlédl jsem se po sestře a když jsem jí zpozoroval chtěl
jsem na ní promluvit. Ovšem z úst mi místo slov vyšli žaludeční šťávy.
Rychle jsem se otřel.
„ Toto nebohé stvoření trpí! Proč jí neušetříte těch muk a
nezabijete?“ „ Všechny sestry zmlkly a otočily se na mně. Setra, která má dnes
dozor promluvila: „ Nesmíme zabít. Nesmíme vzít život!“ „ Ale já můžu, kde máte
nůž?“ „ NE! V našem klášteře nikdo neodejde jinak než ráčí Pán.“ „ Copak
to nevidíte? Trpí! Trpí možná daleko víc než všichni na světě! Copak
v sobě nemáte kousek lidskosti?“ „ Styďte se takhle mluvit! Děláme co je
v našich silách. Bojujeme o každý život. A vy by jste prohrál boj za nás!“
„ Jak tedy bojujete? Jaké zbraně používáte? Které léky přidělujete. Kterak
léčíte těla?“ „ Bojujeme vírou v Pána. Používáme svatých slov, které tiší
bolest. Kropíme posvěcenou vodou. Jako lék darujeme víru v boha a jeho
milosrdenství. Zachraňujeme duše a ne těla.“ „ Jenomže duše bez těla není.“ „
Bojujeme o duševní rovnováhu a klid. Poté budete přijat naším Pánem.“
Pro dnešek by toho bylo dost. Vymanil jsem se ze zeleného
dýmu a pronásledován toužebnými modlitbami a očima svatých jsem se vydal na
pokoj.
Zde jsem přemýšlel, kde jsem se setkal s vypařováním
zeleného dýmu. Za dveřmi se však ozývaly kroky, které probíhali skrze mojí
hlavu. Nemohl jsem se plně soustředit. Zasmušilé oči na mě hleděli
z obrazu. V mých očích Chudina. Nahořklá pachuť přetrvává
v plicích i dutině ústní. Omámená mysl. Oči. Kříž. Zmatená chůze za
dveřmi.
Myslel jsme, že se dnes už nic nestane ale zcela jsem
opomněl na můj slib, který jsem dal Matce představené. Před večeří si mě vyžádala.
Vstoupil jsem tedy do její pracovny. Změřila si mě svým
mocným a pronikavým pohledem. Poté s posměchem pravila:
„ Zaslechla jsem, že Chudina na vás nezapůsobila nejlépe.
To ona takové problémy dělá mnohým. Ovšem u vás jsem v to nedoufala. Copak
se tam stalo?“ „ Možná jste nenabyla úplně v známost, že nejsme lékař
nýbrž teoretik a proto není divu, že jsem se osobně s takovými případy
nesetkal.“ „ To bych vám i věřila.“ Kousavě podotkla. Já pokračoval: „ Přese
všechno co se dnes stalo, hodlám ze své cti i pro dobré jméno lékařského ústavu
našeho císařství pokračovat v práci.“ „ Opravdu? Nemyslíte, že je to pouhé
zdržování církevního procesu?“ „ Předložím vám všechny své karty s kterými
zde hraji. Je jen na vás, jak s tím naložíte. Nejprve bych se chtěl zmínit,
že nejsem moc zkušený ovšem nahrazuji to tvrdohlavostí. Pokud bude třeba
prorazím zde i hlavou zeď. Dále, zdejší pobyt mi není příjemný neboť nemám
v lásce církev. Přesto hodlám zůstat tak dlouho dokud neuznám mojí bitvu
za vyhranou nebo prohranou. Mým úkolem je nemoc rozpoznat a naučit vás jí
léčit. Najdu opravdový lék, místo těch vašich modliteb.“ „ Uvědomujete si
doufám, že vše leží na mém rozhodnutí. Vypracujte zprávu. Berte ohled na
posedlé. Čím dřív budu vše ukončeno, tím dřív přijedou vymítači.“ „ Na toto vám
mohu prozradit jen jediné. A to, že si matně vzpomínám na zmínku o zeleném
vypařování. Znova opakují, že se jedná o nemoc!“ „ Co na to říci?“ Uvažovala
Matka představená nahlas. „ Jen, že tedy doufám i za vás. Avšak opakovaně vás
varují, nezahrávejte si s ďáblem! To že v něj nevěříte neznamená, že
není.“ „ Co tajemného a nevysloveného se zde děje. Proč mi dáváte výhružky?“ „
To jsou pouze rady, milý pane Krnský.“ Podivně se zasmála.
13. října léta páně 1789:
Usnul jsem! Konečně se mi v noci na tento den
podařilo usnout! Oči Ježíše se zavřely a s nimi i moje. Modlitby, ta tichá
bezmoc, ustaly. Kroky na chodbě odešly. V mé hlavě se objevila toliko
žádaná tma. Pořádná sytá tma. Spal jsme alespoň pár hodin. Sám se tomu podivují
po tak náročných prožitcích, které se mi přihodily během včerejšího dne. Ovšem
měl jsem zneklidňující sen. Nevzpomínám si jeho průběh ani podstatu sdělení
přesto jsem jím zneklidněný. Mám nejasný pocit, že se vše vysvětlilo. Nalezl
jsem lék. Pochopil nemoc. Ale stalo se cosi pro mě nelibého. Zapletl jsme se do
vyšších her. Škobrtl jsem o něco zamlčeného-snad? Nevím. Po celém snění zůstal
jen ten pocit divné rozpolcenosti a strachu ze zapomenutého vědění.
Po snídani jsem se vrhl do své práce, která je zde tolik
vyžadována i odsuzována. A to jsem ani nezačal. Ovšem dnešním dnem započalo mé
zkoumání této choroby na plný úvazek.
20. října roku 1789:
Na jeden celý týden jsem se odmlčel v denníku.
Přiznávám se, že je to způsobeno mým pracovním nasazením. Veškeré mé myšlenky
se upínají na jediné. Přijít na opravdový lék. Ano, za tím to hledejte důvod mé
roztržitosti až nepříčetnosti, která se s určitostí odrazila v mém
rukopise i skladbě vět.
Zapomněl jsem dokonce i na svojí osobu. Ztrácí se mi. Mizí
za vlhkými zdmi kostela. Teď když nad tím přemýšlím chápu, jak mě to pokrucuje
a mrzačí. Ztrácím se sám sobě. Je toho hoden oltář na
který pokládám tuto oběť?
Spí se mi lépe od chvíle co jsem sundal obraz i krucifix a
schoval je pod postel. Žádné oči na mě toužebně nehledí během nočního snění.
Modlitby se mi stali něčím tak samozřejmým až se je přestávám chápat úplně. Na
copak jsou? Lze vůbec něco takového vyslyšet? Vždyť i člověk co je na ně
přecitlivělý si za týden zvyknul a slily se mu v jedno obrovské tiché
naříkaní. V odkaz naší nezodpovědnosti a nesoudnosti. Naše věčná tichá
stížnost prázdnu. Které nevyslyší… A pouze z dobré vůle svého nicotna nás neuvrhne do zatracení za naší nevděčnost.
Kdyby, byl bůh stejně by tohle reptání nevyslyšel. Kdyby
byl On nebyla by Ona. Ona zlá nemoc všeobecně. Proč by nás tvořil do světa
plného chorob a nemocí, kde trpíme? Proč by si dával tolik práce? Ale kdepak,
jsme tady sami a sami bojujeme se vším kolem. Právě tak jako já s touhle
nemocí. Lék? V nedohlednu. Možná, že chodí v krokách sester, možná,
že ho mám pod rukou či nad hlavou ale nevidím ho. A stejně tak ho nevidím
v křížích, svěcené vodě, modlitbách a smutných kajících se očích.
Na toto téma proběhl zajímavý rozhovor s Matkou
představenou.
Jako obvykle jsem se u ní hlásil s mými objevy. Ona se
ke mně choval zdaleka jinak než jsem si stačil zvyknout. Shovívavě až mateřsky
s hláskem moudré ženy, která trpělivě vysvětluje malému dítěti.
„ Jak pak se dařilo tentokrát? Pomohl vám Pán objevit něco
významného. Vedl vaši ruku a zrak?“ Zeptala se milým hláskem. „ Víte, už dlouho jsem se vás chtěl zeptat,
proč by bůh dopustil takovou nemoc?“ „ Přeci, aby oddělil zrno od plevele.“
Odpověděla s úsměvem. „ Ale proč vůbec bůh tvořil lidi, když s námi
má takové problémy. Jsme tak nepovedený. Copak bohu se jeho práce nepovedla?“ „
Bůh ve své dobrotě na to nechtěl ani pomyslet.“ „ Byl tedy naivní? Chcete říct,
že uctíváte naivního boha? A neříkáte o něm vševědoucí?“ „ Některé věci jdou
mimo naše chápání. Nemůžeme chápat vše. Nevidíme dopředu a proto nemůžeme soudit
boha! A kdybychom všichni byli hodní, jak by jsme věděli, že jsme hodní? Copak
není zlo tím pravým měřítkem dobra? Bez zla by nebylo dobra. Všichni by jsme
byli dobří a dobro by bylo úplně normální neúctyhodný průměr. Ale dobro je
třeba uctívat a klanit se mu.“
Zde bych rád rozhovor ukončil. Nic víc podstatného se
nestalo. Nerad bych se rozšiřoval o zbytečnostech.
21. října roku 1789:
V noci zde není šero ale tma sytá a krásná.
Uklidňující. Požírá modlitby, které šumí v dáli vlhkých stěn. Smutné a plané.
Kroky bez majitele, který zastiňují duše mizí, odchází ruku v ruce se
smutkem a starostmi. Tma dobrotivá, tma konejšivá pohlcuje vše a všude zůstává
sama. Stejně tak působí i na mojí hlavu. Všechny myšlenky vypouští jakoby
z okna ven. Zůstává jen ona, tak lahodná a sladká.
Právě v této chvíli se mi odpočívá nejlépe. Myšlenky
utečou a v hlavě volno a vzdušno. Oči. Ty oči co
v noci nemají tělo, vytratily se z obrazu a dorážely na má víčka,
jsou uvězněny pod mojí postelí. Mohu spát. Krása.
A právě během tohoto rituálu mně svatého ve mně pracuje
podvědomí. Jevy, které mi začínají pomát jedině tehdy, když v mé hlavě je
prázdno, uklizeno a lehko. Nepamatuji si jejich trvání ani účel, jenom se ráno
budím s pocity. A dnešního rána silněji než kdy jindy pociťoval jsem něco
nevyřčeno. Nějaké tajemství, které obchází vlhké kamenné zdi kláštera na které je třeba se správně zeptat, a které
mi bráni v úspěchu. Cosi nepoznaného, ukrytého ale přec velmi důležitého
pro můj postup.
Proto rozhodl jsem se pro dnešek zpovídat a ptát se všech
na vše.
První mi ráno vpadala do oka sestra, která ke mne po celou
dobu byla milá.
„ Dobré jitro, sestro, jak pak se máte?“ Zeptal jsem se. „
Znamenitě, jako každé překrásné ráno.“
Nutno podotknout, že rána zde jsou ty nejošklivější ze všech.
Šero, šero a nic než hnusné šero bez jediného
paprsku světla.
„ Opravdu? Na mne je přílišné šero. Nezdá se vám ?“ „Hm„ Ach, máte pravdu, dříve byly rána slunná. Zapomněla
jsem…“ Zamyslela se sestra, poté pokračovala. „ Víte starání se o posedlé mi zabírá
všechen čas. Nestíhám ani pozorovat co se kolem děje.“ „ Jak dlouho trvají už
tyto šeré dny?“ „ Hmm, přesně nevím. Od chvíle co se staráme o Chudinu,
rozhodně žádné slunné ráno nebylo. Ovšem my máme slunce v srdcích. Omluvte
mě nyní, pospíchám na ranní bohoslužbu.“
Během dne jsem nalezl nejstarší sestru tohoto kláštera.
Také s ní jsem se pustil do řeči.
„ Zdravím sestro, jakpak se daří?“ Zeptal jsem se mile. „
Nemohu si stěžovat. Nelze si stěžovat.“ Uvažovala. „ A přeci se modlíte.“ „
Modlím se, aby zítřky přišly. Modlím se, aby bylo alespoň jako dnes.“ „ A, moje
drahá sestro, už někdy bylo opravdu hrozně?“ „ Na světě není hrozně. Musí se
ovšem pracovat. Na nebi si budete potom žít pro radost.“ „ Vy už jste tady
hodně zažila, viďte?“ „ Ano mnohé.“ „ Co vám nejvíce utkvělo v hlavě?“ „
Hmm. Samozřejmě okolnosti kolem mého příjezdu. Podivná to doba. Víte nepocházím
odtud. Jsem z obrovské dálky této rozlehlé země. A tehdy mě sem poslali
z podivného důvodu. Tak trochu s vámi soucítím.“ „ Znáte moje pocity?
Jak jste se sem dostala, povídejte?“ „ Cítila jsem se jinak, se mnou byl Ježíš.
S vámi je taky ale vy ho nevidíte. Připadáte si určitě sám mezi holými
zdmi. To já nemohla nikdy pocítit.“ „ Proč vás tedy poslali do této oblasti?“ „
Málo kdo si to pamatuje ale tehdy zde řádila nějaká tajemná sekta. Proto ten
příliv nových sester. Chodily jsme mezi lidi a ujišťovaly je svojí vírou. Moc
divná doba tehdy byla. Ta sekta, zde cosi provozovala. Nikdo neví co. Pečlivě
si vše tajila.“ „ Mohou to být nakažení?“ „ Vždyť tohle jsou všichni mladí
lidé.“ „ A co se stalo s tou sektou?“ „ Zmizela jako pára. Vyšuměla, zem
se po ní slehla. Od té doby byl klid až do teď.“
Nedalo mi to a poptal jsem se k večeru i vrchní
sestry této směny.
„ Sestro, jak vám jde léčení vírou?“ „ Zdá se, že lépe než
vám. Vaše masti nemají žádný účinek.“ „ Víra snad má?“ „ Osvobozuje duši.“ „ Mé
masti třeba, taky co vy víte?“ „ Pochybuji.“ „ No Chudině vaše víra moc
nepomohla nemyslíte? Její stav je ze všech nejhorší.“ „ Ha ha,
ovšem Chudinu jsme už takhle našly se sestrami na kraji lesa.“ „ Opravdu? A co
rodiče proč vám o ní nic nepověděly?“ „ O žádných rodičích nevíme.“ „ Copak vy
jste nikoho neinformovaly? Žádné příbuzné.“ „ Pane, Chudinu jsme poprvé poznaly
u lesa. Nikdy před tím v zdejším kraji nebyla spatřena.“ „ Ovšem o tom mě
nikdo neoznámil!“ „ Někdy je třeba se dobře zeptat. Nevíme kolik toho
potřebujete vědět. Jsme sestry, žádní mudrcové.“
Můj pocit obcházeného tajemství, který mě započal provázet
od probuzení, zakořeněný z neznámého snu, mě opustil. Bylo vysloveno vše?
Budu tomu neznámému instinktu či smyslu věřit. Pro zatím stačí. Nyní je čas
opět pracovat. Třídit podrobnosti do útvaru a ty skládat do skládačky
k jedinému účelu- k léku.
Šero, započalo s nemocí. Náhoda? Bude to souviset
s zbylými vědomostmi? Sekta, která zde cosi podnikala. Probouzela ďábla?
Dá se to sloučit s stvořením jménem Chudina? Vyčkám osvobozující noci, kdy
se myšlenky sami třídí
22. října roku 1789:
Kroky z temna. Tichounké krůčky po špičkách se
pohybovaly ve tmě. Obcházely a procházely kam se jim zachtělo. Vkrádaly se
mi do hlavy ovšem neloupily, nýbrž vkládaly myšlenky a pocity. Šepot se zdál
být neskutečně blízko mé postele. Jakoby sestry stály přímo nade mnou. Nezdál se být naivní, ba naopak temný a
výsměšný. Tento šepot nezahrnoval prosby, pouze nejhorší pomluvy se vší zlostí
do nich vkladenou.
Zespoda se mi do zad propalovaly oči. Oči neúprosné a
bědující. Nasával jsem je. Kolovaly mnou. Putovaly žilami až nahoru do mé
mozkovny. Promítaly se mi na víčka v pozadí strašné bouře. Oči. Pořád oči.
Nehodlal jsem roztáhnout víčky. Strachoval jsem se toho co bych uzřel.
Blázním snad už? Co se se mnou
v noci odehrává? Šílím z obrazů a kreseb? Rozbourávají mě modlitbami
nasákle zdi? Uvnitř mě cítím, že pobyt zde ničí a zabíjí mé hodnoty. Zavrhuje
vše za čím jsem doposud stál a takto mě nutí umírat. Přesto mám zde neodbytné
povinnosti. Stále jsem rozhodnut zůstat. Vím co podstupuji a jsem si vědom
nebezpečí, které mi hrozí.
Dnešní ráno jsem se probudil s neodvratnou myšlenkou.
V mozku se mi přes noc vše slilo. Veškeré pochyby a zmatky se poskládaly
do jednoho celku. Připadá mi, že tím zdrojem, který stále odbourává zdraví,
všem přítomným může být jedině Chudina. Ta záhadná, která se objevila kdesi na
kraji lesa. Mohla chytnout nějakou zvířecí chorobu a přenáší jí na lidi.
Celý den jsem Chudinu zkoumal a pečlivě pozoroval. Pokud
se s ní navazujete kontakt, cuká se. A když jí něco vadí vylučuje daleko
více zeleného dýmu, který vdechují nemocní kolem. Ten způsobuje, že i jim se
přihoršuje zdraví. Tento důkaz mi postačil jako záminka pro přemístění Chudiny
na samostatný pokoj.
1. listopadu roku 1789:
Několik dnů už uteklo od doby, kdy jsem nechal přestěhovat
Chudinu na zvláštní místo, přizpůsobené tak, aby nikterak neohrožovala.
Přikázal jsem navíc, aby jí rušilo co nejméně jevů a osob. Podle mého názoru u
ní nemoc postoupila natolik daleko, že je neléčitelná. Jakožto ohnisko by bylo
jistě nejvhodnější jí uspat nadobro. Z lékařského hlediska, se to dá
vysvětlit, jako nezbytnost v zabezpečení okolí vůči vzniku další nákazy.
Z lidského pohledu je účel ještě jednoduší: aby netrpěla.
Pokud jde o ostatní pacienty, zdá se že jejich stav se
zlepšuje. Vůbec už nevypuzují zelený dým. Doufám, že to lze označit jako kladné
znamení.
Musím se ovšem také přiznat k bezradnosti. Pokud
separace Chudiny časem selže co si dál počít. Obrátit se opět na mé snové
přízraky?
Prozatím je chápu jako výjevy mé zde tolik sužované osoby.
Stále mě zdejší prostředí nepřestává děsit.
Uvidíme, nelze tušit zítřka. Ovšem s kladným
smýšlením lze odtušit, že brzy bude nemoc zažehnána. Jedinou otázkou zůstává,
co s Chudinou?
8. listopadu roku 1789:
Smutná zpráva. Chudina zemřela. Nevysvětlitelně a ze dne
na den se také přitížilo všem ostatním nemocným. Vypadá to, že brzy pomřou a mě
situace přistihla zcela bezmocného. Mohu prohlásit za mojí osobu zcela
bezpečně, že tato nemoc se nedá léčit. Ano, zodpovědně vzkazuji, že nelze
vyrobit žádnou medicínu k zlepšení stavu této choroby. Možná časem někdy
v budoucnu ale ne dnes. Choroba zastihla svět nepřipravený. Nesmí, opakuji
nesmí se za žádnou cenu rozšířit za hranice kraje.
Smrt toho podivného nebohého stvoření ještě více napjala
situaci mezi mnou a osazenstvem kláštera. Pociťuji, že nadále nejsem vítán. Měl
bych odjet. Ale co nedokončená práce? Co s nemocí?
Navíc i já začínám doplácet na mojí tvrdohlavost. Cítím
cosi uvnitř mě. Vím o co jde. A nezadržitelně to roste.
Budu musel jednat s náležitou rychlostí nebo mi brzy
budou sestry přikládat byliny a modlit se i kolem mé postele.
9. listopadu roku 1789:
Spálil jsem jí. Spálil jsme ohnisko bolesti, potíží, a
všeho zlého. Shořela v plamenech, zrůda proradná. Tajně jsem jí spálil u
lesa. Už se nikdo nenakazí. Zemřou poslední nemocní a kraj se obrodí. Nechť to
ať je lékem pro nemocné duše. Jsme poslední na řadě.
10. listopadu roku 1789:
Stalo se něco ještě horšího než v co jsem mohl v
poslední dny doufat. Nemoc se roznesla i popelem. Přijíždí plno nově
nakažených. Stromy jsou holé, tráva neroste. A to zlo co vše způsobilo jsem já!
Jak jsem hloupý! Tak hloupý. Vypustil jsem ďábla. Píši
ďábla? Ano, ďábel to je zcela určitě. Ďábel je tato nemoc. Neléčitelná kosa co
setne celé lidstvo.
A ďábel s určitostí roste i ve mně.
Matka představená si mě zavolala.
„ Co jste to provedl! Rozpoutal jste zkázu! Ten sen mi
snad vnuknul sám ďábel!“ Řvala na mě v slzách. „ Jaký sen?“ Ptal jsem se
tiše. „ Sen, co se mi zdál tak živě měsíc před vaším příjezdem. Viděla jsem v
něm naději. Anděl ke mně promlouval. Letěl dopisem. Mým dopisem. A odpovědí byl
anděl spása. Spása! A přijel jste vy! Ruka ďáblova či neschopnost sama?
Zmizte mi z očí!“ „ Už nemůžu. Nakazil jsem se.“ „
Teď už je to jedno. Půjdete do pekel. Ale ne od nás z kláštera! Sbalte se
a vypadněte.“
Ještě tento den jsme opustil klášter.
Kříž. Oči. Život. To vše mě opouští. Proč doktoři umírají
na choroby svých pacientů? A co jeptišky? Pečují o nemocné déle než já a… a
nic. Zatracené sestry! Ta jejich disciplína, modlení, služba lidu. Vždyť ani
nežijí! Alespoň ne na tomto světě.
11.11.:
-několik stran je vytrhnuto, jiným perem stojí psáno:
Ležím u lesa
v šeru a pozorují ranní páření z travin. Také se ze mě line dým. Mlží
se mi oči, kalí mysl. V tomto kraji je takové šero.
Zavírám oči zírám
do temna mých víček. Vynořil se mi z mysli kříž. Proč ten kříž? Moje
břemeno?
A najednou se vše
spojilo. Celý příběh. Vzpomněl jsme si, kde jsem četl o zelené páře. Spojoval
se se sektou Rosekruciánů.
Připravovali si nesmrtelnost. Nezdařilo se však. Tělo toho, kdo pozřel
nesmrtelnost, zaživa hnilo a vylučovalo zelený dým. Považoval jsem to jen za
pouhé výmysly znuděných pisatelů.
Teď ovšem
neodvratně chápu činnost neznámé sekty ve zdejším kraji. A Chudina pozřela nesmrtelnost, jakožto
dobrovolník z jejich řad. To vše se mi zdá nyní jasné.
Ale co
zapříčinilo šero, které se sneslo nad krajem? Kdo to mohl způsobit?
Na kříž
v mých očích přilétla černobílá holubice. A v hlavě se mi rozezněl
hlas jako zvony všech chrámů světa.
Oznámil mi
podstatu léku. Ingredienci. Krev polepšeného.
Pověřil mě, abych
se sám stal soudcem nad mým nadcházejícím děním. Žít může buď mé já nebo lidé.
Výběr zůstal v mých rukou.
Netrvalo mi
dlouho se rozhodnout. Sám jsme si určil nejhorší možný trest. Horšího pro mé já
nebude. Odsoudil jsem svůj život.
Kříž zůstal,
holubice se vznesla a vlétla do mé hlavy jako do hnízda.
Bez datumu,pod čarou:
Na záhadnou nemoc
se našel lék. Mladý mnich jako jediný dokáže léčit podivnou načervenalou
tekutinou, jejíž složení zná pouze on. Označuje ji „ Tekutá víra“.