Začalo jaro bosých mrzáků, když začali honit žebračky po kraji na fuksích liščí barvy.
Bili je šňůrkami svázaných mincí a smáli se, když slavík zešílel z výšky a začal krákat hlasem havrana.
K večeru začal turnaj o úsměv živé tulačky s jediným zubem žlutým. Pak třeskly berle s vozíky a na zem spadly zvratky a střepy rozbitých bažantů probodaly duše a uvedly jezdce do smyku, když udeřily.
Hej! Nespěchej nikam! Boj ještě neskončil tulačko. Chyťte ji! Zabraňte v úprku zlomeným stínům.
Lapena byla tulačka zlekaná a přibita ke kůlu za ruce vzpažené....
Zase se mračíš holčičko. Tvář máš pokrytou smutkem i odporem a nechceš již slyšet co ti vyprávím a chmuře vadnoucích klásků pod dotekem vlčích máků z jejichž poupátek dělalas panenky, které vadly vždyť na ně dýchla smrt. Já dodnes vidím otisk těla toho co zřítil se z výšky v útěku před požárem a pád byl tak prudký, že stopa byla zřetelná ještě několik týdnů. Bylo mi tehdá šestnáct let a přeci se mi špatně dýchalo při tom pohledu.
Pojď holčičko zakryjeme kamínky kůl s nebohou tulačkou, postavíme mohylu pohádkám a necháme klesnout plíseň na mouchy.
Jsem mšice na rozkvetlé růži zakousnutá beruškou.
|