|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nedávno jsem četla zajímavý článek v nejmenovaném internetovém magazínu pro ženy a narazila jsem na příběh o dívce, kterou její přítel nutil jíst, aby byla boubelatá a nikdo jiný ji nechtěl. Pod fyzickým násilím svého milovaného žárlivce podlehla a přibrala 60 kg (násobek své váhy). Tento životní příběh skončil velmi dobře a její váha nakonec byla stejná jako před její „láskou“. Komentáře k tomu byly vcelku obdivuhodné. Některé slečny či ženy žasly nad tím, jak dívčina dokázala během několika měsíců shodit na původní stav své váhy, jiné tvrdily, že to není o zamilovanosti, nýbrž o strašné hlouposti, padaly nadávky a urážky. Těžko říct, zda jde o pravdivý příběh, nicméně si dokážu dost živě představit, jak moc se týraná žena dokáže bát, že neudělá nic pro svou záchranu. A z filmů to skutečně nemám. Chtěla bych se s Vámi podělit o podobný krutý příběh neznámé autorky, který naštěstí skončil také dobře.
„Když vcházím večer do dveří, občas se ještě bojím, že za nimi stojí, zezadu mě chytí za vlasy a srazí na kolena. Je to čtyři roky, co se to stalo naposled. Milovala jsem ho. Aspoň jsem si to myslela. Velký, silný, inteligentní, milující a byla jsem pro něj vším. Náš krásný život v prázdném bytě se vyvíjel docela rychle. Výlety a vyjížďky na koni, společné večeře, občasné večery s jeho přáteli. To vše se rozplynulo v čekání a uklízení bytu bez nábytku. Po čase jsem byla jenom služka a už jsem ani nedokázala rozumně odpovědět na otázky typu: Jak to, že není uvařeno? Jak to, že není utřený prach? Jak to, že nemám vyžehlené košile? Přestávalo mě bavit s ním žít. Ale měla jsem ho ráda; pro jeho charisma, pro jeho duši. Neměla jsem chuť vůbec na nic. Potají jsem kouřila na balkóně, když byl pryč. Jednou na to přišel a trest, který následoval, mě docela vyděsil. Tehdy to všechno začalo. Hlídání, ponižování, tresty, přivazování k topení brzdovým lankem, típání cigaret o kůži, znásilňování… Bála jsem se. Byla jsem vězeň ve vlastním těle a mnohokrát jsem prosila, žadonila, slibovala… Utíkala jsem, ale všechno bylo marné, vždycky si pro mě přišel a odvedl zpátky. A začalo to nanovo. Delší trest, delší čekání. Pět let jsem s ním byla, tři roky jsem snášela jeho kruté reakce. Častokrát mi odpustil mou neposlušnost, když jsem rozlila čaj nebo nezvedla telefon přesně po druhém zazvonění. Častokrát jsem vzdorovala a chtěla utéct někam daleko. Nepomohl mi nikdo. Žádný tomu nevěřil. Jak by mi mohl tak hodný mužský ublížit? A mohl. Jeho sexuální pud už neznal hranic a dodnes mám po těle jizvy, abych si mohla připomenout, jaká zvěrstva se dají najít na internetu. Sebevědomí jsem v sobě nenašla, ani když jsem otěhotněla. Netušila jsem to do pátého měsíce a pak jsem se mu to bála povědět. Dnes si říkám, že to byla velká chyba, protože kdyby to věděl hned, možná by to malé ze mě nevykopal. Tehdy mě odvezl do nemocnice a řekl lékařům, že jsem byla ve druhém měsíci a samovolně potratila. Moje bezvědomí pro mě bylo chvilkovým vysvobozením. Na otázky odkud mám modřiny a trhliny jsem ani neodpovídala, protože kdykoli jsem něco naznačila, viděla jsem udivený a nevěřící výraz: Ten sympatický člověk? Jak by Vám mohl ublížit??? Nevymýšlíte si náhodou? Moje pokusy volat o pomoc se mi vymstily. Následovaly jen další tresty za neumytá okna, za špatně vyleštěné skleničky a usnutí u televize, při sledování bombardování za druhé světové války. Bylo toho na mě příliš. Jeho křik a surovost mě skutečně přestávaly bavit a náš „vztah“ skončil ve chvíli, kdy mi do podbřišku vrazil nůž. Tehdy jsem v sobě ucítila takovou sílu, až jsem se bála sama sebe. Vytáhla jsem nůž a než jsem ztratila vědomí, křičela jsem. Křičela jsem tak hlasitě a tak dlouho, že sousedi vylezli ze svých bytů a začali bušit na naše dveře. Pamatuji si, jak se ty vchodové dveře otevřely a můj milovaný za mého sténání na podlaze vyběhl ven. Ještě něco zařval, ale to už mi bylo jedno. Přišli si pro mě. A nejen to. Přišli za mnou i do nemocnice a omlouvali se mi, že už dřív slyšeli rány a křik, ale nevěnovali tomu pozornost, pouze si dali televizi víc nahlas. Můj otec se mnou za pár dní jel do toho bytu pro mé věci a odvezl mě domů. Domů k mámě.“
|
|
|