|
Netajím se tím, že mám pro spisovatele Miloše Urbana velikou slabost, přesto jsem nečetl všechna jeho díla – dokonce si troufám tvrdit, že se mi poštěstilo přečíst právě ta nejlepší – počítám mezi ně romány Sedmikostelí, Hastrman a Stín katedrály. Přiznávám, že k tomuto výběru mě nevedly ani tak důvody „racionální“ podpořené kritickými ohlasy té či oné knihy jako spíše pohled ryze subjektivní. Zkrátka mě nelákají ani texty stojící na pomezí umění a vědy (Poslední tečka za Rukopisy), ani politické romány (Paměti poslance parlamentu), ani rádoby mystifikací doprovázená erotická literatura (Michaela). Výše zmíněnou trojicí románů jsem však byl naprosto uchvácen.
Není pochyb o tom, že román, a postmoderní román obzvlášť, je obvykle pestrou směsicí literárních žánrů. Proč se tedy věnovat této, na první pohled banální, skutečnosti zrovna ve spojitosti s Milošem Urbanem? Domnívám se totiž, že přinejmenším v rámci současné české literatury je tento autor ve zdařilém a produktivním mísení nejrůznějších žánrů příkladem nejzářnějším a proto hodným bližšího pohledu.
O tom, že tohoto prolínání Urban hojně (a mistrně) využívá, svědčí již samotné podtituly mnou vybraných (a obdivovaných) děl – „gotický román z Prahy“, „zelený román“ a „božská krimikomedie“.
Chci upozornit na to, že se hodlám zabývat žánry, které bych v souvislosti s rozebíranými knihami označil jako „dílčí“, neboť je jasné, že tím „hlavním“, zahrnujícím všechny tři tituly, je román, tedy žánr zřejmě nejširší a tím také nejvděčnější, jelikož slouží jako příhodná „škatulka“ i pro množství děl „která, ač nejsou ničím jiným, jsou alespoň románem“.
Sedmikostelí je v mých očích významným dílem již proto, že v naší literatuře „oprašuje“ žánr gotického románu – nejsem si vědom toho, že by v jeho stopách kráčel ještě jiný současný český spisovatel. Ačkoliv Urban používá některé postupy, motivy i prostředí charakteristická pro tento žánr, můžeme s radostí konstatovat, že Sedmikostelí není pouhou snahou o přesazení gotického románu do našeho (dobového a místního) kontextu – autor sice odkazuje k představitelům gotického nebo-li černého románu, Horaci Walpolovi či Claře Reevové, avšak v jeho díle je patrný i vliv dekadentní literatury konce 19. století. Nejstručnější definice tohoto žánru zní : „Románový typ vycházející z napínavého příběhu s tajemstvím, který se odehrává v hrůzyplném prostředí.“ 1) Splňuje tyto „požadavky“ Urbanův román? Stačí připomenout, že hlavní hrdina se stává svědkem vražd i nevysvětlitelných jevů, ocitá se v temných uličkách a opuštěných chrámech, je pronásledován halucinacemi, … ano, Sedmikostelí bezesporu nese nejdůležitější znaky tzv. gotického románu. Na druhou stranu musíme připustit, že některé prvky, příznačné pro tento literární žánr, se již v Sedmikostelí nevyskytují, např. Urbanovy postavy rozhodně nelze označit za schematické (dobro vs. zlo).
Další důležitý znak gotického románu – téma zločinu – již souvisí s druhou „přísadou“ Urbanovy románové směsi a tou je detektivka, „jeden z klíčových žánrů populární epiky, líčící proces objasňování ztajemnělého zločinu“. 2) Detektivka je navíc považována za jeden z typů „prózy s tajemstvím“ (stejně jako horor nebo thriller), což nás přivádí zpět ke gotickému románu jako jejímu inspiračnímu zdroji. K detektivce má však blízko nejen tento Urbanův román, ale i Stín katedrály – podle podtitulu „božská krimikomedie“ snad dokonce ještě víc než Sedmikostelí, ale co se týče klasické postavy detektiva (bereme-li v potaz hlavní postavy těchto románů, nikoliv Rozetu či Kláru), hodí se naopak takové označení více pro Květoslava Švacha než Romana Ropse. Pokud jde o mne, dávám jednoznačně přednost vícevrstvým příběhům s detektivní zápletkou, jak je píše Miloš Urban, před „čistými“ detektivkami.
V menší míře bychom mohli odhalit v Sedmikostelí i prvky hororu, jehož přítomnost je zde však odůvodněna již tím, že se jedná o přirozenou součást gotického románu.
1) D. Mocná, J. Peterka a kol. - Encyklopedie literárních žánrů (Paseka; Praha a Litomyšl; 2004) → str.219
2) tamtéž → str.106
Za umělecky nejslabší (v porovnání s většinou české literární produkce posledních let přesto nadprůměrné) z vybrané trojice Urbanových děl považuji Hastrmana, především pro jeho příliš „lineární“ děj, z čehož plyne i absence klasické detektivní zápletky (tj. pátrání po vrahovi). Zároveň často váhám nad slovy „zelený román“, jež stojí v podtitulu tohoto románu – samozřejmě nikoliv nad smyslem slova „zelený“ ve vztahu k obsahu knihy, ale nad odpovídajícím zařazením tohoto díla do některé ze specifických skupin románů. Jednou z možností je označit Hastrmana za „román ideologický“, ale jen v případě, že přisoudíme nejdůležitější roli jistému „ekologickému poselství“ knihy – avšak toto poselství není ani tak programem nějaké politické strany, jako názorem a přáním samotného autora. Někdy také bývá tento román nazýván „ekologickým hororem“, což je podle mého soudu jen nic neříkající slovní spojení. Hastrman je zkrátka z Urbanových špatně zařaditelných knih asi tou nejnezařaditelnější a proto bude nejjednodušší počítat jej k široké skupině „románů s tajemstvím“.
Jak již bylo řečeno, Stín katedrály je dalším Urbanovým románem s výraznou „příchutí“ detektivky. A stejně jako v Sedmikostelí (na které v mnohém „navazuje“) je zde pro mě nesmírně důležitým prvkem, obohacujícím tento (na můj kus příliš „suchý“) literární žánr, mystika, podílející se na vytváření temné atmosféry a potřebného napětí – mystika, pro jejíž výraznou přítomnost bych neváhal spojit i s tímto dílem termín „gotický román“.
Urban však dal svému románu přídomek „božská krimikomedie“ a já musím autorův postoj respektovat. Slovo „božská“ není v tomto případě podstatné, týká se obsahu knihy a nikoliv její žánrové skladby – co si tedy představit pod pojmem „krimikomedie“? Nenašel jsem žádnou definici odpovídající tomuto slovnímu spojení a proto mi nezbývá, než věnovat se oběma jeho „částem“ zvlášť.
„Krimi“ je slovo spjaté (myslím, že i zaměnitelné) s detektivkou, jejíž důležitý podíl v rámci této knihy jsem již naznačil. To, že na přítomnost tohoto literárního žánru Urban upozorňuje již na obálce knihy, dává tušit, jaký význam mu ve Stínu katedrály autor přikládá. Přesto si myslím, že stejně jako v případě „gotického románu“ je i označení „detektivka“ ve shodné míře příhodné jak pro Sedmikostelí, tak pro Stín katedrály. Pokládám jen za spisovatelův rozmar, že obě „nálepky“ nakonec rozdělil tak, jak to učinil.
Použití „komedie“ v podtitulu Stínu katedrály mě trochu překvapuje. Je sice možné, že společně s předchozím slovem „božská“ má tento pojem význam jen ve vztahu k obsahu knihy – že se jedná o narážku na důležitý odkaz k Dantově Božské komedii, která ve Stínu katedrály hraje důležitou roli a z níž je zde hojně citováno. Avšak v případě, že má slovo „komedie“ signalizovat přítomnost takto označovaného literárního žánru či jeho charakteristických rysů v posledním z trojice rozebíraných Urbanových románů, mi jeho přítomnost v podtitulu knihy přijde neopodstatněná. Snad je to jen můj mylný dojem, ale žádné „komické“ prvky ve Stínu katedrály nenacházím, právě naopak – tento román považuji za „nejtemnější“ z Urbanových děl a pokud přece jen čtenář narazí na řídkavé stopy humoru, zazní v jeho uších smích neradostný, mrazivý, pokřivený.
Miloše Urbana si vážím především za to, že se nebojí riskovat. Nesnaží se nalézt čtenářsky vděčný styl a těžit z něho, dokud je to možné, ale je spisovatelem v prapůvodním smyslu slova, tj. člověkem píšícím pro samu radost z psaní a objevování nových literárních prostředků a postupů v rámci nejrůznějších žánrů. To právě kvůli svému obdivuhodnému postoji občas klopýtne, což ho může v očích kritiků poškodit, ale v očích obyčejného člověka (mě nevyjímaje) tím jen získává (měl by získávat) na ceně. Každá jeho kniha je totiž něčím nová, každá je v nějakém směru překvapením (tím nemám na mysli různé mystifikace provázející některá z jeho děl) – a překvapení je tím, co mi jako čtenáři v současné české próze chybí nejvíc.
Netajím se tím, že mám pro spisovatele Miloše Urbana velikou slabost, přesto jsem nečetl všechna jeho díla – dokonce si troufám tvrdit, že se mi poštěstilo přečíst právě ta nejlepší – počítám mezi ně romány Sedmikostelí, Hastrman a Stín katedrály. Přiznávám, že k tomuto výběru mě nevedly ani tak důvody „racionální“ podpořené kritickými ohlasy té či oné knihy jako spíše pohled ryze subjektivní. Zkrátka mě nelákají ani texty stojící na pomezí umění a vědy (Poslední tečka za Rukopisy), ani politické romány (Paměti poslance parlamentu), ani rádoby mystifikací doprovázená erotická literatura (Michaela). Výše zmíněnou trojicí románů jsem však byl naprosto uchvácen.
Není pochyb o tom, že román, a postmoderní román obzvlášť, je obvykle pestrou směsicí literárních žánrů. Proč se tedy věnovat této, na první pohled banální, skutečnosti zrovna ve spojitosti s Milošem Urbanem? Domnívám se totiž, že přinejmenším v rámci současné české literatury je tento autor ve zdařilém a produktivním mísení nejrůznějších žánrů příkladem nejzářnějším a proto hodným bližšího pohledu.
O tom, že tohoto prolínání Urban hojně (a mistrně) využívá, svědčí již samotné podtituly mnou vybraných (a obdivovaných) děl – „gotický román z Prahy“, „zelený román“ a „božská krimikomedie“.
Chci upozornit na to, že se hodlám zabývat žánry, které bych v souvislosti s rozebíranými knihami označil jako „dílčí“, neboť je jasné, že tím „hlavním“, zahrnujícím všechny tři tituly, je román, tedy žánr zřejmě nejširší a tím také nejvděčnější, jelikož slouží jako příhodná „škatulka“ i pro množství děl „která, ač nejsou ničím jiným, jsou alespoň románem“.
Sedmikostelí je v mých očích významným dílem již proto, že v naší literatuře „oprašuje“ žánr gotického románu – nejsem si vědom toho, že by v jeho stopách kráčel ještě jiný současný český spisovatel. Ačkoliv Urban používá některé postupy, motivy i prostředí charakteristická pro tento žánr, můžeme s radostí konstatovat, že Sedmikostelí není pouhou snahou o přesazení gotického románu do našeho (dobového a místního) kontextu – autor sice odkazuje k představitelům gotického nebo-li černého románu, Horaci Walpolovi či Claře Reevové, avšak v jeho díle je patrný i vliv dekadentní literatury konce 19. století. Nejstručnější definice tohoto žánru zní : „Románový typ vycházející z napínavého příběhu s tajemstvím, který se odehrává v hrůzyplném prostředí.“ 1) Splňuje tyto „požadavky“ Urbanův román? Stačí připomenout, že hlavní hrdina se stává svědkem vražd i nevysvětlitelných jevů, ocitá se v temných uličkách a opuštěných chrámech, je pronásledován halucinacemi, … ano, Sedmikostelí bezesporu nese nejdůležitější znaky tzv. gotického románu. Na druhou stranu musíme připustit, že některé prvky, příznačné pro tento literární žánr, se již v Sedmikostelí nevyskytují, např. Urbanovy postavy rozhodně nelze označit za schematické (dobro vs. zlo).
Další důležitý znak gotického románu – téma zločinu – již souvisí s druhou „přísadou“ Urbanovy románové směsi a tou je detektivka, „jeden z klíčových žánrů populární epiky, líčící proces objasňování ztajemnělého zločinu“. 2) Detektivka je navíc považována za jeden z typů „prózy s tajemstvím“ (stejně jako horor nebo thriller), což nás přivádí zpět ke gotickému románu jako jejímu inspiračnímu zdroji. K detektivce má však blízko nejen tento Urbanův román, ale i Stín katedrály – podle podtitulu „božská krimikomedie“ snad dokonce ještě víc než Sedmikostelí, ale co se týče klasické postavy detektiva (bereme-li v potaz hlavní postavy těchto románů, nikoliv Rozetu či Kláru), hodí se naopak takové označení více pro Květoslava Švacha než Romana Ropse. Pokud jde o mne, dávám jednoznačně přednost vícevrstvým příběhům s detektivní zápletkou, jak je píše Miloš Urban, před „čistými“ detektivkami.
V menší míře bychom mohli odhalit v Sedmikostelí i prvky hororu, jehož přítomnost je zde však odůvodněna již tím, že se jedná o přirozenou součást gotického románu.
1) D. Mocná, J. Peterka a kol. - Encyklopedie literárních žánrů (Paseka; Praha a Litomyšl; 2004) → str.219
2) tamtéž → str.106
Za umělecky nejslabší (v porovnání s většinou české literární produkce posledních let přesto nadprůměrné) z vybrané trojice Urbanových děl považuji Hastrmana, především pro jeho příliš „lineární“ děj, z čehož plyne i absence klasické detektivní zápletky (tj. pátrání po vrahovi). Zároveň často váhám nad slovy „zelený román“, jež stojí v podtitulu tohoto románu – samozřejmě nikoliv nad smyslem slova „zelený“ ve vztahu k obsahu knihy, ale nad odpovídajícím zařazením tohoto díla do některé ze specifických skupin románů. Jednou z možností je označit Hastrmana za „román ideologický“, ale jen v případě, že přisoudíme nejdůležitější roli jistému „ekologickému poselství“ knihy – avšak toto poselství není ani tak programem nějaké politické strany, jako názorem a přáním samotného autora. Někdy také bývá tento román nazýván „ekologickým hororem“, což je podle mého soudu jen nic neříkající slovní spojení. Hastrman je zkrátka z Urbanových špatně zařaditelných knih asi tou nejnezařaditelnější a proto bude nejjednodušší počítat jej k široké skupině „románů s tajemstvím“.
Jak již bylo řečeno, Stín katedrály je dalším Urbanovým románem s výraznou „příchutí“ detektivky. A stejně jako v Sedmikostelí (na které v mnohém „navazuje“) je zde pro mě nesmírně důležitým prvkem, obohacujícím tento (na můj kus příliš „suchý“) literární žánr, mystika, podílející se na vytváření temné atmosféry a potřebného napětí – mystika, pro jejíž výraznou přítomnost bych neváhal spojit i s tímto dílem termín „gotický román“.
Urban však dal svému románu přídomek „božská krimikomedie“ a já musím autorův postoj respektovat. Slovo „božská“ není v tomto případě podstatné, týká se obsahu knihy a nikoliv její žánrové skladby – co si tedy představit pod pojmem „krimikomedie“? Nenašel jsem žádnou definici odpovídající tomuto slovnímu spojení a proto mi nezbývá, než věnovat se oběma jeho „částem“ zvlášť.
„Krimi“ je slovo spjaté (myslím, že i zaměnitelné) s detektivkou, jejíž důležitý podíl v rámci této knihy jsem již naznačil. To, že na přítomnost tohoto literárního žánru Urban upozorňuje již na obálce knihy, dává tušit, jaký význam mu ve Stínu katedrály autor přikládá. Přesto si myslím, že stejně jako v případě „gotického románu“ je i označení „detektivka“ ve shodné míře příhodné jak pro Sedmikostelí, tak pro Stín katedrály. Pokládám jen za spisovatelův rozmar, že obě „nálepky“ nakonec rozdělil tak, jak to učinil.
Použití „komedie“ v podtitulu Stínu katedrály mě trochu překvapuje. Je sice možné, že společně s předchozím slovem „božská“ má tento pojem význam jen ve vztahu k obsahu knihy – že se jedná o narážku na důležitý odkaz k Dantově Božské komedii, která ve Stínu katedrály hraje důležitou roli a z níž je zde hojně citováno. Avšak v případě, že má slovo „komedie“ signalizovat přítomnost takto označovaného literárního žánru či jeho charakteristických rysů v posledním z trojice rozebíraných Urbanových románů, mi jeho přítomnost v podtitulu knihy přijde neopodstatněná. Snad je to jen můj mylný dojem, ale žádné „komické“ prvky ve Stínu katedrály nenacházím, právě naopak – tento román považuji za „nejtemnější“ z Urbanových děl a pokud přece jen čtenář narazí na řídkavé stopy humoru, zazní v jeho uších smích neradostný, mrazivý, pokřivený.
Miloše Urbana si vážím především za to, že se nebojí riskovat. Nesnaží se nalézt čtenářsky vděčný styl a těžit z něho, dokud je to možné, ale je spisovatelem v prapůvodním smyslu slova, tj. člověkem píšícím pro samu radost z psaní a objevování nových literárních prostředků a postupů v rámci nejrůznějších žánrů. To právě kvůli svému obdivuhodnému postoji občas klopýtne, což ho může v očích kritiků poškodit, ale v očích obyčejného člověka (mě nevyjímaje) tím jen získává (měl by získávat) na ceně. Každá jeho kniha je totiž něčím nová, každá je v nějakém směru překvapením (tím nemám na mysli různé mystifikace provázející některá z jeho děl) – a překvapení je tím, co mi jako čtenáři v současné české próze chybí nejvíc.
Použitá literatura :
· Miloš Urban – Sedmikostelí (nakladatelství Argo, Praha, 1999)
· Miloš Urban – Hastrman (nakladatelství Argo, Praha, 2001)
· Miloš Urban – Stín katedrály (nakladatelství Argo, Praha, 2003)
· Dagmar Mocná, Josef Peterka a kol. – Encyklopedie literárních žánrů (nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl, 2004)
|
