|
Hermes a tulák
,,Opíráš se mi o kámen!“ zaslechl jsem téměř v mrákotách,
když po dlouhé cestě jsem se na zem u silnice skácel.
Pomalu zvedám víčka, oči ul pívají na botách,
ve kterých až sem jsem se propocený dopotácel.
Za okopanými špičkami, pod koženou čapkou,
Saténová halena, suknice ustřižená krátce,
lyru v ruce, za pasem dýku, bych snad spletl si ho s lapkou,
ačkoli výčitku říká, toho chlápka vidím smá t se.
,,Vždyť je to jenom patník,“ chabě se bráním žertu jeho
pak po sandálech s křídly, v trávě, můj pohled přelít plavmo.
,,Co vy mým jménem zvete, myslím že je z majetku mého.
Nazývali jste je hermeskami. Není to tak dávno."
Potom trochu vyprávěl a já tupec v tu chvíli věděl.
Vždyť to je přeci bůh co mě s sebou na mnohou z cest brával.
Jakou opovážlivost mám, že já s ním mluvím v sedě?
A u kolika patníků jsem potřebu vykonával?
Mluvili jsme dlouho. On Jak Apollóna dohnal k vzteku.
Já zas o svých plánech a nenadálých cestách do Afriky.
Pak popřál mi šťastnou cestu, když byl čas jít vlastní štrek u.
,,A… na svých cestách,“ dodal, ,,Nechči mi prosím na patníky."
| 
