Když byla Lily mladší, měla jednoduché sny. Zdálo se jí, jak se prochází po břehu moře, cítila vůni rozkvetlých pomerančovníků (i když tehdy ještě nevěděla, že ty plné bílé květy nějak souvisí s oranžovými plody), laskala mořské vlny svýma rukama, slastně přivírala oči a v dálce viděla obrysy muže, divokého a něžného jako moře, které tak důvěrně znala. Voda byla jejím jídlem a pitím, a myslela si, že všechno je tak snadné a automatické jako příliv a odliv. Někdy se probudila ze sna a začala křičet. Skláněly se nad ní šedé postavy, obklopovaly ji divné předměty, o kterých vůbec netušila k čemu slouží. Když plakala víc než deset minut, začlo ji docházet, že spánek skončil. Ukradený sen zmizel a jí zbyl jen pocit, ze něco krásného zmizelo a začíná něco šíleného. Starý chleba s máslem, hořký pigi čaj, brčálová zubní pasta, kalhoty zděděné po sestřenici, autobus a bílá krabice, na níž visel nápis Střední ekonomická škola. Zrzavá kobylka Radka, která s ní každé ráno cestovala do okresního města vyprávěla o tatínkovi, videu, mamince a jejich parfémech. Lily žasla. Některá slova, která Radka používala, slyšela poprvé v životě. Třeba biftek, cédéčko nebo joint. Lilyina babička vařila jenom koprovku a houskové knedlíky. Tu často střídala s bramborama na loupačku nebo nudlema s mákem. Doma měli jenom rozhlas po drátě. A alkohol, natož drogy byly velkou neznámou, kterou Lily toužila rozšifrovat. Když Tomáš ve třídě vyprávěl o tom, jak se včera strašně opil v hospodě, záviděla mu. Když přišla do třídy Tereza v džínách z Tuzexu a nové trvalé (která ještě voněla čpavkem), mohla na ní oči nechat. Připadala jí tak krásná a bezchybná. Když zahlédla dva lidi, jak se vedou za ruce, pomyslela si, že asi vypadli z nějakého filmu. Něco tak krásného a jednoduchého nikdy neviděla. Její svět byl plný násilí, nadávek, příkazů a týrání. Všichni si ale mysleli, že je dítě štěstěny. Vždyť ve škole měla samé pěkné známky, chodila čistá a upravená, o přestávkách bývala obklopená hroznem spolužáků, kteří si s ní chtěli povídat. Kdyby se ale podívali do Lilyiných modrých očí hlubokých jako oceán, viděli by zoufalství. Lily už nevěděla, jak jim to má říct. Často se snažila, ale oni neposlouchali. Musela to udělat. Vzala plechovou krabici od lázeňských oplatků a otevřela ji. Linula se z ní vůně vanilky smíšená s hořkým pachem pilulek. Vysypala všechny barevné lentilky na jednu hromádku a natočila si plnou sklenici vody z kohoutku. Ucítila několik pohybů v krku a něžné zašimrání v břiše. Zase uviděla moře a rozplynula se v něm. Tentokrát ji nikdo neprobudil.