/

uprostřed ulehá jiný dům

v prostoru se nebe tyčí

a dávno zamčeno!

je políčeno okolo oplocení

na kolemjdoucí

//

Matrjoško, noc je celá v azbuce (odtišení) — spíš?

Čekám na titulky z Čech ke komentování spadlých; musím

ti něco říct: ocitli jsme se jinde … (promlčení)

i tma je cizí

zvukotmí a do oblohy se hlásky střílí

a my – z lásky –

umřem na lunu

Nad půl jedenáctou přišla noc. Hříšně vklouzla do všech skulin a má erotogenní zóna se opět začala ozývat /ještě dychtila po prstech, co na kolenou vypálily cejch/. Do skleněné tabule počaly vrážet kapky až agresivním způsobem, ale nepodařilo se jim tu průhlednou hmotu rozpustit. Po okapech kapala voda a cedilo dál.

Tichý hovor zhasl matné lampy, které se přisály k rozmazaným tabulím, ačkoli jejich sloup byl dál — Už odběhly spát. Cítila jsem tvůj vlažný úsměv převržený do veškeré racionality, kterou jsem nedokázala vyhnat. Slova jsi loupil po zahradách a možná sis pouze potichu tvořil antologii prstokladů. Vznítit ani ne mě jako to tělo, co je v rozepři při prvním světle s duší. Trochu naivní, ale o to víc to bolí. Já jsem ležela na boku, aby mě sem tam šimralo oslovení a sem tam interpunkce, která byla v převaze, neboť tečky nemáme zakázané. Že jsem na ně zatížená.

Zklamal jsem. Vytí je na okraji

jako malý – byl jsem vejlupek –

—      div se černota nepotrhá mezi sebou

—      tvary máš z konceptu a vyvádíš z míry …

v oné noci, co byla prvá

—      nemluv o ní

Povídal Annelies úplně všechno. I to, co v sobě objevil a rozpoznal poprvé. Noc má své tempo, rytmus a polohy, však ani do jednoho nemůže člověk zasahovat. Buď ten stav: neflirtování přijme, nebo prostě usne.

///

Silným rachotem se ohlásil den. Svítání.

Otočila jsem se bokem ke zdi, tam je ještě taková tma, aby mě zcela neprobudila. Nabídla jsem zavřeným očím téma, v které jsem doufala, že se mi bude zdát. Žádný správce promítání mého soukromého biografu námět nepřijal. Poté jsem to zkusila ještě dvakrát, ačkoli se nic nezměnilo; na plátně byl obraz, snímek, který se neposunoval. Natruc byl statický, natruc jsem vstala.

po větru se šíří sesuvy

koneckonců dikce je na hmat deště

zcepenělé stavy mají cosi z obhroublosti

je květen – těká; až třetí z latinského kalendáře

předvídá trávě      lámání suchem, které se nesčeše z polí

sucho

které

zůstane

/V

I na mne volej, kam s nostalgií odcházíš

skrz průvan táhla tíseň

a do dálek vlaje závrať

I na mne čekej --- Zatímco budu učit

být odvážná a nelekavá

                V

                Ale neřekl jsi jí to. Nejsi jiný.

                : přízvuk v tušených slovech

                zeje ránou po břitvě.

                Konec je pod rohožkou. A stmívá se.