|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Zákon zdravé společnosti
Autor: Eruvie (Občasný) - publikováno 6.6.2005 (14:25:53)
|
|  |
Probudil mě zvuk tříštícího se okna a rozběhla jsem se do sklepa. Obrovská spoušť! Všechno poházené,všude plno střepů. Vykradli mě. I ta chvilka, než jsem sem seběhla, jim stačila. Jo, tak to tady dělají často.Vždyť co je lepší zábava pro adolescenty, kteří se doma nudí? I kdejaký pobuda, kterému žena nedá na chlast, si za ty ukradené krámy koupí flašku. Ano, jsou to krámy, ale moje krámy, sakra! Vlastně byly. Byly to moje krámy, než mi je čórli. A já s tím nemůžu nic dělat. Tady totiž vždy vyhrává jen jeden. Tady vyhrává ten silnější… Už ve škole nás učili, jak v takovém světě žít. Dusím v sobě bezmocný vztek, uklízím a dávám přes okno alespoň plachtu. Do rána to bude muset vydržet. Vzpomínám si, jak do nás učitelé usilovně hustili, že takhle je to lepší. Že jen náš Zákon umožní zachovat zdravou společnost. „Zdravá společnost je, žáci, jaká? Pouze taková, která je zbavena všech, kteří jsou slabí, handicapovaní, či jsou jakýmkoliv jiným způsobem indisponováni. A k rozpoznání těchto jedinců slouží náš Zákon. Na něm pak následně stojí systém celé naší společnosti. Pamatujte si to, žáci!“poučoval nás učitel Myška.
Pamatuji si to dodneška, ale nikdy jsem to nepochopila. A tak když jsem nabrala trochu rozumu, nějaký čas jsem nad tím hloubala, ale pořád mi nešlo do hlavy, proč se těm slabým místo odstraňování ze společnosti raději nepomůže, aby se stali silnými. Přestala jsem s tím souhlasit a celý náš slavný Zákon zdravé společnosti jsem si v mozku zastrčila do zásuvky s cedulkou Krávoviny . Myslela jsem si, bůh ví co jsem neobjevila a řekla to svému klukovi. „Cože, ty pochybuješ o něčem, bez čeho by se zhroutila celá společnost?“ změřil si mě nevěřícně a naprosto šokovaný. Pak se na mě vytasil se všemi těmi pitomostmi, co nás učili. Tvrdil, že každý měl možnost dokázat před komisí, že je silný a pokud neuspěl, je to jeho chyba. Takoví lidé prý zaslouží zatracení. Když jsem namítla, že chybu udělá každý a je tedy kruté neúspěšné odsuzovat k životu v ústraní, označil mě za přecitlivělou a pitomou. Poslala jsem ho do řiti a vzápětí jsme se strašně pohádali. Do týdne jsme se rozešli. Pak už jsem ho moc nevídala, a i když jsme náhodou byli i na stejné střední, nemluvili jsme spolu. Skončilo to. Přejedu po plachtě paprskem světla,ona jím nasákne a slabě září. Teď už snad bude klid. Vlastně mi bylo toho kluka líto. Nemohl za to, co mu nakecali. Ještě větší škoda, ale asi je, jak to s námi dopadlo –kvůli něčemu, co jsme nezavinili, za co jsme nemohli. Sedám si do starého, rozvrzaného křesla a zlostně zavrčím: „Teď zas budu celou noc vzhůru.“
Spousta krve. Výkřiky bolesti.A všude krev. Hledím do zkrvavené,slzami zmáčené tváře. Parta výrostků bezdůvodně, surově bije malého chlapce a usmívá se jeho utrpení. Dítě se ze všech sil brání, ale jeho trýznitelé ho nenechají vydechnout. Dobře vědí kam udeřit, aby to hodně bolelo, ale trýzněný zůstal při vědomí. Mohou se potrhat smíchy nad chlapcovou bezbranností. Kolem chodí lidé, ale nikdo mu nepomůže, nikdo se ho slovem nezastane. Já bych chtěla, moc bych chtěla, ale nejde to. Jakási neviditelná stěna mi v tom brání. Dívám se do prosebných modrých očí a najednou vím, že chlapec brzy zemře. O to víc mu chci pomoci. Snažím se k němu dostat, čím víc se však snažím tím víc stěna sílí. Prosycená bezmocí a zoufalstvím se dívám, jak se ty krásně modré oči navždy zavírají. Navždy. „Ne! Ne! Néé!“ Po tvářích mi proudem stékají velké slzy.Co to, sakra, bylo? Jestli sen, tak tedy vážně pěkně děkuji. Ještě se celá třesu. Vyplašeně se rozhlédnu. Já snad čekám,že na mě někdo vyskočí, obořím se na sebe. Venku už se rozednělo a dokonce to vypadá i na sluníčko. Aspoň něco, když už nic. Ještě chvíli čučím do navlhlé zdi svého sklepa, než se konečně rozhoupu a vydupu po schodech nahoru jako krysa z kanálu. V kuchyni vyštrachám salám, kus sýra, papriku a pár gumových rohlíků, které potřu kečupem. Všechno to nechám zapéct. Tělo si žádá své.
Hladově otevřu pusu a zakousnu se do voňavé snídaně, ale horká lavina kečupu, která se z pečeného rohlíku vyvalí pod neúprosným tlakem bílých zubů, jediné pochvaly hodné části mého těla, mě upozorní, že jsem jako vždy moc hr. S procítěným „Au!“ se rozběhnu k zrcadlu, abych zhodnotila rozsah škod způsobených pomstychtivou rudou tekutinou mému ubohému jazýčku. Podle bolesti mi ho možná i půlka chybí. Když jej na sebe vypláznu, nemohu si nevšimnout rudého potůčku krve, který začíná nesměle stékat dolů. Bolest a pohled na krev mi znovu evokuje můj dnešní sen. Znovu vidím před očima toho chlapce trpícího pod neustávajícím přívalem tvrdých ran. Kolik lidí v tuhle chvíli trpí? napadne mě a zasním se. „Paní profesorko, promiňte,že vás vyrušuji,“protáhla jsem se do pracovny baby Vnoučkové, když nám tehdy skončila hodina sociálky „ale měla bych jednu otázku.“ Profesorka na mě pohlédla: „Proč jste se nezeptala ve třídě? Dávala jsem prostor na dotazy,“ vytkla mi. „Nebyla jsem si zcela jistá vhodností toho prostředí, myslím, že má otázka by mohla být studenty špatně chápána,“ byla jsem nervózní a v duchu jsem se proklela. Že jsem sem vůbec lezla!
„Tak?“ pobídla mě stará Vnoučková. „Jak je možné, že o systému naší společnosti dosud nejsou žádné pochybnosti ohledně vyzařování některých jedinců? Kde se bere jistota správnosti našeho počínání, o všem jiném se přeci vždy diskutuje?“ Profesorka si mě změřila zvláštním pochybovačným pohledem a povzdechla si : „Zpočátku pochopitelně pochybnosti byly. Hlavně po uvedení Zákona zdravé společnosti do praxe vznikaly dokonce celé spolky na ochranu vyzařovaných jedinců,“ zasmála se tomu jako by to byla směšná klukovina „ale postupně, jak se Zákon osvědčoval, spory utichly.I když,“ krátce se zamyslela, „některé možná v ilegalitě pracují dodnes.“ „Čeho tenkrát ty společnosti chtěly dosáhnout?“„Jak které, slečno. Liberálové požadovali jen zrušení zákona, radikálové dokonce svržení vlády a nastolení jakési dero - , ne! ,de - mo – kracie, či jak to nazývali. Prý to našli na jakési jiné planetě v naší galaxii,“ profesorka se znovu zasmála „Byly z toho tenkrát bouřlivé debaty a dokonce pokus o revoluci, ale nakonec to přece jen utichlo. Všechny je pozavírali a konec.“
Veškeré zábrany které jsem až doteď měla opadly, tohle mě zajímalo: „Paní profesorko, co vlastně ta demokracie, kurňa na tom se dá i zlomit jazyk, obnáší?“ „Vlastně je to opak Zákona zdravé společnosti, myslí se tím všemožná péče o námi vyřazované lidi a snaha integrovat je do společnosti, což je ovšem směšné. Pak také rovnost všech lidí před zákonem a další nesmysly. Ti lidé co žijí tam na té planetě jsou od nás podobou k nerozeznání, ale ve vývoji jsme o několik generací napřed. Například, kromě některých, nejsou schopni tvarovat a využívat pomocí vůle svou energii a dokonce snad ani nevědí o naší existenci.“
„Vy jste tedy toho názoru, že by nestálo zato uvést demokracii v praxi alespoň na zkoušku?“Tímto dotazem jsem profesorku vyloženě urazila.„Lidé, kteří žijí na té planetě jsou oproti nám značně zaostalí, slečno. Přijmout jejich společenské uspořádání by bylo scestné zpátečnictví, nehledě na to, že vůbec všechny jejich systémy jsou značně složité a přijetí vámi tak opěvované ochrany slabých by nás úplně položilo,“ syčela na mě. Raději jsem spolkla špičatou poznámku, že zatímco my se tu asi brzy vyvraždíme, oni si tam radši spokojeně žijí. „Co by se vůbec stalo lidem, kteří by dnes byli členy některé z těch ilegálních skupin odporujících demokracii?“ zeptala jsem se místo toho „Odsoudili by je k smrti, co s nimi jiného?Takové skupiny rozvracejí naši společnost a členství v nich je trestným činem. To už ale máte vědět!“ Přešla jsem to mlčením a jen kajícně sklopila oči. „A příště už za mnou s takovými příšernými otázkami laskavě nechoďte!“ Nepřišla jsem. Krátce nato se nějak dostalo na veřejnost mé přesvědčení a ze školy mě vyhodili. Už mě nikam nevzali. Střídala jsem různá povolání. Vázala jsem kytice, drhla veřejné záchody. Ale pořád mám svůj názor. Ze zasnění mě probere až velká rána z ulice. Musím ke sklenáři, sakra, čím dřív se zasklí to pitomý okno, tím líp. Vyběhnu na ulici a celkem rychle mi dojde, co způsobilo tu ránu. Ze sousedního domu vyběhne postarší žena s podlitinou pod okem a nerudný chlap, do kterého by se vešla nejmíň dvakrát, po ní hodí porcelánovým talířem. Při tom ji zasypává těmi nejsprostšími nadávkami. První talíř nešťastnici minul, u druhého už takové štěstí neměla a střep se jí zaryl do ramene. Rychle jí odtáhnu z dosahu toho pruďase a snažím se ji ošetřit. „Co to děláš?“ vyjede na mě okamžitě. „Snažím se vám pomoct,“ vysvětluji a snažím se ze slabě krvácející rány střep dostat. „Pomoct mi! Leda tak do hrobu,“ vyjede na mě „Vypadni! Okamžitě odejdi! Nesahej na mě, kde ses tu vůbec vzala?! Mně nikdo nikdy nepomohl, tak proč ty?!!“ Zamrzí mě že jsem se jí vůbec pokoušela pomoci a odcházím. Nemám zapotřebí poslouchat její spílání. Vlastně až když pokračuji v cestě za sklenářem, uvědomím si, jak divně mé chování působilo. Dojdu asi do půli cesty, když si všimnu něčeho, co mě vyloženě nasere. Jakýsi zarostlý, ucápaný špindíra se tu producíruje v šatech mého otce. „Ty zlodějská kryso, tak to jsi byl ty, kdo mě vykradl!“ zacloumám s ním vztekle „Co si to dovolujete!“ ohradí se ten sprosťák a odtrhne mě od sebe. Najednou na mě jen udiveně hledí a snad ani nevnímá mé nadávky, Zarazím se. I mně je najednou povědomí. „Lili?“ pohodí nejistě a sjede mě pohledem od hlavy k patě. „Jo, Patriku,“ konstatuji hluše a na rozdíl od něj jsem naprosto zdrcena . „Jak se máš?“ rozzáří se „Ty tu někde bydlíš?“ „Jo,“ prohodím a pokračuji v cestě Okamžitě se mi zařadí po bok. Bez dovolení. To je hrůza, vykradl mě můj bývalí kluk. Soudě podle vizáže je snad i bezdomovec a já mu přesto dovolím jít vedle mě. Dokonce se ním jaksi bavím. „Můžu někdy zajít?“ „Radši ne.“ Jestli se nepřestane usmívat, zabiju ho! „Ty se na mě ještě pořád zlobíš kvůli té hádce, co jsme se pak kvůli ní rozešli?“ naplno se rozesměje „Neblázni, byli jsme děti.“ „Máš na sobě oblečení mého táty,“ zpražím ho a on se konečně přestane šklebit . „Nevěděl jsem, že v domě s tak zarostlou zahradou a napůl shnilým plotem ještě někdo bydlí. Pochop, teď už jsem nějakou dobu na ulici, jak jsi možná postřehla, a potřeboval jsem se za něco najíst,“ hraje na city . „Zaprvé dneska jsem ze solidarity vyléčená a zadruhé moje zahrada není zarostlá. Jsem teď květinářka pěstuji tam…“ „Dvoumetrové kopřivy a kytice bodláčí. Všiml jsem si,“ řehtá se „naučíš mě to?“ „Ne.“ Blbec! „To je škoda, protože kdybys mě to naučila, třeba bych tě už nevykradl,“ ze všech sil se brání smíchu. Kde člověk v jeho situaci bere humor?! „Kam vlastně jdeme?“ zvážní „Já jdu ke sklenáři nechat si zasklít to okno, cos roztřískal, Patriku,“ zdůrazním. „Kam jdeš ty nemám ponětí.“ „Tak promiň.“ Nevím, jestli se urazil, každopádně kolem, podle mě, nejšpinavějšího rybníka na naší planetě jsme prošli mlčky. Když konečně dorazíme k cíli, nechám Patrika čekat a sama zapadnu do sklenářových dveří. „Máte s sebou míry toho okna?“ ptá se sklenář „Co?“ „Kolik má to okno na šířku a pak na výšku,“ vysvětluje a ukazuje u toho „Nemám,“ zastydím se. Tak to vám nepomůžu, nashledanou.“ „Zapomněla jsem to okno změřit,“houknu venku na Patrika a odcházíme. „No jo, ženská. Máš doma aspoň metr?“ šklebí se. „Jo, mám, ale až to debilní okno budu měřit, ty budeš už dávno někde daleko v řiti, jasný?“ Mám ho právě akorát. Stejně je to jeho vina, teď půjdu několikrát tam a zpátky! „Třeba ti zpraví náladu tohle,“ ozve se smířlivě. Otráveně na něj pohlédnu…a málem mi vypadnou oči. Ten zarostlý kmet mi strká pod nos balík bankovek vysoký minimálně pět centimetrů. „Kdes to ukradl?“ obořím se na něj okamžitě. „Něco ti teď přiznám,“ začne a já se připravuji na zdrcující pravdu, která se mi hrozí zjevit „vím, že tomu nebudeš věřit, ale je to tak. Já ty prachy neukrad, já je našel.“Vyprsknu smíchy: „Našel. Řekni mi, kde se dá najít takový balík peněz a já tam hned jdu. “V kapse těchhle kalhot,“ vyrazí mi dech. „Tak to lžeš,“ vydechnu. „Jsem sice zloděj a bezdomovec, ale nelžu!“ ohradí se okamžitě „A jestli budeš tak laskavá a budeš si chvíli namáhat mozek dojde ti, že tobě jsem nikdy nelhal.“ Musím uznat, že to je svatá pravda. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nemůžu si vzpomenout na jedinou lež, kterou by kdy v mé přítomnosti vyřkl. Samozřejmě až na lži rodičům, ale to se nepočítá, že? „Takže jsou ty prachy moje,“ konstatuji nadšeně. „Ne, jsou naše. Já je našel, takže patří stejně tak tobě, jako mně,“ odvětí. „Tohle byly kalhoty mého táty. Jeho kalhoty, jeho kapsa a jeho peníze. Jenže teď je po smrti a jsou to moje kalhoty, moje kapsa, moje peníze!“ naštvu se. „Jenže já to všecko ukradl a momentálně to mám na sobě a vůbec se mi nechce ti to vracet. Leda bys mě pozvala k sobě a trochu mě ošatila,“ zazubí se mazaně „Já totiž jiné kalhoty nevlastním a bez tich chodit nechci.“ „Dobře, tak ti dám jiné kalhoty,“ zavrčím. „V noci taky fouká, víš, a já si mohl koupit třeba…“ „Dostaneš svetr a deku,“ přeruším ho. Začínám mít neuvěřitelný vztek. Navíc zrovna když zase jdeme po hrázi toho smradlavého rybníka, pere se tu hlouček lidí. Musím se tudy pracně prodírat a nám vztek na všechno. Na lidi, co se tu bezdůvodně mlátí, na Patrika, který se mě snaží vydírat i na sebe, že mu to dovolím. Přesto mě potěší, když vidím, jak mě Patrik očima hlídá. Nevyužil příležitosti a nevytratil se. „Pozor! Dávej pozor!“ křikne najednou a snaží se ke mně dostat. Koutkem oka stačím zahlédnout chlapa, který se ke mně zezadu přiřítil s židlí nad hlavou. Tvrdě mě udeří do hlavy. Zmocní se mě strašná bolest, zatmí se mi před očima a padám do špinavé, páchnoucí vody.
Prodral se k ní až ve chvíli, kdy se jí kalná voda zavřela nad hlavou. Nikde ji neviděl. Možná je omráčená. Co teď?! Co teď?! Udělal první věc, která ho napadla – skočil pro ni. Voda byla špinavá, všude vířil kal. Potopil se hloub. Bedlivě se rozhlížel a pokoušel se Lili najít i po hmatu, uviděl však jen dvě ryby. Bože, jak tu mohou žít, pomyslel si. Stále se stahující hrdlo mu nelítostně připomínalo, kde je. Nikde Lili neviděl. Jestli ji rychle nenajde bude se muset vrátit k hladině. Tak kde je!? Docházel mu kyslík. Rychle, rychle! Vší silou mysli se na ni upřel a snažil se si ji představit. Ryšavé vlasy, černé oči, pomenší hubená postava, pevná ňadra, rudé rty, mňam…Kuš! Podle čeho hledat?! Bílá košile, měla bílou košili! Zoufale se rozhlédl. Tam! Nečekaně spatřil v bahně cosi bílého. Lili! Mocně máchl pažemi, popadl ji a zamířil k hladině. Už se mu točila hlava, potřeboval okamžitě kyslík. Vytáhl ji na břeh. Dýchala, byla modrá zimou, ale dýchala. Popadl ji a rozběhl se k ní domů. „Ještě že jsem tě vykradl, kam bych s tebou jinak šel?“ usmál se trpce. Prohrabal jí kapsy, našel klíč, vpadl dovnitř a položil ji na pohovku. Zahříval ji, pokoušel se ji probrat, ale ani se nepohnula. Nejdřív si myslel, že se v teple probere ale teď, když se jeho teorie ukázala jako lichá, začínal mít o ni opravdu strach. Vyšel na zahradu aby se uklidnil a začínal si v duchu zoufat.
Strašně mě bolí hlava. Proboha, co je to jsem se někde tak strašně opila? Vnímám měkkou pohovku a teplou huňatou deku. Kde to jsem? Pokusí se otevřít oči ale nemám na to sílu. Tak alespoň donutím mozek vzpomínat. Vybaví se mi rozbité okno, návštěva sklenáře, rvačka na hrázi, pak rána do Hlavy a pád. Musím si to dát do souvislosti. Patrik! Vykradl mě, pak jsem ho potkala… Má moje peníze, syčák! Konečně otevřu oči a prudce se pohnu. Jsem doma. Au, au, strašně mě bolí hlava! Znovu zavřu oči Najednou slyším rychlé dupání a něco těžkého dopadne vedle mě na podlahu. „Lili, viď že neumíráš, ze ne, že!?“ úpí mi u ucha Patrikův hlas. „Ne, zatím jsem ještě naživu, smůla,“ otevřu oči a pokusím se o úsměv. „Štěstí!“ vykřikne a obejme mě. Jeho radost mě dojme. Chvíli se na sebe díváme. Teď už nevypadá tak odpudivě jako venku, umy se, učesal a oholil. „Kde jsou moje peníze?“ ptám se vlastně skoro mimochodem. „No, víš, ony teď vypadají trochu jinak než předtím,“ přizná Patrik. S podivem zjišťuji, že mě to nechává chladnou. Jen s úsměvem čekám, co ze samozvaného hosta vypadne a z nějakého důvodu, který vlastně ani nechci znát, je mi prostě fajn. „Tvé peníze teď vypadají takhle,“ sáhne do kapsy a vytáhne z ní promáčený smradlavý slepenec „ála smrdutý kojot.“ Naše oči se střetnou a chvíli se na sebe mlčky díváme. Patrikovi po tváři přeběhne úsměv a i já se na něj musím usmát. Začneme se pochichtávat, pak chichtat a nakonec se oba chechtáme z plných plic. „Takže mi ty prachy pomůžeš vyprat,“ konstatuji pobaveně. „Znamená to, že tady smím zůstat?“ odváží se. „Jo. A nezapomeň spravit ten plot.“
|
|
|
