Sedmá bytost
Byl letní den a kdo by čekal
parno,
ten byl by zklamán v hloubi
duše dosti
neb sníh se snášel na vyprahlou
zemi
a mráz se vtíral až do morku
kostí.
Tu z dýmu kouře náhle
vystoupila
sedmá bytost zahalena v kůži,
ty ladné boky, Venušiny
tvary,
a její úsměv zastíraný
růží.
Studené oči plály rudou
krví
a cejchy svými ražbu v čelo
vryl
ten drsný pohled plný lačné
lásky,
jenž do útrob se nekonečně
vpil.
Toť sedmá bytost jako posel smrti,
co odkrývá nám netušenou
tvář
a rozleptává v myslích nás
všech víru
šíříce kolem tmavočernou
zář.
Otevřme duše, poutníci
světů,
obnažme srdce, ať ztratí svou
moc,
sedmá je bytost, jenž tíží nás ve dne,
přiškrtí v myšlenkách, když
přijde noc.
Vždyť její silou je naše
slabost,
jak z bahna kaluží utkaná
nit,
smeteni proudem odvěkých
iluzí,
zkoušíme obnovit ztracený
cit.
Jak Ježíš Lazara z mrtvých ho
vzkřísit,
potem té potvoře zkaliti
zrak,
slunce se rozzáří po modrém
nebi,
s novou však nadějí vzbudí se
mrak.