Sedmá bytost

 

Byl letní den a kdo by čekal parno,

ten byl by zklamán v hloubi duše dosti

neb sníh se snášel na vyprahlou zemi

a mráz se vtíral až do morku kostí.

 

Tu z dýmu kouře náhle vystoupila

sedmá bytost zahalena v kůži,

ty ladné boky, Venušiny tvary,

a její úsměv zastíraný růží.

 

Studené oči plály rudou krví

a cejchy svými ražbu v čelo vryl

ten drsný pohled plný lačné lásky,

jenž do útrob se nekonečně vpil.

 

Toť sedmá bytost jako posel smrti,

co odkrývá nám netušenou tvář

a rozleptává v myslích nás všech víru

šíříce kolem tmavočernou zář.

 

Otevřme duše, poutníci světů,

obnažme srdce, ať ztratí svou moc,

sedmá je bytost, jenž tíží nás ve dne,

přiškrtí v myšlenkách, když přijde noc.

 

Vždyť její silou je naše slabost,

jak z bahna kaluží utkaná nit,

smeteni proudem odvěkých iluzí,

zkoušíme obnovit ztracený cit.

 

Jak Ježíš Lazara z mrtvých ho vzkřísit,

potem té potvoře zkaliti zrak,

slunce se rozzáří po modrém nebi,

s novou však nadějí vzbudí se mrak.