stál za dveřmi
a poslouchal rozhněvaný hlas
který se zařezával do uší jako
ostří
řeznického
nože
do kůže

když hlas umlknul zůstala po něm
tichá jizva zoufalství
dveře za nimiž se krčil potichu zavřel
stejně jako přivíráme víčka
když se děsíme strašného obrazu
(jako kdyby nebyl jeho otisk mnohem hlubší a krvavější)
a zacpal si uši aby ho nerozbolela hlava
z pištivého
šumu
ticha

zdálo se mu že je mořskou hladinou
rozráženou ledovým severním větrem
jeho myšlenky se zmítaly a valily jedna přes druhou
vlny oceánu svědomí
stál sám za zavřenými dveřmi
a topil se ve vlastní hluchotě