Zas venkov;

 

jaro za bukem

k výpadu sbírá sílu

a rostliny dravým rozpukem

Moraně přeťaly žílu

 

Divoce zavoní devětsil;

potokem život se drhne

jak o překot – jako by netušil

že všecko zas k smrti se zvrhne

 

Ta svěžest, ta radost a bujení

brzy se nachýlí k smutku;

je ukryto ve vší té zeleni

prázdno jak v bezradném skutku

 

Vzal čert mé nálady morbidní!

Veselím zaháním stíny

Však v hlubinách tón piští subtilní:

„…A odpusť nám naše viny…“