OTA MAŠEK:  

Obdivoval box 

Spisovatel JAN MAREŠ – pseudonym Jenius genius Darin (narozen 15. února 1914 jako můj děda 19. března, zemřel v roce 1986 jako můj děda) – se v mládí bavil boxováním do pytle a do soupeřů. Nebyl žádný hromotluk a tak mu „pasovaly“ nižší váhy. Za války se zúčastnil na východě urputných bojů s fašisty. Zážitky z těch období shrnul v Prvním praporu. Další jeho knihy: Práče (1955) – zfilmoval v roce 1961 režisér Karel Kachyňa, Pískle (1952), Celým srdcem a Stříbrná chvíle. Po návratu domů, v době relativního míru, rád chodil jako disciplinovaný divák na boxerské přebory, jezdil i na mistrovství republiky. Z našich reprezentantů nejvíce obdivoval Jůlu Tormu, ale fandil všem, kteří nesázeli jen na hrubou sílu, neb mouka může též být k užitku polohrubá pro pošmak.

Pokuta za Masaryka 

Ta mi hrozila v roce 1947. Ne za tatíčka TGM, ale za jeho pokračovatele rodinných tradic Jenia genia. Tenkrát v tělovýchovné rubrice Práce vypsali anketu o populárních osobnostech a jejich názorech na sport. Dostal jsem nápad vyzpovídat na toto téma ministra zahraničí JANA MASARYKA. Nebo získat alespoň jeho autogram. To mě tak posedlo, že jsem hned vyrazil hurá na Hrad! Jenže k tomu „hurá“ jsem potřeboval taxík, na který jsem neměl kde vzít. Tak jsem namluvil našemu autodopravci v Práci, že k tomu mám povolení šéfa. Řidič to zbaštil, i když se tvářil krajně podezíravě. 

Na ministerstvu mi sklaplo. Že je pan ministr v posteli s horečkou, tak žádné vyrušování. Tedy poprosil jsem, aby panu Janovi alespoň předali tu drzou karikaturu. 

Za čtvrt hodinky se tajemník vrátil. Bez karikatury, s poznámkou, abych si navečer poslal pro ministrových pár řádek! V redakci byl zatím poprask – ta drzost brát si služební vůz na takovou ztřeštěnost! A byla mi nachystána pokuta a vejpuc od šéfredaktora Síly. Když jsem se vytasil se svou možnou kořistí, vejpuc počkal, nýbrž nečekala na nic pochvala a tehdy královská prémie – 30 Kčs! 

Večer jsem si pro „pár řádek“ a podepsanou karikaturu mohl zajet šéfovým bourákem! Dodnes mám Masarykův příspěvek pietně nalepený ve svém archívu. A dodnes se jím vychloubám. Tady je:

„Byl jsem mnoho času mimo hranice republiky, a proto mi výkony našich jednotlivých sportovců unikly. To se rozumí, že jsem fanoušek Drobného a Zátopka, ale jsou sportovní výkony, které mě zajímají někdy více: například ten bezejmenný rolník, který dodá o 50 procent i více obilí a brambor, než bylo jeho povinností, nebo horník, který narubal nejvíce uhlí v jedné směně nebo máma, která vychovává čtyři malá děcka a udržuje je při zdraví v nynější zásobovací krizi, nebo grupa dělníků v některém odvětví našeho průmyslu. Nebo okresní či místní národní výbor, kde partaje pracují klidně, bez hádek a pomáhají tak překonat krizi, která nás ještě chvíli bude ohrožovat. Jsem už řadu let „prominent“, jak vidno na obrázku – a býti primadonou, ať už ve sportu, v politice nebo v umění, není podle mého názoru zaměstnání záviděníhodné. Ale ti, kteří překonávají rekordy tiše, bez reklamy, s vědomím, že plní svou občanskou povinnost, to jsou šampioni, kterých dnes s láskou a obdivem vzpomínám.” 

Jako my stále rádi vzpomínáme na genia Masaryka.

Již nevyběhnu sedm poschodí 

Komu se jednou poštěstilo navštívit Paříž, bude navždycky raněný tesknotou. Kdypak se sem zase vrátím na obhlídku? 

Jeden bod na mapě tohoto velkoměsta jsem měl vždycky výrazně zatrhnutý – tady existuje malíř JOSEF ŠÍMA. 

Obcházel jsem několikrát ten sedmiposchoďový cihlový činžák, než jsem sebral kuráž a stiskl zvonek s popiskou SIMA. Při dalších návštěvách jsem vždycky litoval, že nevlastním kapesní magič, abych si mohl přehrát starostlivé úvahy Mistra, prožít je. Bývaly to meditace spíše bolestné, zejména po roce sedmdesátém. Zmařená výstava „Od Courbeta výše“, vymodlená na řediteli Louvru, zapečetěná již mnohamiliónovým pojištěním ve vagónech, ale odmítnutá ředitelem kvůli ignorantskému vzkazu našeho ministerstva kultury: Vyřiďte jim, že se výstava ruší z technických důvodů, a basta. 

Velké bylo zklamání pana Šímy, že se nemohl zúčastnit své výstavy v Praze a setkat se s nejmilovanějším básníkem, Jaroslavem Seifertem. Bál se, že by dojetí nevydrželo jeho zesláblé srdce, stejně jako by jej zradilo, kdyby navštívil vdovu po zavražděném Vlado Clementisovi, jehož „zradě“, vykonstruované v tragických pražských procesech tehdejší komunistickou vládou, nikdy neuvěřil; a marně, spolu s jinými francouzskými umělci, bojoval u francouzských představitelů vlády za odhalení toho stalinského monstrprocesu. 

Lituji, že jsem si nezachytil poznámky pana Šímy, když mně podepisoval 17 kolorovaných leptů k vybraným sedmnácti básním francouzských pœtů. Před odchodem jsem se pana Šímy nesměle vyptával, kolik stojí kolorovaná kresba, máchovsky laděná, rozvěšená po stěnách. „Zhruba tisíc, dvanáct set franků.“ Ždímal jsem v kapse polovinu takové částky. Pospíchal mne uklidnit: „Nesmíte to přepočítávat na koruny. Tady je 1200 franků průměrný plat. U nás 1800 korun? Tak si ten obrázek vezměte a bratrovi v Liberci pošlete 1800 korun a je to vyrovnané!“ 

Letěl jsem radostí, div jsem se na schodech nevymázl. Bez obrázku; odmítl jsem si ho hned vzít. Že si jej vezmu příští rok, až bratrovi zaplatím. 

Až… To nešťastné až.

Když jsem se konečně chystal zajet do Liberce, zdrtila mne novinová lokálka: V Paříži zemřel 24. července 1971 jeden z největších našich malířů Josef Šíma, ve věku kulatin 80 let. 

Až zase pojedu do Paříže, nevrátím se do Avenue Paul Appel. Ale k Šímovu dílu se budu stále vracet s okouzlením i tesknotou, jako se vracím k básním Karla Hynka Máchy, Seiferta, Holana, Hory, Halase. 

Jako se vracíme zpět ke kráse.

SO WHAT´CHA WANT

Po dalších dvou letech nahrávání jsme konečně považovali práci k Check Your Head za hotovou. Ale když jsme ji potom poslouchali, pořád jsme cítili, že tomu něco schází. Zavětřili jsme další spád k rýmování a zdálo se, že bychom potřebovali ještě jednu pecku. Ad-Rock měl několik smyček na svém SP 1200 ve studiu G v G-Sonu, o kterých jsme si mysleli, že jsou v pohodě. Přidali jsme je na 2-palcový pás s Mariem, ale potom jsme ukončili hraní nástrojů přes samply, eventuelně jsme je chtěli všechny nahradit. Adam zahrál nějaké kytarové party, já jsem nahrál nějaké beaty na bicí soupravu a Mark Nishita udělal několik pokusů s funkovými varhanami, které jsme také vysamplovali. Pamatuji se, že jsem jezdil sem a tam, poslouchal skutečně drsné aranže písně, pokoušel jsem se vymyslet nápady na texty a moje žena Tamra, otočená ke mně, mi povídá: „pracuješ na albu už dlouhou dobu a teď, místo, abys měl všechno hotové, budeš ještě víc pracovat na tomto praštěném songu.“ Připouštím, že demo znělo pravděpodobně velmi potrhle, ale v nervozitě ve spěchu na poslední chvíli se vokály povedly a Biz Markie byl vysamplován z jedné starší session, kterou s námi dělal, a tím jsme píseň zakončili.

(Mike D)

THE BIZ VS. THE NUGE

Tato byla asi nejrychleji udělaná píseň na Check Your Head, ačkoliv s Bizem nikdy nic není jednoduché. Pamatuji se, že jsem vyzvedl Bize z hotelu a poslouchal jsem promo desku „Low End Theory“ A Tribe Called Quest, která mi záhadně zmizela z auta tutéž noc. (Biz později kápnul božskou, „jestli ji nemůžeš najít, asi se bude povalovat zrovna u mě“) Zastavili jsme na chvíli v mém domě, abych se podíval na desky. Potom, co jsem si prohlížel sekce Billy Joela, Paula Simona a Jamese Browna, Biz vytáhl album „Cat Scratch Fever“ od Teda Nugenta a řekl, „Yo, mohli bychom si tuhle vzít do studia? Mám něco, co chci udělat na tento joint“.

Po příjezdu do G-Son se Biz ptal, jestli je poblíž studia cukrárna. Sáček cukroví si donesl z ulice. Potom pustil Nugentovu desku a po dvou pokusech byla píseň hotova. Biz si potom po zbytek večera uchystal mixtape, který poslouchal během letu zpátky do New Yorku, a přidal si tam také singly Billy Joela, Paula Simona a Helen Reddy. (Mike D) 

Mike D. The Beastie Boys

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal? 

Pořád nějakého hledám. Měli jsme štěstí a potkali jsme lidi, kteří nás vždycky postrčili dál, řekl bych, že to vlastně byla jedna pomocná ruka za druhou. Například David Pardone s námi natočil první desku v Rat Cage Records, musíme poděkovat Ricku Rubinovi a Russellovi a tak dále. Jako inspiraci bych chtěl uvést svého staršího bratra, New York, jeho hudbu a kulturu, a pak taky kamarády, z nichž se posléze stali kolegové v kapele.  

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel? 

Kromě hraní jsem měl spoustu všelijakých zaměstnání, abych se uživil, ale první práce v tomhle oboru byla skupina Beastie Boys. Nejdřív jsme byli s Adamem Yauchem a Johnem Berrym kamarádi, chodili jsme na různé koncerty, pořád jsme někde lítali, až jsme postupně dospěli k názoru, že bychom si chtěli a mohli založit vlastní kapelu. 

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala? 

Prosadili jsme se asi hned při prvním koncertu, dá-li se tomu vystoupení tak říkat. Bylo to na šestnáctých nebo sedmnáctých narozeninách Adama Yaucha. Oslavu jsme zorganizovali v půdních prostorách na Upper West Side. Dave Parsons tehdy měl dole na Manhattanu nahrávací společnost Rat Cage, specializoval se na punk a rock. Tehdy taky byl na oslavě, pak za námi zašel a nabídl nám: „Kluci, kdybyste chtěli desku, tak stačí říct. Dáme ji dohromady.“ A tak jsme se dostali do kurzu. Tehdy jsme společně hráli dva tři dny, víc ne. 

Co vás den co den motivuje k další práci? 

Připadá mi, že jsme měli obrovské štěstí a jsem hrozně rád, že můžu pracovat se dvěma nejlepšími kamarády, takže jsem vděčný za každý den společné práce. Nahrávání a zpívání nás baví, navíc prostřednictvím hudby můžeme ventilovat i to, co se děje kolem nás i v nás, to je paráda. 

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu? 

Smysl pro detail. Ale to je asi samotná podstata, jinak by se člověk dřel jako mezek, ale nikam by nedošel. A taky člověk musí věřit tomu, co dělá, musí být přesvědčený o tom, že právě k tomuhle byl stvořený. Sám nejsem dokonalý příklad, jelikož zpočátku jsme byli jen nadšenci a posluchači, s hraním jsme začali vlastně docela pozdě. A když už jsme začali, hráli jsme pro radost, nabídka na výdělek byla dost nečekaná. Mám dojem, že jsme výjimka, která potvrzuje pravidlo, protože vím, jak druzí dřou, aby mohli natočit první desku. Mám dost známých, kteří zkoušeli a hráli jako o život, ale cíle nedosáhli. Pak zase znám lidi, kteří taky makali jako šílení a nakonec se prosadili. Každopádně nadšení nestačí, je třeba ještě oddanost a vytrvalost. 

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak? 

V první řadě chci říct, že každou chybu nebo neúspěch považujeme za zdroj změny a posunu dál – bez nich bychom se byli tolik nenaučili. I proto jsme k sobě maximálně otevření a upřímní, nemá cenu, abychom si lhali do očí. Jsme tým, děláme všechno společně, nehrajem si každý na svém písečku. Kromě jiného klademe obzvlášť velký důraz na kamarádství, takže ať se ve světě hudby děje cokoliv, my držíme spolu. To nás taky hodně posiluje. Sice nám nějakou dobu trvalo, než jsme na to přišli, ale teď je to pravidlo číslo jedna. 

Jaké největší ponaučení jste si odnesl? 

Největším ponaučením pro mě jako hudebníka je, že s lidmi mám vždycky jednat co nejslušněji, ať dělají cokoli, ať se jedná o kohokoliv. Prostě s každým jednám zdvořile. 

Která alba vás oslovila? 

The Slits – „Cut“

Bad Brains – „Attitude: The ROIR Sessions“

Sly & the Family Stone – „There´s a Riot Going On“ 

Run-D.M.C. – „Run-D.M.C.“

Stevie Wonder – „Talking Book“ 

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl? 

Byli to Isaac Gates a Beatles (plakát k albu White Album). 

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly? 

The Commodores, Bob Marley a the Waiters a Kurtis Blow v Madison Square Garden v NY v roce 1979.

The Clash v Palladiu v New Yorku.

Bad Brains, bar Country, Blue Grass & Blues v New Yorku. 

Které písničky vám přirostly k srdci? 

Bob Dylan – „Forever Young“

Beatles – „Across the Universe“ nebo „It´s All Too Much“

Public Enemy – „Bring the Noise“

Stevie Wonder – „10 Zillion Light Years“

Bob Marley – „Get up, stand up“ 

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu. 

Buďte vstřícní a ohleduplní. Proč by člověk měl být nepříjemný, když může být milý?  

Nejdříve myslete na druhé, teprve potom na sebe. Na první pohled to možná vypadá divně, protože člověka napadne, že takhle to daleko nedotáhne, ale ujišťuju vás, že opak je pravdou.  

Nečekejte, až vám někdo řekne, co máte dělat. Pusťte se právě do toho, co je podle vás třeba udělat.

Pokud vás někdo – nadřízený, kolega, kdokoli – požádá, abyste něco udělali, nikdy nezklamte. Když něco nepůjde, svět se samozřejmě nezboří, ale dotyčnému to předem řekněte a vysvětlete.

Buďte upřímní. Lež vede jen k dalším lžím, ty zase k nedůvěře a pak se začarovaný kruh uzavře.

Buďte dochvilní. Na tomhle pracuju pořád, ale věřte mi, že je to hrozně moc důležité. Jakmile přijdete pozdě, dáváte druhému najevo, že vám na něm zas tolik nezáleží nebo že si svého času považujete víc než jeho.

Soustřeďte se na jednu věc, nenechte se zahltit. V současném světě na nás působí tolik podnětů, že nevíme kam dřív skočit. Rozložte si cíle, požadavky nebo úkoly na dílčí body a pak je probírejte jeden po druhém.

Ke každému se chovejte ohleduplně, mezi lidmi nedělejte rozdíly, protože tak to má být a protože lidi, kteří jsou dneska poslíčky, číšníky, servírkami, sekretářkami a tak dále, mohou už zítra být velkými hvězdami, řediteli, manažery a tak dále a tak podobně.