TÍHA JISTOTY

            Není mi jasné, co sledujete tím neustálým vyptáváním. Už jsem vám řekl, že si vyberu, na co a jak budu odpovídat. Nedopustím, aby se má slova musela podřídit vašim směšným a tupým šablonám. A vůbec, otázky tady budu klást já! Vy nic říkat nemusíte, vidím vám až do žaludku. Ty vaše věčně vyhýbavé pohledy…  Skrývají spoustu otázek a já je všechny slyším. Ale jak jsem řekl, vyberu si, na kterou z nich odpovím.

Kolik že mi je? Co je vám do toho? Promiňte, nechci být nezdvořilý, jen mě překvapilo, proč vás zajímá zrovna tohle. Je mi 34, ale copak na tom tak záleží? Je tady k zalknutí. Sedím tu už celé dopoledne v tom nevyvětraném vzduchu. Jak se tu nemám udusit pod tíhou vašich otázek? Můžete laskavě otevřít okno? Děkuji, teď je to mnohem lepší. Konečně cítím závan čerstvého vzduchu. Můžu dýchat!

            Už dlouho jsem cítil potřebu vypovídat se. Víte tu potřebu padnout na kolena, smýt ze sebe hříchy a dovolávat se vytouženého odpuštění. Připadá vám to poněkud patetické? Možná, ale vzpomeňte si kolikrát vás chytlo u srdce, když jste v divadle sledovali srdceryvné monology plné emocí. Nevím, jestli právě potřeba vyznat se vede lidské kroky ke zpovědnici. Nikdy jsem u zpovědi nebyl. Vždycky mi připadalo, že je  nesmírně důležité, komu pravdu o sobě vypovídám. Musel bych mít na blízku člověka, kterého si vážím a ctím. Ale jakou pravdu bych mu to chtěl vypovědět? Nebyla by to zase jen jedna z jejích proměn, jakou je i lež?

Slovo pravda je příliš silné a černobílé pro to, co vám chci vypovědět. Pokud tedy troufáte, vy zvědaví a mlčenliví, buďte mými soudci. Nezapomínejte však, že žaluji sám sebe, protože vím, jsem vinen. Nepotřebuji soudce, sám musím konat i jeho práci.  Ovšem to, co si nenárokuji, je  právo soudit vás. Buďte tedy soudci, pokud se na to cítíte.

            Všechno to začalo pouhou náhodou. Nikdy bych jí nepřisuzoval takovou moc, ale musím přiznat, že počátek byl jejím dílem. Dostala mě, ta mrcha. Musel jsem dokázat, že to u ní neskončí, že je v mé moci ovládnout alespoň její následky.

Jednoho jarního večera nás přátelé mojí ženy pozvali  do divadla. Oba jsme měli k divadlu blízký vztah, má žena pracovala jako choreografka a já psal občas recenze na premiéry. Nikdy jsem se však nenechal divadlem pohltit. Vždy jsem si zachovával odstup chladného diváka, spíše kritika. Divák se přece jen může v jistých případech stát herci oporou, když uvěří jeho hraní a když mu to dá najevo. Někdy stačí jen upřímný pohled do očí a herec ví, že jeho práce má smysl. Musel fungovat dialog mezi jevištěm a hledištěm, toho jsem ovšem já nebyl a ani nechtěl být schopen. Byl jsem přesvědčen, že jediný divák nic nezmůže. Sedí vtěsnán do seřazených sedaček a musí být ticho. Sedět a držet hubu. Smát se tehdy, když se smějí druzí. Tleskat tehdy, když tleskají ostatní. Zkrátka, když je k tomu důvod a pro všechny. Jenže, to právě není tak jisté. Dlouho mě trvalo, než jsem přišel na to, kdo je vlastně více svobodný, zda herec nebo divák. V jistém smyslu vám oba pojmy mohou splynout a dojdete k překvapivému zjištění. Mé recenze zpravidla odrážely celkovou atmosféru v hledišti, vnímal jsem reakce diváků, zpravidla ne tolik už svůj vlastní názor. Od jisté doby recenze nepíšu. Tedy vlastně píšu, ale nikdo mi je už nechce tisknout. „Máte velice osobitý názor,“ řekl mi tehdy můj šéfredaktor, „víte co, zkuste napsat raději nějaký fejeton a pak si promluvíme. Mimochodem znám osobně Andreje Kovalova a nevím, proč do něj neustále tak navážíte. Jeho herecké výkony jsou podle názorů kritiků skvělé. Pokud je v tom něco osobního, vyřešte si to jinou cestou,“ s úsměvem cvičené opice mi vrátil mé práce, otočil se k oknu a zapálil si cigaretu. Bylo mi z nich ze všech zle.

Že utíkám od tématu? No, snad si nemyslíte, že pojedeme po rovné silnici. Budeme se prodírat houštinou.

Jste určitě zvědaví na mou ženu Soňu. Byla opačné povahy než jsem byl já. Když se jí něco skutečně zalíbilo, pohltilo ji to a vše ostatní šlo stranou.

Vzpomínám si, že toho večera v divadle jsme seděli v první řadě přímo uprostřed. Bylo to dost podstatné vzhledem k tomu, co se odehrávalo v závěru hry. Představitelem titulní role byl Andrej Kovalov, párkrát jsem ho už viděl, nebyl to špatný herec. Občas to ale až moc prožíval. A to mě nudilo. Vzpomínám si, jak tehdy klečel na kolenou, vysílen a nemocen. Vypadal skutečně uboze, hubený, bledý a v nakrátko ostříhaných vlasech jakoby zestárnul. Měl slzy v očích, ztrhané rysy a tak zoufalý a smutný výraz, že by to citlivější povahy nespíš strašně dojalo. Už jsem to nevydržel a musel jsem se pousmát. Když jsem ale pohlédl na Soňu, můj úsměv okamžitě ztuhnul. Viděl jsem, jak má oči plné slz a jak jí stékají tiše po tváři. Upěnlivým pohledem zírala na Andreje. Ani nemrkla. V tu chvíli jsem zpozoroval, že se na ni Andrej už hezkou chvíli dívá. Přímo na ni! Ten mizera, takhle falešně uchvacovat a dojímat mou ženu! Chytil jsem Soňu za ruku, ale hned se mi vysmekla a utřela si slzy na tváři. Ještě při děkovačce měla červené oči. Jak by taky ne, když  tam Andrej tak procítěně umíral! Chápal bych, kdyby ji dostal nějaký mladíček tak v jejím věku, ale o tři roky starší chlap než já? Já bláhový, jak málo jsem znal svoji ženu!

Pamatuji si, že od té doby změnila některé své zvyky. Přestala kouřit a začala cvičit častěji než předtím. Začala nosit ostře červenou barvu, kterou vždycky nesnášela. Malovala si výrazně rty i nehty na rukou. Pila pomerančový džus, který vždy odmítala a dokonce si občas dala i pivo, které jí nikdy předtím nechutnalo. Takovou jsem ji neznal. Začal jsem ji podezřívat, že něco tají. Když jsem se pokoušel zavést rozhovor na téma Andrej, podezřele rychle z toho vycouvala nebo jednoduše prohlásila, že jde o tuctového herce, který je možná trochu výjimečný mírou své expresivity. „Vy tanečníci toho naděláte kolem nějaké expresivity,“ říkal jsem jí, ale v duchu jsem si pomyslel: Mě nepřesvědčíš, že ti na něm nezáleží, já vím všechno! Viděl jsem jí to na očích. Od toho představení jakoby v nich uvízly slzy, které by byla ochotna kdykoliv za Andreje znovu prolít. Věděl jsem to!

Tehdy došlo v mém životě ke zvratu. Ničím jsem si už nemohl být jist, nejméně pak láskou své ženy. Nic mi už ani tak nevycházelo jako dřív, byl jsem neustále neklidný. Trápila mě dlouhodobá nespavost. Ale přes to všechno můj mozek pracoval naplno. Při pouhém pomyšlení na Andreje se mi do spánků vehnala krev. Ne že bych snad žárlil, nejsem tak malicherný. Jen jsem nemohl vystát pomyšlení, že tenhle samolibý fracek trůní v srdci mé ženy, že ho bezmezně miluje a co bylo nejhorší, jí to stačilo. Nepotřebovala se ujistit, zda jsou její city opětovány. Má žena byla šťastná! A já mezitím tonul ve strašlivé jistotě, že žiju se ženou, jejíž každičká myšlenka je věnována jinému muži a právě to, že nikdy nevyslovila jeho jméno přede mnou, mě utvrzovalo v mé jistotě a svědčilo proti ní. Byla tak opatrná až to působilo nepřirozeně. Soňa žila v nějakém svém zpropadeném snu, ve kterém jsem byl pouhým divákem, který se ničeho neúčastnil. To jsem jí nemohl odpustit.

Tehdy se mi zrodil v hlavě ďábelský plán. Věděl jsem, že by se ráda s Andrejem setkala. Taky jsem ale věděl, že z její strany by k ničemu nedošlo. Nikdy by se neodvážila mu dát své city najevo. Musel by to začít Andrej, což by mi ovšem vůbec nevadilo. Věděl jsem, že by to také skončil a v tom právě spočívala má lest. Zjistil jsem si o něm všechno, co se dalo. Byl velice přelétavý, žádná známost mu nevydržela. Dokázal se snadno pro něco nadchnout, rychle ho to ale taky opouštělo. Téměř pokaždé se zamiloval do své jevištní partnerky. No zkrátka fracek, člověk, kterému není nic svaté. A  právě toho jsem chtěl využít. Potřeboval jsem Soně dokázat, že její sen je jeden velký omyl, že miluje nanicovatého fracka, který i lásku bere jako hru a při první příležitosti ji opustí.

Tolik jsem potřeboval pocit vítězství. Toužil jsem pokořit náhodu a sní i všechny zpropadené sny, které od sebe vzdalují spřízněné duše a nabádají každého jednotlivce v osamocených dálkách hledat pravé štěstí.  Je jim úplně jedno, kolik bolesti napáchají a přitom pomyslete, jak jsou vlastně takoví lidé směšní! Doufají v nesplnitelné, podřizují svůj svět nemožnému!

Můj plán dostával konkrétní obrysy. Dokonce jsem začal podezřívat náhodu, že se od jisté doby přidala na mou stranu. No jen považte: Jednoho  slunného dne jsem čekal v kavárně na svou ženu až skončí v práci. Sledoval jsem z okna protější dům, kde pracovala. Popíjel jsem si v klidu šálek kávy, když tu jsem si všiml, že těsně kolem kavárny prošel Andrej. Vypadal tak směšně a uspěchaně jako nějaký turista. Zastavil se u přechodu pro chodce a čekal za zelenou. V tu chvíli jsem zahlédl Soňu jak zamyká dveře a přichází z protější strany k tomu samému přechodu. Všichni teď čekali na zelenou.

Přitáhl jsem se blíž k oknu, zajímalo mě, co se bude dít, zda ho zastaví a osloví. Na přechodu pro chodce – jak směšné! No, pochopitelně jsem věděl, že se možná tak zmůže na jeden uhýbavý pohled. Ale s tím, co následovalo, jsem nepočítal. Naskočila červená. Do vozovky se z obou stran nahrnul houf lidí. Vprostřed  se promíchali a oni, no jen si to představte, oni se minuli bez jediného pohledu. V momentě, kdy se těsně míjeli, se každý z nich díval na jinou stranu. Taková náhoda to byla. Oni se prostě neviděli, přehlédli, minuli. Takhle směšně a potupně dopadají náhody i sny!

Pociťoval jsem téměř šílené potěšení  z toho, až jí řeknu, s kým se právě minula. Nemohl jsem se dočkat, až budu pozorovat její snahu zamaskovat své překvapení a ohromení.

„Mimochodem, právě ses minula s Andrejem Kovalovem ne přechodu pro chodce. Viděl jsem vás.“ Její oči zasvítily, ale jinak se snažila tvářit se, jako by jí na tom vůbec nezáleželo. Ale já jsem na ní viděl to toužebné přání zeptat se mě, zda na ni Andrej aspoň pohlédl. V životě by se mne však na to nezeptala. Věděl jsem to.

„Šel s nějakou slečnou, zrovna se o něčem bavili, takže si nejspíš vůbec nevšimnul, zda ho někdo poznal.“ Na zmíňku o jeho slečně nijak nereagovala. „Četl jsem o něm nějaký článek, kde říká, že ho vlastně moc netěší, když ho lidé na ulici poznávají.“

To jsem si nevymyslel, skutečně jsem to četl. Musel jsem o něm nashromáždit dost informací, teprve pak jsem si mohl být jist, že můj plán vyjde. Soňa jen odvětila, že je to možné a zamíchala si lžičkou už dávno vystydlou kávu. To odpoledne se ale přece jen odvážila se mě na něj zeptat.

„A to jsi ho dnes viděl poprvé? Já myslela, že se s ním běžně vídáš. Tvoji kolegové přece…“

„Ano, ti ho vídají, setkávají se s ním celkem často, ale já jsem ještě neměl to potěšení. A co ty? Ty ses s ním nikdy nesetkala?“ a rychle jsem dodal, „v rámci své profese.“

„Ne, zatím ne.“ A zase si zamíchala lžičkou kafe.

Díval jsem se na ten nekonečný krouživý pohyb. Cinkot lžičky o šálek jako by zesílil a zarýval se mi do hlavy. Bylo mi to protivné. Upřeně jsem se zadíval na Soňu, na její sklopený zrak. Konečně lžičku odložila a napila se. Zpozorovala můj pohled a usmála se. Potom se podívala na ulici. Tvář jí zalilo sluneční světlo, oči jí jen svítily. Měla tak klidný a konejšivý výraz ve tváři. Nikdy na ten pohled nezapomenu.

Tehdy jsem věděl, že se s ním vskutku touží setkat a že by za to dala nevím co. Já jí to chtěl umožnit. Když se náhoda přidala na stranu bezmocných a neschopných, musel jsem to vzít do rukou sám. Soňa mi byla příliš drahá na to, abych se díval, jak  žije ve lži. Musel jsem jí přivést k pravdě.

Že to bylo ode mě sprosté? A co jako? To, že jsem jí chtěl splnit její přání? No jo, tu jeho přítelkyni jsem si vymýšlet nemusel. Sám jsem lhal, a přitom lež nenávidím. Ale byla to naprosto zbytečná lež, nezmohla vůbec nic, takže není hodna vůbec ničeho, ani nenávisti.

Neměl jsem v úmyslu své ženě ublížit, potřeboval jsem ji jen srazit z těch výšin zpátky na zem, k sobě. Vrátí se ke mně pokořená tím, že nahlédne skutečnou podobu svého snu. A já ji budu utěšovat a ona ke mně znovu pocítí lásku. Jestli jsem byl tehdy něčím dojat, pak to byla má šlechetnost a neskonalá ochota zmírňovat cizí neštěstí. Věděl jsem, že pro Andrej to bude jen epizoda, pro ni všechno. To samo o sobě mělo stačit.

A tak jsem je seznámil. Došlo k tomu na večírku po premiéře, v níž hrál Andrej hlavní roli – člověka, který je nešťastně  zamilovaný. Rád bych věděl, kde bral tu drzost ztvárňovat cit, který je mu naprosto cizí – hlubokou lásku. No jo, hold herec, má to nejspíš v popisu práce. Soňa ani netuší, s kým bude mít tu čest.

V té době už jsem Andreje znal osobně, díky svým kolegům. Stál jsem v rohu místnosti a povídal si s přítelem, přitom jsem pokukoval po Soně. Zajímalo mne, jestli se bude snažit projevit nějakou iniciativu, ale ničím mě nepřekvapila. Stála v černých třpytivých šatech u baru a povídala si s kolegyní z práce. Pomyslel jsem si, že je opravdu krásná. Dělalo mi potěšení pozorovat ji  s pomyšlením, že se dívám na svou vlastní ženu. Náhle se mě ale zmocnil ten příšerný pocit osamocení při pomyšlení, že ona to samé ke mně necítí, že její myšlenky patří Andrejovi. Zahlédl jsem, jak právě přichází Andrej ještě s dalším hercem. Šli přímo k baru. Andrej neviděl Soně do tváře, protože stála k němu zády zabraná do rozhovoru. Andrej se objednal pivo a pootočil se ke kolegovi. Stáli tu teď zády k sobě, pár centimetrů od sebe a ani o sobě nevěděli.

Ježíši Kriste, to snad není možný! Ta náhoda je naprosto neschopná. O všechno abych se postaral sám! S tímto rozhořčeným odhodláním jsem se omluvil svému příteli a nasměroval si to přímo k baru. Jak jsem se přibližoval, připadal mi pohled na ty dva čím dál víc směšný, zároveň se mě ale zmocňoval strašlivý pocit při pomyšlení, že by snad…  Ale ne, to se stát nemůže!

„Promiňte, že vás vyrušuji, Andreji, rád bych vám představil svou ženu, vaší velkou obdivovatelku.“

„Ale jistě, Alberte, jen si dopiju pivo.“

„To nebude nutné, stojí přímo vedle vás.“Andrej se pootočil a spatřil její záda.

„Soňo, drahoušku,“ poklepal jsem jí rychle na rameno, „rád bych tě někomu představil.“ Soňa se otočila a začervenala se, oči jí zasvítily jak se jí panenky roztáhly. „Andrej Kovalov, má žena Soňa.“

„Velice mě těší,“ usmíval se Andrej. Potřásli si rukou. Soňa nasadila ten nejsladší úsměv a v ten moment jsem věděl, že už je můžu opustit, trapas na sebe nedá dlouho čekat. „Promiňte, tamhle na mě mává můj šéfredaktor. Hned se vrátím,“ a vítězoslavně jsem odkráčel. Bylo to krásné, splnit někomu jeho sen. Byl jsem tehdy na vrcholu blaha, ale teď si uvědomuji, že už nejsem schopen vysvětlit proč.

A vy se tak blbě pořád neptejte! Už jsem vám řekl, že ty vaše otázky znám a vyberu si, na co budu odpovídat. Nedovolím, abyste mou výpověď svázali do vašich šablon. Rozkouskovat a onálepkovat, to je váš systém. Potřebujete mít ve všem jasno, vy padouchové, ale mě nedostanete! Pořád vám připadá, že máte právo soudit mě? Znám jediného člověka, u kterého by takový nárok byl oprávněný. Svou ženu.  Ale ji nechte na pokoji, ona vám nic neřekne. Jedině ona má právo vidět až na dno mojí duše. Jedině před ní bych byl schopen padnout na kolena, jen před ní bych měl potřebu ospravedlňovat svoje počínaní. Příliš pozdě mi došlo, jak moc mi vlastně vždycky záleželo na tom, co si právě ona o mně myslí. Má Soňa, nejkrásnější a nejlaskavější tvor na světě! Uvědomil jsem si, jak moc svou ženu miluji až v momentě, kdy jsem ji ztrácel.

Ano, tušíte správně. Andrej se do mé ženy zamiloval. Vyplnila se má nejhorší předtucha, kterou jsem si nikdy nehodlal připustit.  Kdybych se na tom večírku tolik neopil v návalu pomíjivého štěstí, mohl jsem si toho všimnout už tam. Mohlo mě napadnout, že jejich tříhodinová debata se poněkud vymykala záměru mého plánu. Dozvěděl jsem se, že tehdy měla přijít na večírek Andrejova přítelkyně. Ale nepřišla. Andrej se nejspíš nudil, a tak strávil pár hodin tlacháním s mou ženou. Takhle jsem si to vysvětloval tenkrát. Kdybych však nebyl opilý, mohl bych si všimnout, že mu nepřítomnost jeho přítelkyně vůbec nevadila a rozhovor s mou ženou ho ve skutečnosti nesmírně zaujal.

Začali se scházet pravidelně. Soňa na něj čekávala po představení. Zvala mě několikrát, ať jdu s ní, nejspíš mi chtěla prokázat své nejčistší úmysly, ale já věděl, že k něčemu může dojít jen v mé nepřítomnosti. A tak jsem vyčkával ten okamžik, kdy se vrátí v noci domů s pláčem a začne chrlit nadávky na Andrejovu adresu.  Jenže měsíc utíkaly a jedné dusné červencové noci nepřišla vůbec.

Vzpomínám si na to opuštěné a úzkostné ticho mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno, kdy už i milenci spí v těsné blízkosti u sebe. Seděl jsem u okna a poslouchal lhostejný tikot hodin. Byla zatažená obloha, ale na obzoru se mračna protrhávala a objevovaly se tmavě blankytné pruhy. Té noci se mě zmocnila taková samota jako nikdy předtím. Přál jsem si zaslechnout její rychlé kroky tak moc, až jsem je slyšel, ale byly jen v mé hlavě. „Nepřijde,“ prolétlo mi hlavou jako šíp. Bože, jsem dočista sám! Opustila mě. Namísto smutku se mě náhle zmocnil strašlivý vztek. Měl jsem zlost, ale sám na sebe. Je to strašné, když musíte proklínat a nenávidět sami sebe.

I když by se mohla vrátit, i když by mohla… zmocnila se  mě strašlivá jistota a já si v té chvíli obklopen tichem a tmou uvědomil, že jsem to byl já, kdo opustil člověka, kterého miluje. Vždyť jsem jí svou lásku ani nikdy dostatečně nedal najevo. Slova „miluji tě“ byla pro mě jen frází a tak jsem s nimi nešetřil. Byl jsem to já, kdo zasluhoval trest. Ale zároveň jsem si uvědomil, že takový, který jsem si sám uložil, se žádnému nevyrovná. Nedalo se to snést. Rozhodl jsem se skoncovat se životem. Načmáral jsem na cár papíru pár slov pro Soňu. Nevím ani čím jsem se chtěl otrávit, vím jen, že první, co mě napadlo byly prášky. Vždycky jsme jich doma měly fůru.

Že jsem blázen, když jsem se chtěl zabít? No, to si koneckonců myslet můžete. Zabít se je pitomost, to říkají všichni. Fakt je, že s vámi  nemohu nesouhlasit. Ale už dost! Nehodlám vás pořád překřikovat. Teď máte najednou fůru keců, máte chuť se do toho vložit, co? Tak to někdy, mí laskaví a milí, zkuste. Zkuste to někomu rozmluvit za těch bezměsíčných k smrti ztichlých nocí, kdy je člověk opuštěný a nechce se mu ani nadechnout, jak je zoufalý. Zkuste ho podržet, když ho budete přemlouvat, aby tu bolest ze sebe vykřičel a zjistíte, že jeho ústa jsou němá. Budete muset křičet za něj. Budete muset pohlédnout na dno lidské duše. Snesete ten pohled? Pokud ano, padám před vámi na kolena a prosím vás, nikdy nás neopouštějte.

Připadám vám jako blázen? No nevím, cítím se mnohem lépe než když mě sem přivezli. Má žena tu noc přišla domů kolem páté hodiny ráno. Vidíte, kdybych byl počkal, mohl jsem se dočkat svítání a spolu sním i jejího příchodu. Ale když je člověk rozhodnut, nemůže na nic čekat. Rozbilo se jí tu noc na cestě auto a trvalo dlouho, než se dopravila domů. Já jí to věřím.

Vždycky jsem se cítil tak šťastný, když mě sem přišla navštívit, sama nebo s Andrejem. Vypadali spolu tak šťastně. Nosila mi květiny a spoustu dobrot. Starala se o mě jako o vlastního syna, přitom byla o deset let mladší než já.

Ten dopis na rozloučenou jí prý neskutečně vzal. Když mě našla v tom ubohém stavu, ihned zavolala záchranku. Doktoři říkali, že jsem měl štěstí. Jenomže štěstí jsem prožíval teprve tehdy, když mě přišla navštívit má žena. Vypadala kouzelně, měla v očích takové světlo, které jsem u ní nikdy předtím nespatřil, nikdy jsem se tak pozorně nedíval. Těšil mě pohled na ni i na Andreje. Viděl jsem ji šťastnou. Člověk, kterého jsem miloval, byl šťastný a nikdy se ode mě neodvrátil. Ze štěstí člověka, který je mi tak drahý… Z toho už jsem dokázal žít! Stačil jediný a její úsměv a já cítil  sílu k životu. Troufám si tvrdit, že jsem se v té době začal uzdravovat.

Po měsíci za mnou chodila už jen Soňa. Andrej ji opustil. Vzpomínám si, když tenkrát na konci srpna přišla s kytkou do mého pokoje. Oči měla červené a tvář ztrápenou k nepoznání. Cítil jsem její bolest, okamžitě mi došlo, co se stalo a měl jsem chuť Andreje zmlátit. Takhle hnusně se zachovat k mé ženě. Pohled na její neštěstí mě nepředstavitelně trýznil.

Můj stav se zhoršil. Doktoři na nějaký čas zakázali Soně, aby mě navštěvovala. Každá její návštěva by prý pro mě představovala veliké riziko. Prý jsem při  jednom záchvatu málem zmlátil doktora a křičel jsem na něj přitom Andreji. Nepamatuji si všechno, ty oblbováky, co mi dávají vám dokonale vygumujou mozek. Od jisté doby jsem se ale uklidnil. Zmírnili mi dávky léků. Znovu jsem začal vnímat krásu slunného dne.

Zítra za mnou přijde Soňa. Slíbili mi, že pokud se budu ovládat, může mě navštěvovat pravidelně. A já to dokážu! Určitě se to podaří a budu ji vídat stále častěji!

Už nemám, co bych vám řekl. Zítra za mnou přijde! Uvidím ji! Všechno ji vypovím, padnu před ní na kolena. Utěším ji, přivedu ji na jiné myšlenky. Andrej zůstane jen stopou v písku, která postupně zmizí pod přívalem vln, pouhou epizodou. Už nevím, komu to vlastně povídám. Cítím, že tu nejste, vy mlčenliví,  přesto se ale necítím sám. Už zítra! Těším se na ten dotek její ruky, pohladím jí po tváři. Obejmu ji.

Mohl jsem se mýlit. Ale přísahal bych, že jsem právě zahlédl světlo, s jehož pouhého záblesku budeme moci žít.

Zablýsklo se, přichází bouřka. Půjdu zavřít okenice.