Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

//-pat-//

Tuto povídku jsem do desátého čísla vybral, abych ukázal, že i k psaní obyčejné, na pohled až banální, fantasy povídky, může autor přistupovat profesionálně. Takový přístup by měl být běžný, ale při pročítání internetové prózy bohužel získávám dojem, že se pomalu stává přežitkem, trilobitem, kterému brzy bude akorát pár pamětníků leštit vitrínu. S každým LOL, IMHOpls v internetové komunikaci, s každým smailem v prozaickém textu a  s každým editorem, který  svého autora uvádí slovy: "Tento mladý talent téměř pyšně staví na odiv své pohrdání gramatickou normou mateřského jazyka,"  tento dojem ve mne sílí. Skoro mám chuť zatleskat každému autorovi, který dokáže správně napsat přechodníkový tvar. A ruku v ruce s leností psát česky si vykračuje i lenost psát tak, aby to dávalo smysl. A proto se v příběhu zasazeném do osmnáctého století pracuje s dramatickým momentem, kdy uprostřed noci dojde v tajemném sídle k výpadku elektrického proudu, při dobrodružství letce mám tajit dech, když musí se svým Me 262 Schwalbe nouzově přistát pro poruchu vrtule, a nebo si mám, zbrocený potem, číst o nebezpečí řetězové havárie, protože nákladnímu vozu Tatra došel benzín a blokuje dálniční pruh. Nemluvě snad o nějakém o syžetu, umístění pointy a schopnosti pracovat s katarzí.

Cirillina povídka Pole je prosta všech výše zmíněných neduhů a díky bohu (Lughovi?) za to.

 

 

 

 

Cirilla: Pole

 

 

 

Ráz na ráz, šmik šmik v stínu stromů
Šaršounem mával stále lítěji
Až hlavu uťal mu a potom domů
Se harcoslavně se vrátil s trofejí
/Lewis Carrol: Alenka za zrcadlem/


To nechali za sebou. A všechno ostatní bylo před nimi.
/Andrzej Sapkowski/

„Vyližte si hořký, chamradi!“
/starej Wokurka/

 

 

 

 

Pole. Nekonečné, dlouhé pole, lemované lesy, sem tam remízek. Ještě neví, že remízky budou brzo pokáceny. Ještě neví, že stromy z remízků se promění v dým stoupající k letnímu nebi. Ještě neví. Zatím sedí na větvi jeiného dubu v houští remízku. Linna sedí na té košaté větvi, na které hnízdí sluka. Na té, po jejíž kůře se prohánějí stovky mravenců. Na té, pod kterou se o Belltynu milovala s Darem. Té noci se miloval, kdo mohl. Teď Belltyn připomíná už jen černé kolo po ohništi, a zválená tráva okolo už dávno není polehlá. Sedí na té větvi a pod ní není kupodivu Dar, ale Ygrain. V ústech žmoulá stéblo trávy a labužnicky se rozvaluje na mechu.  Ještě neví ani jedna. Ještě ne.

 

„Neříkej mi, že s Meynnym nic nebylo!“ směje se Linna.

„Ále, co by… jen jsme se šli projít! Doprovodil mě k Rhyddskému statku a pak už jsem šla sama.“

„Na to ti teda skočim! Neříkej, že ses nebála ghúlů, bazilišků, nebo nedejbožstva starého Oowa! Ten když se napije medoviny, stěžovala si tuhle stará Oowá, ochmatává i Uglovou, a to je co říct! I když ten ochmatává každou i střízlivej…“

„Nojo, ale Uglová - a to ještě nikdo neví, chodí s outěžkem a shání potencionálního otce. Neví, s kým to má, běhna. Ta si lehne na záda i uprostřed sklizně.“

„Cože! Uglová že je v tom?! Dyk jí už musí táhnout na čtyřicet a když byla malá, řikala tudle babka, že k ní museli flákotu přivazovat, aby si s ní aspoň ty psi hráli!“

 

A Linna seskočí s větve a smíchem se válí vedle Ygrain.

 

„Na čtyřicet jí sice táhne, ale plodná asi halt bude.“

„Stejnak to všecko skončí u andělíčkářky…“

„No, vona sama je pěkná čarodejnice. Tudle mi moje bába řikala, že vo půlnoci ji támdle na vršku viděla tancovat a divný býlí sbírat.“

„Ygrain, ty už mluvíš jak tvoje bába. Nech toho a pojď kecat normálně… Tak co bylo s Meynnym? Hm? Mně nic nezatajíš! Neřikej, že je takovej lemrouch a nerozepnul ti ani knoflíček!“

„Hele, Linno, seš zvědavá jak jarní svišť. Na oplátku mi řekni, jak to umí Dar. Má ho takovýho, jak tvrdí Karol?“

„Co ta mrcha může vědět od Darově výbavě?“

„No, loni to rozhlašovala, kudy chodila. Teda mezi holkama. Se vytahovala. Třeba chtěla bejt jen zajímavá. A Dar není tak blbej, aby se s Karol zahazoval…“

„Hm… Je to kus chlapa. Vždycky, když vidím, jak zapřahá koně… To jeho tělíčko, ty svaly! A taky mu to pálí, že jo. Kdyby byl blbej, nevezmou ho na dva roky k Marce. Dva roky! Nevydržím to bez něj tak dlouho. Nedávno mě učil bojovat s mečem. Měl ho schovanej na půdě…“

„Se divim, že si ještě celá, Linno!“

„Náhodou, tak celá už nejsem!“

„Chm, já taky ne,“ směje Ygrain.

„Tak vidíš, a takový drahoty si s tim dělala.“

„A ten meč mi dal. Prej dostane od Marky lepší. Se stříbrnou rukojetí…“

 

 

„Ten meč nebyl nic moc, to ne. Ale bojovat jsem se s ním naučila. Naučila se i Ygrain. Jak? Její otec se dlouho divil, že chce k narozeninám takový dárek. Ale aby měl od holky pokoj, koupil jí ho v Ittě na trhu. I s příručkou „Kterak snadno a rychle mečem zacházeti“. A učili jsme se celé žně i podzim.“

„Tehdy se to už tušilo.“

„Vědělo.“

 

 

 

Na půdě bylo taky dobře. Nejlépe bylo u komína. Taky tam kočky rády vyspávaly. Ještě radši tam ale byla Ygrain s Linnou.

 

Linna přejela zálibně pohledem čerstvě nabroušený Darův meč. Ygrain s neodmyslitelným stéblem sena v koutku pohladila šedivou kočku na hřbetě a zeptala se:

 

„Vzpomeneš si ještě někdy na Dara?“

„Moc mi chybí. A už mě tam dole taky pěkně svrbí!“

„Nedělej si legraci, Linno. Meynny mi tehdy dost ublížil, když po jeho vzoru odešel k Marce.

A teď, když se schyluje k válce… Začínám se bát. Všichni se začínají.“

„Není to naše válka, to za prvé. Za druhé jestli bude, bude velmi, velmi daleko, Ygrain. A za třetí, je ti jasný, že Marka je neutrální? Brání hranice. A ještě nikdy se nestalo, že by Marku někdo, pokud si troufl, porazil. A i kdyby sem válka dorazila, všechny je pobijem!“

„Hlavy jim usekáme!“

„Hnáty zpřerážíme!“

„Vnitřnosti rozčtvrtíme!“

„Klid, Linno, my ženy budeme sedět v koutě, ječet a sypat si popel na hlavu.“

„A pak nás budou násilnit…“ řekla skoro zasněně Ygrain.

„Jo, ty kluci nám fakt chyběj.“

Stébla sena zapraskala. To se na půdu přikradl opelichaný kocour. Dívky poplašeně otočily hlavy.

„Fuj, už jsem si myslela, že to jde naše máma,“ odplivla si po chlapsku Linna.

A pak sešly dolů do sednice drát peří. V zimě se nedá nic jiného totiž dělat. Vlastně ano. Pít a souložit. Zimy tu jsou dlouhé. Draly peří s ostatními ženami a byla mezi nima i Uglová i stará Oowá. Starý Oowa seděl v putyce s ostatními muži a statečně se držel v počtu vypitých žejdlíků, zatímco ženy pěly táhlé písně odhánějící nadcházející hrozbu. Muži na hrozbu mysleli taktéž, ale ještě silněji na cos jiného. Ale přece jen o něco méně, než Ygrainn s Linou.

 

 

„Tehdy jsem si myslela, že to bude napořád. Já a Ygrainn, draní peří a společné bitky střídané rozjímáním o mužích.“

„Měla jsi na to věk.“

„Ne! Bylo mi přes dvacet.“

 

 

Aúúúúú“

„Grayný, ty mrcho, tys mě schválně sekla! Podívej, jak mi teče krev!“

„Ale Linno, proč si to myslíš?“

„Protože se líbím víc Tobovi než ty.“

„Lžeš. Ty po něm koukáš!“

„A co Dar?“

„A co Meynny?“

 

 

„Ale samozřejmě, že jsem si na něj vzpomněla. Proč si myslíš, že jsem se sebrala a dala se k Marce, když vypsala nábor žen? Sháněli tehdy lučištnice, zdravotnice, nezbytné markytánky a … ženy, jež umí zacházet s mečem.“

„Chtěla´s ho potkat?“

„Ne. Chtěla jsem to natřít Ygrain.“

 

 

Na podzim podlehla Tobovi, o Samhainu potratila. Ygrain se vdala do vzdáleného Grawemu za kupce, jenž pravidelně dojížděl na Samotu. Teď jezdil na Samotu se zbožím jiný.

Šlo to rychle. Stud před ostatními, jaro a samota. A vzpomínky na loňský Belltyn. A bolest. Remízek zel prázdnotou. Netrvalo dlouho a u Marky přibyla nová mečířka. S ochmataným, tupým mečem. Dostala lepší. Se stříbrnou rukojetí.

Ze začátku zaostávala za ostatními. Ale rychle se lepšila.

 

 

„Dělej, Linno, bojuješ jak můj mrtvej děda!“

„Vážně?“ usmála se a uťala lektorovi ucho.

-

„To už se nikdy nesmí stát, Linno!“ hřímal hranatý zarostlý velitel.

„Pouze v boji,“ odpověděla pokorně Linna.“

„Ani tam ne! Tam jim to ucho musíš utnout s celou hlavou, ženská.“

„A to udělám ještě s větší radostí, než tomu impotentnímu neschopnému lektorovi meče.“

„Dva dny samotky za hrubé chování, desátníku!“

„Ale já to taky potřebuju. Vy máte markytánky. Koho mám mít já?“

-

Velitel zapáchal potem. Zvykla si na ten pach. Voněl jí. Byl rychle. Jako všichni vojáci.

-

Přišel srpen. Oholila si hlavu a oblékala se po mužském způsobu do bílé tuniky, černých kalhot a vysokých bot. Stala se velitelkou Padesáté páté Marcké roty. Vojáci jí uctivě uhýbali z cesty.

Lučištníci měli tvrdá bříška prstů. Meze byly suché a teplé.

Dara nepotkala. Prý spadl z koně kdesi v hraniční potyčce s Lamuny. Prý v lese. Prý v noci. Prý tam byla divá zvěř a buhví, co ještě.

Přicházel podzim.

 

 

„A s ním válka. Napětí v Marce houstlo. Sýpky se plnily. A na bojová pole vyrazili první řídké šiky. Zatím jen obhlédnout terén. Od výzvěd přicházely znepokojující zprávy. Nepřítel zbrojil z plných sil. Bylo ho hodně. Marky bylo víc.“

„Bála ses?“

„Tehdy ještě ne. Byla jsem velitelka, stala jsem se první z Padesáti. Minulost neexistovala. A ani Linna ze Samoty. Byla jsem Linna Velitelka. Byla jsem velitelka, které se začali bát, když rozpárala prvnímu zběhovi břicho.“

 

 

Na čas vše utichlo v jakémsi křečovitém bezvětří. Válka ještě nezačala.

Zima přešla. Linna přepila téměř každého. Zásoby pálenky bylo dost. I mužů.

A Linna měla ráda obojí. Nejraději svůj meč se stříbrnou rukojetí. Se stříbrnou rukojetí potaženou vyhlazenou kůží prvního zběha. Kůže ze zad je totiž nejlepší.

-

A přišlo jaro a přišla první bitva. Místo májových belltynových ohňů zaplály ohně bitvy. A hořely remízky. Vzplála i první Samota. Linnu pokřtila první sprška krve Nepřítele. A do ní její vlastní krev. Jizvy vojákům sluší.

-

Řev. Skučení jakéhosi vojáka s useknutou rukou. Dým štípe do očí. Meč sviští. A brnění chrání dobře.

„Jarrede, pozor, za tebou!!!“

Křik. Teď už řev.

Zbroj řinčí. Ržání koní. A nasládlá vůně krve. Do ní se mísí pach prvních mrtvol. Odnáší je nedaleká řeka Jaxetastokamenuje.

Nepřítel ustupuje. Konečně. Po třech dnech. Po třech dnech beze spánku, jen s jakýmisi katarzemi bez boje.

Je v čele, bojuje jako vlčice. Je v čele a od muže jí takřka nelze rozlišit. Je v čele a bojuje.

Před ní už jen pár nejotrlejších. Zbývá poslední. Illyna paríruje. Otočka, sek, půloblouk, tít, výskok, falše. Chyba. Vteřina se protáhne na hodinu. Chtěla by uhnout, ale je pozdě. Bolest? Krev. Její krev? Země studí… tak studí… Šíp?

Kde se v mém těle bere šíp? Lučištníci mají drsná bříška prstů… Levé rameno chladne. Chlad se rozlévá všude. Mrtvé oči Nepřítele, se kterým před chvílí bojovala. Jeho hlava vedle její. A tma.

 

 

Krajina po bitvě bývá smutná. Haldy beztvarých kup, jež bývaly živými lidmi. Všudypřítomní mrchožrouti. Zbytky vojáků už odtáhly, stany už dávno shořely. Jen támhle. Támhle v dáli kdosi táhne mrtvolu. K čemu? Koho to zajímá? Za chvílu tu jsou kromě mrchožroutů mnohem horší ghúlové. A těch se bojí i ti nenechaví ptáci.

 

 

undefined

 

Bolest. Tam vevnitř tíha selhání. Březové lůžko je ale pohodlné. A rána se hojí rychle. Tiché večery, kdy praská oheň. Už jí ten zvuk nezdvihá bojovnou náladu. Trvalo dlouho, než se s tím smířila. Do levé ruky se dala sněť. Teď už se bez ní obejde. Pahýl už tolik nebolí. Válka je u konce. Vrací se jí síla.

Bolest. A rozhovory.

S Bezokým.

 

 

„Nekecej, vole, kdo by krad na bojišti mrtvolu?“

„Co já vim, chlapi, takhle jsem ho jasně viděl, jako tady tebe. Chlápek ji přehodil přes koně, no koně, taková chcíplotina to byla, šedivá herka, a odfrčel přímo do Wainhornu.“

„Si byl tak vožralej, Wokurko? Kdo by jezdil do Wainhornu? Tam se bojej i ty zkurvený ghúlové. A docela by mě zajímalo, cos na bojišti dělal. Vokrádat chudáky mrtvý se ti zdálo jako dobrý výdělek na chlast? Nebo se tomu hajzlovi černýmu Vědmákovi stará pařáty umrlého zachtělo?“

Tak pravil mladej Motyčka a nalil do sebe naráz žejdlík piva. Bylo dobré a silné.

 

„Viděl. A střízlivej sem teda byl!“

„Vyjímečně.“

„Ty máš co říkat.“

Všeobecný hlahol.

„Ale chlapi, držte ty vaše huby vychlastaný! Ještě vám to dopovědít musím…“

Vokurka se významně odmlčel a teatrálně si srkl pěny.“

„Vod tý doby se říká, že ve Wainhornu žije Vlk a Vlčice. Nemá jednu tlapu!“

„No, vlků je tam dost, vochlasto, už pět slepic mi ty svině zadávili. A je mi jedno, jestli má hnátu nebo ne, stejnak tu kurvu jednou dostanu!“

„Už vám nic neřeknu, blbci tupý!“

„Ale pokračuj,“ řekl muž sedící v rohu. Přes levé slepé oko se mu táhla dlouhá jizva. „Bavíš mě!“

 

Osazenstvo Hostince na Křižovatce se po něm otočilo a pak zase pohledy zabodlo do klesající pěny. O divný týpky tu není po Válce nouze. Přijedou a zas odjedou.

„Přízraky to sou!“ přeťal ticho Wokurka. „Ženská černá a černej chlap. Když se jim zachce, proměněj se na vlky. Lověj spolu zvěř, běhají prý po Wainhornu jak zběsilý, smějou se jak deset bazilišků a prej spolu mečem bojují. Ze srandy.“

Hostincem otřásla salva smíchu.

„Tak se smějte, xindlové,“ zamrumlal Wokurka a do konce večera se věnoval už výhradně pivu.

 

 

„Tak už si o nás vyprávějí i v hostincích. Vlk a Vlčice.“

„Vlčice, Dare?“ řekla s krutým úsměvem a olízla si horní ret.

 

 

 

 

 

 

//-mat-//

Klady této povídky jsem zmínil výše, teď k záporům. K fantasy vedou tři cesty a pouze dvě zaručují fantasy kvalitní - buď tento žánr brát naprosto vážně, vytvořit pro příběh plně funkční fiktivní svět s vlastními zákony a mytologií, a nebo si z toho naopak dělat srandu. První cestu proslavil Tolkien, druhou Pratchett. V České republice patří k tomu nejlepšímu z klasické fantasy povídky Jany Rečkové, žánr fantasy parodie poměrně úspěšně naplňuje Adam Slavický. Třetí cesta, ke které bohužel sklouzla Cirilla, je problematická. Dochází k tomu, že autor nedokáže balancovat mezi prvními dvěma postupy, nedokáže si od svého díla udržet patřičný, a mnohdy tolik ozdravný, odstup. Takže máme více než klasický příběh, kterému by slušela trocha toho humorného nadhledu a odlehčení (třeba po vzoru Vlada Ríšy, byť ani jemu se to nedaří pokaždé), jinak totiž sklouzává k tolik provařenému klišé a vyprávěcím postupům, díky kterým bývá fantasy ještě dnes mnohdy považována za pokleslý žánr.

 

 

0-0

 

V našich končinách je ještě stále moderní vzpomínat na dobu Keltů. Ta vlna, kdy se téměř každý druhý Čech označoval za vyznavače druidismu, sice již opadla, ale odkazy v literární tvorbě na toto téma nacházíme stále. Mohu tedy znovu ocenit autorčinu profesionalitu, veškeré dobové reálie, aspoň tak jak se je dnes učíme znát, odpovídají a použitá jména skutečně mají keltský původ. Na druhou stranu toto pro fantastický žánr již tolikrát použité prostředí přiblížilo povídku opět o něco blíže k brakovosti, na jejíž hraně spolu s autorkou povážlivě balancuje. Nicméně není špatné někdy se takto vrátit v čase. Ty doby minulé sice mohou působit trochu barbarsky, ale už se pomalu blížil rozmach křesťanství (ostatně Lumig to ve své ilustraci nenápadně a velmi trefně vystihl) a s ním naši zemi čekala mnohem větší zvěrstva, tvorba konvencí a spoutání pomocí dogmat, čehož se ostatně obtížně zbavujeme dodnes. A zavzpomínat na svobodu, byť trochu krvavou a páchnoucí, je tak krásné.

 

 

  

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter