Fotka mýho dědy
autor: Loser82
Pod botama mi skřípe sníh, do toho studenýho ticha, napadl přes noc, začalo to letos brzo, ještě před Martinem, ale stejně to půjde do háje, celá ta bělostná krása se změní v břečku, vypaří se a zůstane jen špína, mávnutím mě zdraví někdo, koho neznám, - nejsem to já, člověče. Páchneš dneska kouřem, městečko moje, těžkým a hutným smradem, štípeš do očí, zalejzáš pod kůži, rveš se do mě, kudy to jen jde, jako každej den, mezi zubama tě mám, slyším, jak to tam chroupe, černej prach, chroup, chroup, zub na zub, mám tě je plný a polykám tě s odporem, dneska obzvlášť. Proti mně tlačí kočár Bláznivá, dvě obrovský bulvy a orlí nos, její spratek kmitá ručičkama a dělá he - héé, je na něm vidět, že z něj vyroste pitomeček. Ještě zahlídnu, že se jí pod baloňákem rýsuje nová boule a říkám si Panebože, už zas je v tom, kolik svinstva ještě..?! Dneska to vypadá na tuctovej podzimní den, stejnej, jako každej jinej. Na mostě štěbetaj dvě shrbený stařeny, kola postavený přes celej chodník a taky metr do silnice, nevnímaj, nic. "..tak se nakonec nastěhoval k nim taky ten mladej, nó.." praví jedna, "..hm, hm, rohlíky tam sou o dvacetník dražší si představ.." praví druhá, - - jedna jak druhá, čert je vem - a mě taky, je mi zima. Moje náměstí, perla perel. Slunečních hodiny dneska nepracujou, komu by se taky chtělo v takový šedi, ale banka na rohu žere a sere peníze jako obvykle, v restauracích se smekaj pikolíci, lidskej ruch, ten neustal, ne ne, jen je schovanej za oknama, pěkně v teple. Tuctovej den. Tam, co bylo ještě nedávno květinářství, se tlačí houf lidí, starý, mladý, nemůžou se dočkat, až si zase přečtou KDO, tlačej se, lidský maso se boří do jinýho lidskýho masa, "zdovolenim", to aby den byl zajímavější: "Hele víš kdo umřel?" - "Né nevim povidej prosimtě." Jeden jak druhej, u tabule s partema neznaj bratra. Den tuctovej. Až k smíchu tuctovej. A já se přinutím koukat jinam, dělám to tak vždycky, i dneska, a nic na tom nemění to, že právě dneska tam visí fotka někoho, koho jsem znal, kremace příští pátek se tam píše, ale to už já vím.. Copatá holka mrzne ve stánku před drogerií, přešlapuje, pije čaj a prodává ponožky. Tuctovej, až k pláči tuctovej den. Před hernou, tam bejvá nablito, jenže i to dneska v noci přikryl sníh, nějaká ženská parkuje před úřadem a o obrubník si ničí poklici, pak hned druhou ve snaze přeparkovat, jde pryč a o ničem neví, šťastná, zatím. Starému pánovi před papírnictvím upadl kapesník, sbírá ho, takhle se to sejde několikrát za sebou, na zem, sebrat, na zem, sebrat, celý se to opakuje. K zbláznění stejně, než se mu podaří nacpat ho do kapsy. K zbláznění den. Sunu se přes přechod, skoro u cíle, jenže to už se do zákazu tlačí žigulík, docela zběsile, Copak nečumí, děd.. ku.. rva - marný všechno divení, už se vezu po kapotě, hlava ducne do skla, jiskřičky, a už se válím po zemi a už se oklepávám, klika, límec, stařík venku, Kam se to sereš? To nevidíš, že je to jednosměrka? Jeden pohlavek, druhej, jeden jak druhej, celý se to opakuje, čepice na zemi, a já plísním starce jak školáka, asi za útrapy, který mi všichni starci způsobujou, kremace příští pátek, chce se mi křičet vzteky a chce se mi taky brečet, strašně, řval bych jak malej kluk, a nejradši ze všeho bych se zalknul tímhle dnem, mrazivým tuctovým dnem.
|