Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 22.10.
Sabina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

 

 

Pán od pěti jív

 

 

První autor, kterého si český čtenář vybaví, když se řekne čínská poezie, bude pravděpodobně básník Li Po. Tato jedna z nejvýznamnějších postav čínské literatury žila v době dynastie Tchang (618 – 906). Málokdo však ví, že Li Po v mnohém navazoval na neméně významného básníka, který působil o tři sta let dříve, a velká část motivů, které se nám dnes asociují s čínskou poezií, se objevuje právě u něho – příkladem za všechny jsou chryzantémy. Rád bych proto o něm řekl pár slov s cílem na něj upozornit a přidal i několik vlastních doslovných překladů jeho básní (překlad první ukázky je ovšem podle O. Lomové). Část Tchao Jüan-mingova díla do češtiny přeložila také Marta Ryšavá (Návraty, přebásnil J. Hiršal).

 

Tchao Jüan-ming, jiným jménem Tchao Čchien, je jedním z nejvlivnějších čínských básníků. V pozdějších textech bývá poeticky nazýván Pán od pěti jív – tak se sám pojmenoval ve fiktivní autobiografii, neboť před jeho chýší prý rostlo pět těchto stromů. Podle tradičního datování se narodil roku 365 n. l. v městě Čchaj-sang v jižní Číně nedaleko Dlouhé řeky, zemřel roku 427 n.l. Pocházel z rodu, který byl ještě za jeho děda Tchao Kchana poměrně významný, ale od té doby jeho sláva pohasla a rodina zchudla. Jméno básníkova otce nám není známo.

 

Tchao Jüan-ming žil na přelomu dynastie Východních Ťin a dynastie Liou Sung, v době politického rozvratu, kdy o moc v oblasti a nakonec v celé Číně soupeřili vlivní generálové a nejrůznější kliky u dvora. Čína byla tehdy rozdrobená na množství malých států, sever byl ovládnut nečínskými kočovnými etniky a v jižních územích, kam prchla elita, se střídala jedna dynastie za druhou. I za těchto nestálých a nebezpečných podmínek nastoupil Tchao kariéru státního úředníka, jak mu velela konfuciánská tradice a snad i tísnivá ekonomická situace jeho rodiny. Státní služba ho ovšem brzy omrzela a on se vrátil k rodině, kde se živil rolničením. Za svůj život se pak ještě dvakrát vrátil do úřadu, ale nikdy ne na dlouho. V roce 405 se zřekl svého postavení prefekta v Pcheng-ce a natrvalo se stáhl do ústraní vesnického života. Ve své době nebyl uznáván jako dobrý básník, v autoritativní příručce doby, Čung Žungovu Hodnocení básní, je zařazen do průměrných básníků, v Liou Sieho pojednání Duch básnictví vyřezávaný do draků (překl. O. Král) není vůbec zmíněn a pouze nemnohá jeho báseň je pojata do Antologie prince Siao Tchunga. Byl ovšem známou a vysoce uznávanou osobností co se týče prostého živototního stylu a mravní integrity.

 

Jeho vliv na pozdější literáty byl však enormní. Obdivu a uznání se mu začalo dostávat za dynastie Tcang od nejslavnějších čínských autorů, jako byl Li Po, Tu Fu, Wang Wej nebo Po Ťü-i (u všech existují překlady do češtiny). Za dynastie Sung (960 – 1279) byl jeho nadšeným obdivovatelem především Su Tung-pcho. Téměř ke všem jeho básním složil tzv. che, “harmonizace”, básně ve stejném metru s rýmem shodným s předlohou. Názory a životní postoje těchto dvou literátů byly velmi blízké. Bylo to svého druhu přátelství na vzdálenost několika století, umožněné psaným slovem, které nese myšlenky. Nakonec to bylo právě jedno z velkých Tchao Jüan-mingových přání – nalézt přítele, který by mu dokonale rozuměl (č'-ťi); protože však ve své době na nikoho takového nenarazil, doufal, že alespoň někdy v budoucnosti prostřednictvím svých básní někoho osloví. Tchao byl uznáván i celou řadou dalších význačných osobností a kritiků minulosti. Velice slavnou se stala básníkova fiktivní próza “Pramen broskvoňových květů”, která byla později zpracována v nesčetných podobách.

 

Tradičně je Tchao Jüan-ming považován za lyrického básníka popisujícího ideální bezstarostný život na vesnici, z jehož díla vyzařuje klid a pohoda. Je jedním z klasických představitelů tzv. stylu “polí a zahrad” a jsou s ním spojovány chryzantémy jako symbol krásného podzimu, prožívaného v ústraní. Avšak pohlédneme-li důkladněji na celé jeho dílo, zjistíme, že byl rozporuplnou osobností, ve které zápasily diametrálně odlišné přístupy k životu a mnohdy těžko slučitelné myšlenky. Jeho pohled na život se samozřejme postupem času měnil, od počátečního konfucianizmu k taoizmu; to se zřetelně odráží v jeho básních.

V autorově nepříliš rozsáhlém díle, čítajícím něco málo přes 130 básní, lze rozlišit několik hlavních témat a myšlenkových okruhů. Prvním z nich je úcta k tradičním konfuciánským principům a klasickým knihám a s konfuciánskými principy spojená hrdost na svůj rod, na jeho historii, pocit zodpovědnosti za něj a starost o syny. Dále téměř všude nacházíme stopy básníkovy životní filozofie, zakládající se především na taoizmu. Tchao byl však ostře proti praktikám lidového taoizmu, jako byly umělé prostředky k prodlužování života (elixíry) apod. Buddhistickou teorii o nesmrtelnosti duše, kterou v té době intenzivně propagoval známý mnich Chuej-jüan, Tchao popíral. Tzv. poezie ústraní s ním byla spojována už od básníka a kritika Šen Jüe (5.stol.); v té době nebyla hodnocena zrovna vysoko. Další téma, kterým byl básník znám, je hojně zastoupeno v díle - víno, neodmyslitelná součást jeho života. Část básní pak hovoří o zemědělských aktivitách, čímž je Tchao také výjimečný mezi svými současníky. S rolnickým životem je velmi úzce spjato téma strádání hladem, které se částečně zdá přehnanou stylizací, částečně odpovídá skutečným životním podmínkám na sklonku básníkova života. Důležitým a všudypřítomným prvkem v jeho díle je téma krátkosti a pomíjivosti lidského života. Nepatrný zlomek tvoří básně skrytě kritizující soudobé politické poměry.

 

Tradiční představa o jednoduchosti jazyka autorovy poezie a oproštěnosti od literárních narážek se po pročtení celého jeho díla jeví jako nepříliš opodstatněná a trochu zavádějící, i když styl je diametrálně odlišný od dvorské poezie. Prostota výrazu je vskutku výrazným rysem všech básní, o jednoduchosti jazyka to ovšem říci nelze - např. nezanedbatelnou část básníkovy tvorby zaujímají básně ve čtyřslabičném metru, ve kterém je psaná nejstarší dochovaná čínská poezie a které příliš nedovoluje použít soudobé hovorové řeči. Od Tchao Jüan-minga se zachovaly nejen básně, ale i několik kratších próz, z nichž nejznámější je již zmíněná taoistická utopie Pramen broskovoňových květů.

 

Následující báseň je často, ale spíše neprávem, považována za příkladnou ukázku Tchao Jüan-mingovy tvorby, navozující pocit pohody popisem ideálního života na vesnici.

 

Pití vína (pátá báseň cyklu)

 

Chýši jsem si postavil ve světě lidí,

ale není zde hluk vozů a koní.

Ptáte se, jak je to možné?

Když mysl se oddálí, místo se samo stane zapadlým koutem.

Trhám chryzantémy u východního plůtku,

v dálce zahlédnu Jižní hory.

Hory, když slunce se blíží večer, jsou krásnější,

letící ptáci se společně vracejí.

V tom je ten pravý smysl,

chci to objasnit, již jsem zapomněl slova.

 

V básníkově tvorbě se takováto atmosféra klidu a spokojenosti vyskytuje opravdu zřídka. Přesto zde nacházíme některé prvky objevující se i v mnoha jiných Tchao Jüan-mingových básních. Například je zde motiv chryzantém, kterých si ovšem autor necenil ani tak pro jejich krásu, nýbrž podle přesvědčení lidového taoizmu pro jejich domnělou schopnost prodloužit život požíváním jejich květů či výtažku z nich rozpuštěném ve víně. Básník je často používá jako symbol dlouhověkosti. V druhém verši dvouverší použil jiného symbolu dlouhého života, Jižních hor. Většina komentátorů pokaždé, když na toto místní jméno narazí, jej shodně vysvětluje jako Lu-šan, horské pásmo v blízkosti básníkova obydlí, kde se nacházelo pohřebiště rodiny. Jižní hory však mohou být i odkazem na verš “dlouhověkost jako Jižní hory” v básníkově oblíbené klasické Knize písní (166/6). Výraz tak může spojovat významy normální (reálné pohoří) i symbolické (odkazující na věčný život či evokující téma smrti). Vzhledem k tomu, že byl ve skutečnosti Tchao velmi skeptický k neotaoistickým praktikám prodlužování života, vyznívá z dvojverší podtón ironie. Vracející se ptáci v osmém verši jsou u básníka též častým motivem. Jako symbol představují učence, který po nějaký čas sloužil v úřadě, ale nyní se vrací zpět domů, do ústraní, když zjistil, že svět politiky je nemilosrdný. V závěru básně pak nalezneme odkaz na spis Čuang; taoisté si slov nikdy příliš necenili.

 

Tchao Jüan-ming ve svých básních často zmiňuje chudobu. Otázkou je ovšem, jak reálná tato chudoba byla. Zdá se, že před padesátým rokem života se jedná zčásti o básníkovu stylizaci, i když založenou na vlastních zkušenostech. Například z mládí pochází báseň Žebrám o jídlo, která jasně ukazuje, že ani v mládí nežil básník v blahobytu. Zmínky o chudobě rodiny najdeme v mnoha dalších básních, nakonec žalostné poměry byly nejspíše hlavní pohnutkou k nastoupení úřednické kariéry. Autor však celou dobu měl knihovnu, což zajisté nebyla záležitost chudých rolníků, vlastnil pole, zemědělských prací se účastnil příležitostně, měl vlivné známé, kteří ho čas od času něčím obdarovali. Dokonce i v nejhorších dobách měl žáky. Lze uvažovat o tom, že to byli oni, kdo nutili svého mistra k opětovným přijímáním úřadu, aby sami nemuseli trpět nepříznivou ekonomickou situací. Po padesátém roku ovšem začala být básníkova situace kritická, trpěl bídou a onemocněl a téměř zemřel. Ovšem i přes všechno strádání nebyl ochoten znovu nastoupit službu v úřadě.

 

Právě v tom, že se Tchao Jüan-ming účastnil zemědělského života na vesnici, se velmi lišil od svých současníků básníků, kteří všichni pocházeli z vyšších vrstev a do příliš těsného styku s prostými rolníky nepřicházeli, o rolnické práci ani nemluvě. Tento fakt do značné míry ovlivnil i jeho poezii a její jazyk. Byl to z velké části právě jazyk, proč Tchao nebyl uznáván jako velký básník své doby. Jazyk i styl básní byl příliš prostý ve srovnání s dvorskou poezií, která tehdy určovala všeobecný vkus, avšak spíše než básníkovou neobratností či nedostatečným vzděláním to bylo způsobeno záměrem prostoty výrazu. To, že básník ke konci svého života žil více méně rolnickým životem, zakoušel jeho strasti a stýkal se s ostatními rolníky, je v moderních čínských komentářích pojato v rámci třídního boje jako veliký pokrok a neustále vyzvedáváno.

 

Věnováno Stínu od Těla

 

Nebesa i země jsou věčné a nemizí

hory a řeky se nemění

Tráva a stromy porozuměly principu věčnosti

s jinovatkou či rosou vadnou či vzkvétají

Říká se, že člověk je nejbožštější a nejmoudřejší

[ale] jako jediný není takový

Jen co spatří svět

náhle odchází pryč, aniž by se kdy vrátil

Všimne si snad někdo, že zde jeden člověk schází?

Myslí na něj snad příbuzní a známí?

Jen zbylé věci každodenního života

když je zaujmou, se smutkem v duši zavzlykají

Já neznám umění proměny v nesmrtelného

je to tak, o tom není pochyb

Rád bych, abyste přijal mou radu

Dostaneš-li víno, neodmítej!

 

Báseň patří do série tří básní, které jsou neobvyklé tím, že jsou záměrně filozofické. Rozdílné názory na přístup k životu jsou vyjádřeny v korespondenci těla a stínu, načež duch oba názory komentuje, vykládá a uvádí v soulad. Jednotlivé názory jsou různými stránkami autorovy rozporuplné osobnosti a série básní pokusem tyto rozpory vyřešit, nebo alespoň zmírnit. Je velmi pravděpodobné, že báseň je zároveň polemickou reakcí na spis mnicha Chuej-jüana, který propagoval učení o nesmrtelnosti duše.

Báseň začíná běžným a oblíbeným básníkovým motivem věčnosti přírody, srovnávané s pomíjivostí života lidského. Hory a řeky jsou tradičním symbolem věčnosti. Tráva a stromy, i když každý rok na podzim uvadnou, na jaře se zase probudí k životu, oproti člověku, který jednou mrtev odejde navěky. V osmém verši pak zaznívá další z oblíbených obratů, smrt jako cesta, odchod na věčný odpočinek. Podobný obrat se nachází v třetí z Devatenácti starých písní, kterým mohl být autor ovlivněn. To, že se člověk po odchodu již nikdy nevrátí, souhlasí s básníkovým přesvědčením, že když zanikne tělo, zaniká i duše, nic nezůstává ani se nevrací. Třináctý a čtrnáctý verš jasně poukazuje na básníkovo odmítání neotaostických praktik: různých dýchacích cvičení, požívání elixírů, zvláštních diet ap. Závěrečný verš básně je výrazem básníkova přesvědčení, že jedině víno může rozptýlit, i když dočasně, všechny strasti a na chvíli přinést radost. Tchao Čchien byl svou zálibou ve víně proslulý.

 

Velmi rozsáhlou část Tchao Jüan-mingovy poezie prostupuje téma alkoholu jako prostředku k chvilkovému odpočinutí od strastí života. Následující báseň je vzata z cyklu “Po pití vína” a popisuje pitku s přáteli bez přílišných filozofických úvah, do kterých ústí tak mnoho jeho básní.

 

14. báseň z cyklu “Po pití vína”

 

Staří přátelé ocení můj vkus

spolu přicházejí s džbánem vína v ruce

Usedáme na zem pod borovici

několikrát si nalijeme a jsme opilí

Staříci pomateně breptají

nalévání pohárů zratilo pořadí

Nevím sám o sobě

natož abych věděl, které věci jsou cenné

Daleko bloudím od místa, kde zůstáváme

ve víně je silná chuť

 

Básní, ve kterých se objevuje víno, je v Tchao Jüan-mingově díle vskutku mnoho (kolem 40%). Poukazuje na to již Siao Tchung ve své předmluvě k sebraným Tchaovým básním. Sám básník říká ve své autobiografii Pán od pěti jív: “Povahou měl rád víno, rodina byla však chudá a on ho nemohl vždy mít. Přátelé o tom věděli a tak někdy vzali víno a pozvali ho.” Známý je jeho cyklus dvaceti básní Po pití vína. Nicméně většinou se nejedná o pijáckou poezii, jakou psal později např. Li Po. Verše o víně bývají začleněny do básně jako součást úvahy o pomíjivosti života a zapadají do konceptu básníkova životního postoje. Nejvýznamějším přínosem vína je pro něho “rozpustit trápení”. Považuje víno za jediný možný prostředek k chvilkovému zapomnění na nevyhnutelnou smrt a strasti běžného života a snaží se využít každé příležitosti, aby se poveselil, místo aby ztrácel čas marnými snahami o dosažení úspěchu v kariéře a světské slávy.

 

Jedním z velmi důležitých a celé dílo prostupujícím tématem je pomíjivost života. Jako jediný prostředek k zmírnění smutku z krátkosti a marnosti života sloužilo básníkovi víno. Tchao často používá odkazů na předchozí, především taostickou literaturu a na sbírku Devatenáct starých písní. Toto téma je nejvíce zastoupeno ve skupině Různých básní, z nichž je vybrána i následující báseň.

 

7. báseň z cyklu “Různé”

 

Dny a měsíce nechtějí zpomalit

roční období se [navzájem] popohánějí

Ledový vichr bičuje uschlé větve

spadané listí pokrývá dlouhou stezku

Mé slabé zdraví postupem času chátrá

černé vlasy brzy zbělely

Bledá znamení jsou vetknuta v mou hlavu

cesta přede mnou je stále užší

Z domova se stal zájezdní hostinec

a já jsem jako host, který musí odejít

Dál a dál, kam chci jít?

V Jižních horách je staré obydlí

 

První čtyři verše navozují ponurou atmosféru sklonku podzimu a zoufalství z rychlého a neúprosně nezadržitelného toku času, který člověka každým monentem posunuje směrem k smrti. Konec roku je také běžnou metaforou pro sklonek života a tak je to míněno i zde.V 6. a 7. verši se mluví o bílých skráních, které jsou nejčastějším opisem pro stáří. Osmý, devátý, desátý a jedenáctý verš evokují bezprostřední blízkost smrti, vyjádřenou básníkovým oblíbeným příměrem s cestou. Přirovnání života k zájezdnímu hostinci má svůj původ patrně v knize Lie-c´. Příměr k dočasné přebývajícímu hostu je s největší pravděpodobností inspirován třetí z Devatenácti starých písní: “Člověk se narodí mezi Nebesy a Zemí a najednou jakoby byl daleko putujícím poutníkem.” Jižní hory v závěrečném verši jsou hory Lu-šan, kde bylo pohřebiště rodu Tchao – staré obydlí je tudíž hrobem.

 

Pomíjivost života byla zvláště zastoupeným tématem hlavně od pádu dynastie Chan (220). Došlo k zániku centralizované moci, k územnímu rozdrobení a politické nestabilitě. Život úředníků, kteří byli autory poezie, byl velmi neklidný a nikdo z nich nemohl vědět, zda následující den neproběhne mocenský převrat a on nebude popraven. Není divu, že poezie takovéhoto období byla neutěšeně pesimistická. Jejími nejvýraznějšími autory byl spolek excentrických osobnostích nazývaný Sedm mudrců z Bambusového háje.

 

Ačkoliv Tao Jüan-mingova poezie o krátkosti života obsahuje nemálo povzdechů, nakonec nevyznívá tak zoufale, protože básník pojímá smrt jako přirozený zánik života daný přírodou a tak jako tak neměnitelný: “Až budu mít zemřít, tak jistě zemřu, nebudu už o tom více dumat.” To však nemění nic na tom, že čas vyměřený člověku není příliš dlouhý, zvláště pak ve srovnání s přírodou či vesmírem, a utíká rychle (čínština má pro rychlý běh času zvláštní citoslovce – žen-žan). Čas bývá nejčastěji přirovnáván nejspíše k plynoucí řece. Nakonec čas přece také “plyne”. Originálnější symbol postupu času uzavírá pátou báseň z Různých: “Dávní lidé želeli každého palce stínu – pomyšlení na to děsí.” Palcem stínu je myšlena vzdálenost, o kterou se posunul stín na slunečních hodinách.


Fiktivní podobizna Tchao Jüan-minga od mingského malíře Wang Čung-jü (2. pol. 14. století) byla převzata z adresy http://www.cnarts.cn/Classics_History/UploadFiles/200407/20040730153833253.jpg
  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter