.... jak překládala Broučky od Karafiáta do maďarštiny

Letošním hostem-básníkem z Maďarska byla o Dnu poezie maďarská básnířka a překladatelka nejen českých a slovenských knížek do maďarštiny Tímea Pénzes (www.volny.cz/penzes). O ní, překladech a knížkách si budeme nyní s Tímeou povídat.

foto (c) R. Sedláček

Na internetu jsem se o Tobě dočetl, že překládáš z němčiny, slovenštiny, češtiny do maďarštiny a bydlíš v Praze, jak jsi se dostala až sem?
Ano, překládám jenom do maďarštiny, a to proto, že je to můj mateřský jazyk a nejlíp se vyjadřuju maďarsky. Nemusím hledat synonyma a slovní spojení, ale při překládáním se přece učím i maďarsky: jak používám různé slovníky a encyklopedie, najdu zastaralá anebo slangová slova, která mám jenom v podvědomí anebo je ani neznám. Takže nejenom stále víc poznávám ten cizí jazyk, ale i svůj vlastní.
Narodila jsem se na Slovensku a musela jsem si osvojit státní jazyk. Takže slovenština byla v mém životě daná. To, co se v mém dětství a dospívání zdál být těžký úkol, změnilo se ve výhodu pro život. Menšiny mají v tomto ohledu vlastně štěstí. Ale za Mečiara jsme to za štěstí ovšem nepovažovali. Pak jsem studovala v Budapešti němčinu a maďarštinu, a dva roky i češtinu. Pak se však ukázalo, že česky se snad neumím naučit, zato krásně ovládám českoslovenštinu. Hodina češtiny vypadala tak, že jsme hádali koncovky slov po skloňování a časování. Tak jsem češtinu ani nedokončila. A bohužel ten stav trvá dodnes… Myslím, že je jednodušší se naučit nový jazyk, než příbuzný…
Do Prahy jsem se dostala díky příteli. Umožnil mi, abych se mohla věnovat psaní a překladům. Praha mě vždy přitahovala, ale nikdy jsem netušila, že budu mít to štěstí, žít tady a užívat si atmosféru stověžatého města. A to mi taky vyhovuje, že to není megacity, člověk nemá pocit odcizení. Budapešť je polohou i počtem obyvatel mnohem větší, o Berlíně, kde jsem taky hodně pobývala, ani nemluvě. Takže jsem ráda, že přišla možnost tu žít.

Co Tě přivedlo nebo kdo Tě přivedl Tímeo ke psaní?
Od dětství píšu. Začala jsem psaním pohádek a básničkama. Pak jsem se na gymnáziu zúčastnila literárních soutěží, psala jsem a publikovala, a postupně mi vyšly překlady i v celostátních literárních časopisech jako Kalligram, Irodalmi Szemle, Nagyvilág, atd. Dnes mám za sebou překlad dvou knih: Broučky od Jana Karafiáta z češtiny a Hudobné simulakrá od Jozefa Cseresa ze slovenštiny. A jeden překlad z němčiny už mám v jednom vydavatelství připraven k vydání a v počítači čekají na nakladatele další překlady z češtiny a němčiny.
Vždy mě přitahovaly psané texty. Vábily mě. Měnily mé nálady, dostávaly mě do jiných světů. Ráda jsem žila v textech. A ve snech. Hltala jsem písmena. A pak jsem chtěla psát taky. Chtěla jsem to vyzkoušet. Vlastně jsem to ani nerozhodla já. Přišla doba, když jsem neuměla nepsat. Jednoduše jsem musela psát, aby ze mě všechno, co se do mě už nevešlo a dralo se ven, mohla vypustit a uvolnit místo dalším myšlenkám a pocitům. V noci jsem měla vedle postele papír a tužku, abych kdykoliv mohla popsat své myšlenky, dřív, než zase zmizí. Rychle zapomínám na své myšlenky. Mám hroznou paměť, proto musím psát. Abych si ze vzpomínek něco zachovala. Abych byla blízko k textům, rozhodla jsem se, že budu studovat literaturu. Ale bohužel jsem musela číst předem dané knihy a bylo to jako továrna na čtení. Pak se mi roky nechtělo číst, dokud jsem se zase nedostala ke knihám.

...překládáš prý také povídky a poezii...co uděláš jako první, když vezmeš originál k překladu do ruky?
Překládám v první řadě literaturu. Překladatel musí hlavně číst, a pak si vybrat knihu, kterou cítí. A pak musí přemluvit nějaké vydavatelství, aby to vydali. A pak na to zkouší získat finanční podporu nebo stipendium. Tak to funguje u mě. Někteří postupují jinak a překládají díla, která od vydavatelství dostanou zadaná.
Já ale chodím po knihkupectvích nebo oslovuji vydavatelství, knihu si sama vyberu, víckrát si ji přečtu, sžiju se sním, a potom můžu překládat. Je to stejně tvůrčí práce, jako psaní. Nepřekládáš slova, ale věty a kontexty. Někdy si vymyslím nereálné situace: ptám se, jestli bych dovedla přeložit ten text zpátky do původního jazyka, kdyby se třeba ztratil originál… Ale jak by se mohly ztratit všechny originály? A navíc si myslím, že by to nešlo. Byl by z toho úplně jiný text.

Maďarština je hodně specifický evropský jazyk, ze kterého jazyka se Ti překládá do maďarštiny nejlépe a proč?
Vlastně to není ani evropský jazyk. Přišli jsme od Uralu za stěhování národů, proto jsme tu v germánsko-slovanském moři tak sami. Jestliže okolní národy mají „bratry“, my se můžeme plácat po ramenech s Finy, ale nerozumíme jim ani slovo; snad jen ti, co studovali pramaďarský jazyk, mohou rozumět.  Ale mě to nevadí: naučila jsem se německy a rozumím většině slovanských jazyků. Díky tomu, že jsem se narodila na Slovensku, a taky díky sovětským „přátelům“ jsem si osvojila v mládí i ruštinu. Byli jsme malé děti a četli, mluvili a psali jsme třemi jazyky.
Je to zajímavé, že z každého jazyka znám jiná slova a používám ty jazyky jinak. Nejlíp se vyjádřím asi v němčině, proto že jsem ji studovala a hodně jsem seděla nad slovíčky a hodně jsem četla. Ale zas jsem nežila v Německu, takže nejsem tak smělá, když mám otevřít ústa. Ale dobře se mi překládá i z češtiny, třebaže často potřebuju rodilého Čecha, aby mi některá slova vysvětlil. A nezvládám vždy pravopis. Slovensky jsem se učila nejdéle: od první třídy základní školy až k maturitě, ale pak jsem to v Budapešti zanedbala. Nemyslela jsem, že ji ještě budu potřebovat.
Takže z němčiny znám akademický a beletristický jazyk, z češtiny mluvený jazyk, a ze slovenštiny znám asi všechny její roviny.
Ale výslovnost mám ve všech řečech příšernou! A to mi taky vadí, že namísto toho, aby mě Češi nebo Němci opravovali, říkají, že mluvím skvěle anebo mi aspoň rozumí. Kdyby nebyli s mou mluvou spokojení, ovládala bych ty jazyky asi mnohem líp.

Tímea Penzes, nejstarší maďarskž básník Gyorgy Faludy /94 let/, vpravo Markus-Barbarossa Janos

Pokud se chce Maďar naučit česky, s čím má největší problémy?

Maďaři nemají na začátku slov víc souhlásek. To znamená, že obtížně vyslovují slova, kde se nashromáždí více takových písmen, např. čtvrtek anebo zmrzlina. To je pro Maďara opravdu hodně těžké správně vyslovit.
Stejný příklad je i ř. Na to jsou specialisty asi jen Češi (a Poláci). Názvy dnů jsme ale převzali od Slovanů a pomaďarštili jsme výslovnost: mezi souhlásky jsme vsunuli samohlásky. Tak se stala ze středy szerda, ze čtvrtku csütörtök (z pátku péntek, ze soboty szombat). A třeba místo třešně říkáme cseresznye.

...a máte v Maďarsku na některé z Universit obor Čeština?

Ano, existuje na univerzitě ELTE v Budapešti obor čeština, také se tam dá studovat doktorandsky. Je to podobné, jako na Karlově univerzitě s maďarštinou.

Existuje v Maďarsku nějaký internetový projekt podobný Totemu?
V Maďarsku existuje internetový časopis litera.hu, kde taky publikuju. Zaznamenává, jaké nové knihy jsou v regálech knihkupectví, jaké literární festivaly probíhají, kdo jakou cenu dostal a jsou tam taky literární deníky a úryvky z nových děl.
Vlastně bych měla taky každý měsíc napsat článek o české literární scéně. Tak si čtu knihy, někdy z nich i překládám úryvky do maďarských časopisů. Anebo když Péter Nádas dostal cenu Franze Kafky v Praze, psala jsem i o tom. Napsala jsem recenze ke knihám Balabána, Hůlové, Legátové, Viewegha, atd., dělám rozhovory s překladateli do anebo z maďarského jazyka. V Maďarsku je o české knihy velký zájem, a nejenom od Hrabala a Kundery, ale i od nových spisovatelů, ale totéž vidím i v Česku. Sándor Márai, Péter Nádas, Péter Esterházy, László Krásznahorkai, Magda Szabó, atd. A Imre Kertész byl přeložen do češtiny už v době před Nobelovou cenou, kdy úplně známým a slavným.