Říká se, že schopní, talentovaní lidé, kteří dosáhli určitého úspěchu, se vyznačují osobní skromností. Následující řádky budiž důkazem, že tomu tak nemusí být vždy. Pojednávají o spisovateli, jemuž se vedle Ernsta Hemingwaye údajně jako jedinému podařilo proniknout do všech amerických domácností. O muži, jenž se 22 let po své smrti stává hvězdou sezóny: jen s několikaměsíčním odstupem se v kinech objeví dva filmy inspirované jeho životními osudy (a představitel ústřední postavy snímku Infamous, Toby Jones, bude mít po brilantní oscarové kreaci Philipa Seymoura Hoffmana zapeklitou výchozí pozici), časopisy se plní vzpomínkovými články, jejichž autoři nemají moc práce: za objekt zájmu si totiž vybrali nejen skvělého spisovatele, ale i rozmarnou, mnohobarevnou, upovídanou celebritu. Těm, kteří se nad přílišnou lehkostí předkládaného textu rozhodnou ohrnout nos, bychom též rádi připomněli jeden z mnoha omletých citátů toho, jehož jméno tu tolikrát zazní: Základem literatury jsou drby!

Narodil se poslední zářijový den roku 1924 v New Orleans jako Truman Streckfus Persons, jediný syn obchodního cestujícího a sedmnáctileté bývalé královny krásy. Když nešťastné manželství rodičů ztroskotalo, byly mu čtyři roky a začal pendlovat mezi širším příbuzenstvem. Mí rodiče mě milovali, ale téměř nikdy jsem je nevídal, posteskl si později, když nepočítám své sestřenice, bratrance a příbuzenstvo, láska mi v dětství strašně chyběla. Nejpodstatnější roky strávil v Alabamě u matčiny rodiny, jíž pak ztvárnil ve většině svých povídek. Kontakty s matkou se omezily na občasné dopisy a telefonáty, v nichž plakala, že nemá peníze a muže. Když se později znovu provdala, odstěhoval se za ní Truman do New Yorku a byl adoptován jejím zámožným manželem Josephem Capotem.

Nejbližší vztah si vytvořil k sestřenici Sook, jíž známe jako stařenku z povídky Vánoční vzpomínka. Mentálně zaostalá, osamělá žena zahrnula opuštěné dítě láskou, oblékala je do dámských šatů (Páni Tru, vypadáš jako nóbl dáma, když se chystá na ples!), od ní se Truman jako čtyřletý naučil číst. Později uvedl, že vlastní četba pro něj byla daleko důležitější než oficiální vzdělání. Na jedné ze škol, které kvůli neustálému stěhování často střídal, mu při celonárodních testech naměřili nadprůměrně vysoké IQ. Potýkal se ale i s poruchami učení: nikdy neuměl vyjmenovat abecedu a odčítat. Školní docházku ukončil už v sedmnácti neboť: Jediný důvod, proč chodit na vysokou školu, je to, že se chcete stát doktorem, nebo právníkem, nebo něčím v nějakém specializovaném oboru. Ale jestliže chcete být spisovatelem a už jste spisovatelem a umíte pravopis – nemáte důvod chodit na vysokou školu.

Po pracně složené maturitě nastoupil jako poslíček do výtvarného oddělení kulturního týdeníku New Yorker, kde se později ujal rubriky Co se ve městě povídá. Bylo to tehdy takové útlé stvoření s kulatým obličejem, působil exoticky jako orlovec říční… Oblékal se s výstředností která se mezi mladými nenosila ještě dobrých dvacet let, popsal jej později jeden z kolegů.

Brzy začal s úspěchem publikovat povídky v nejrůznějších literárních časopisech. Jako devatenáctiletý obdržel cenu O. Henryho pro nejlepšího začínajícího povídkáře za text Miriam, příběh ženy, která z osamělosti zešílí. O pět let později knižně debutoval románem Jiné hlasy, jiné pokoje. Autor, jenž si k vlastnímu otci nikdy nenašel cestu, tu vyprávěl o třináctiletém Joelovi, hledajícím tatínka. Sám svou prvotinu později označil za báseň v próze, v níž své vlastní citové problémy převedl na psychologické symboly. Fantastická nálada řady jeho raných prací vyvěrala ze snahy uniknout neutěšené realitě. Pohánělo mě zejména hledání vyrovnanosti, duševního stavu, který jsem potřeboval a po němž jsem toužil…

okamžitě, za všechny vzpomeňme obdivný povzdech spisovatele W. Styrona: Než dosáhl věku, kdy mohl volit, byl hotovým mistrem jazyka. Málem jsem umřel závistí. Dovedl slova roztančit a rozezpívat, měnil záhadně barvy, prováděl obratná kouzla, uměl vyvolat smích i mrazení v zádech, dokázal vás zasáhnout na nejcitlivějším místě. A vycházející literární star si byla svých kvalit velmi dobře vědoma: Celý život jsem věděl, že můžu vzít hrst slov, vyhodit je do vzduchu a ona dopadnou na zem právě tak, jak mají. Jsem sémantický Paganini! Nejčastěji psával v posteli, k začátku se musel přemáhat. Při práci ho hodně ovlivňoval sluch.

Po skvěle přijatém debutu následoval soubor povídek Strom noci (1949), sbírka cestopisných postřehů Místní kolorit (1950), román Luční harfa (1951) a v polovině padesátých let údajně Capoteho nejoblíbenější vlastní počin, Ať jsou slyšet múzy, satirická reportáž o turné ansámblu Gerschwinovy opery Porgy a Bess po Sovětském svazu. Novela Snídaně u Tiffaniho, vydaná v roce 1958, dosáhla celosvětového úspěchu. Po jejím vydání autora žalovala jistá Newyorčanka, že napsal ústřední figuru podle její osoby. Pokus o obhajobu spisovatele Jamese Michenera, který sepsal svědectví o tom, že předlohou k Holly Golightlyové bylo zcela určitě úplně jiné děvče z Montany, Capoteho spíš vyděsila: Ta mě bude chtít žalovat taky! Všechny převezl tvrzením, že předobrazem svým způsobem okouzlující, naivní i trochu buranské dívky, hledající místo v životě, je on sám. A mohli bychom to i věřit člověku, jenž o sobě i při vší své velkohubosti prohlásil: Vždycky mi chyběl pocit jistoty, že někam patřím.

Ve výčtu Capotových děl nemůžeme vynechat dva výbory žurnalistických textů I když psi štěkají a Hudba pro chameleony. Publicistika hrála v jeho tvorbě významnou roli. V jedné z prvních rozsáhlejších prací pro noviny se zaměřil na osobnost hereckého idolu Marlona Branda. V pověstném článku s názvem Vévoda a jeho panství si získal sympatie slavného herce tím, že se mu nejprve sám svěřil se svými nejintimnějšími těžkostmi. Ve výsledném, velmi otevřeném textu samozřejmě vlastní zážitky vynechal. Byla to opravdu ukázka žurnalistické klasiky a to si uvědomoval i Brando, nejspíš proto ho text rozčílil do té míry, že dalších dvacet let interview nikomu neposkytl,” glosoval trochu uštěpačně po letech událost novinář Lawrence Grobel.

Jen 160 centimetrů vysoký, světlovlasý Adonis vždy přitahoval pozornost i svým zjevem a projevem. Když se na obalu jeho prvotiny objevila fotografie Trumana nevinně spočívajícího na kanapátku, zvýšil se nejen prodej knihy, ale i intenzita autorova milostného života. Přesto se necítil být promiskuitním (údajně z nedostatku energie): přiznával pouze tři kratší známosti, s o deset let starším spisovatelem Jackem Dunphym pak prožil pětatřicetiletý vztah, který ukončila až Trumanova smrt: předtím však musel miláčka cílevědomě odloudit manželce. Jeho zjevná a vždy přiznávaná sexuální orientace mu v puritánské Americe překvapivě nikdy nečinila potíže: tvrdil, že ačkoli lidi odlišnost na první pohled odpuzuje, umí si je získat, všechny svede! Ale nebylo každý den posvícení: Vždycky dopředu poznám, kdy bude autor rozhovoru proti mně trochu zaujatý: to se totiž hned v prvním odstavci zmíní o mém hlase, stěžoval si coby majitel pověstné fistule.

Ne vždy ho šlo nazvat osvíceným: nenáviděl církev i feministky, podporoval platovou nerovnost mezi ženami a muži, kteří podle něj pracovali s větším nasazením. Ale taky měl rád zvířata i děti a angažoval se v organizacích bojujících za jejich ochranu. Spal nejvýš pět hodin denně, byl přecitlivělý, ostatně jako všichni umělci – dvouhlavá telátka, jak s úsměvem tvrdil.

Po vydání Snídaně u Tiffaniho si vybral oddechový čas. Rozhlížel se po námětu na novou knihu. Chtěl sepsat román, který by se četl jedním dechem, a zároveň byl pravdivý. V novinách narazil na zmínku o vyvraždění čtyřčlenné rodiny v kansaském městečku Holcolmb. A to bylo ono, téma přesně odpovídalo jeho představám. Okamžitě se rozjel na místo činu, pustil se do sběru materiálu. Byl svědkem dopadení obou vrahů, sociopatů Richarda Hikkocka A Perryho Smithe, s oběma se časem sblížil. Jako odpůrce trestu smrti se do poslední chvíle zasazoval o zmírnění jejich absolutního rozsudku. A jeho vztah k nim? Neměl jsem rád ani jednoho, ale měl jsem pro oba pochopení a pro Perryho i značnou dávku soucitu. Dick byl myslím bezvýznamný darebák, kterému to všechno poněkud přerostlo přes hlavu. To on byl fakticky zodpovědný za celou tu vraždu, ačkoli ji vlastně spáchal Perry. Ale Perry by nic takového nikdy neudělal, kdyby ho k tomu Dick vlastně nedonutil... Na stránkách knihy Chladnokrevně Truman plně uplatnil svou schopnost pozorně naslouchat a přesně zaznamenávat. Cítil se být průkopníkem románu faktu. Nikdy nezapomněl zdůraznit, že se pustil do nejsložitějšího a nejrozsáhlejšího experimentu na poli literatury faktu. Nejvíc si na knize považoval skutečnosti, že dokázal svou osobu v textu úplně potlačit. Vzhledem ke své práci na Chladnokrevně přijímal s velkým despektem podobně zaměřený počin Normana Mailera, nazvaný Katův zpěv: jeho generační rival totiž na sběr fakt najímal lid, s hlavním aktérem své knihy se nikdy osobně nesetkal a v tvůrčím procesu působil jen jako jakýsi stylista.

Na knize pracoval celkem šest let, z toho sedm měsíců v naprosté izolaci svého švýcarského sídla. Samotu snášel velmi těžce. Později toto období označil za jedno z nejhorších ve svém životě.

Nepřehlédnutelný excentrik, břitký glosátor dění a vtipný společník byl od počátku své kariéry vítaným a hojným hostem večírků. Toužil být středem pozornosti, dobýt si uznání. Žárlil na úspěch ostatních, uměl být přecitlivělý i krutý. Říkali o něm, že je zvířetem v zoo slavných, že pošramotil svou kariéru podléháním slávě. Na rozdíl od jiných si nikdy nebral servítky, nestavěl se do role diplomata a bez problémů jmenoval a ”stínal hlavy”. Přesto tvrdil: Nepřemýšlím o sobě ve vztahu k jiným spisovatelům a s nikým nesoupeřím. Píšu totiž o jiných věcech než většina spisovatelů, které znám.

Ve slabších chvilkách přiznával, že během kariéry udělal hodně chyb: Někdy mám pocit, že jsem nedělal nic jiného…

Celkem třikrát získal povídkářskou cenu O. Henryho, jednou pak Emmy za nejlepší televizní adaptaci a cenu E. A. Poea pro autora příběhu s tajemstvím. Nikdy se k nemalé vlastní lítosti nestal laureátem prestižní Pulitzerovy ceny ani Nobelovy ceny za literaturu; porotu soutěže pochopitelně označil za spolek šupáků. Vím, že jsem ji (americkou literaturu – pozn. Z.) zásadním způsobem ovlivnil soudě aspoň podle vlivu, který mám třeba na reportéry v novinách a časopisech. Já jsem toho v těchto žánrech hodně objevil a ostatní za to sbírají ceny… Někteří si všímali jeho přílišné přecitlivělosti na názory kritiků, přesto nikdy nebombardoval redakce opačnými stanovisky. To spíš autory sporných soudů s gustem pomluvil. Na cestách navštěvoval venkovské knihovny, kde nahlížel do katalogů, jak hojně je tu zastoupen v poměru ke svým úhlavním nepřátelům: V téhle má Mailer sedm lístků Vidal osm, ale já jich mám jedenáct!

Na těchto intencích vystavěl i svou poslední, nedokončenou knihu, román Vyslyšené modlitby. Norman Mailer, další z řady těch, jimž nemohl Capote přijít na jméno k tomu poznamenal: Mám podezření, že se nemůže rozhodnout mezi lákavým půvabem společnosti, která ho hýčká pro jeho výjimečné nadání, a pokušením napsat román ve stylu skandálních společenských rubrik, větší dílo, za které by ho ale společnost jednou provždy zavrhla. Protože nemám co ztratit, jako jeho čtenář doufám, že se Truman bude snažit ulovit ty největší ryby. Text založený na deníkových zápisech a poznámkách z let 1943-1965 začal psát v roce 1972 a nikdy nedokončil. Na přelomu let 1975/76 publikoval několik pokračování v časopisu Esquire, což samozřejmě vzbudilo bouřlivé reakce. Capotův právník se marně snažil tlumit negativní ohlasy tvrzením, že nejde o autobiografii ve vlastním smyslu slova, ale jakousi variantu příběhu Holly Golightlyové, ovšem s mužskou hlavní postavou. Když se rukopis po Capotově smrti ztratil, mnozí si oddechli.

Od dvanácti do čtyřiceti let byl silným kuřákem. Kolem dvanáctého roku objevil i kouzlo alkoholu. Vyzkoušel na sobě účinky snad všech zakázaných preparátů kromě heroinu. Určitou dobu měl na jeho tvorbu údajně příznivý vliv kokain. Postupující deprese i zdravotní problémy daly v polovině sedmdesátých let propuknout závislosti na alkoholu i utišujících prášcích naplno. Roku 1978 jeho alkoholová indispozice způsobila předčasné ukončení jedné televizní show, v předcházejícím roce vyvrcholilo vystoupení před studenty townsendské státní univerzity v Marylandu bezprostředně po začátku pádem pod pódium. Na ostudném extempore si smlsly i celostátní noviny, hlavní aktér zamířil do léčebny, ale objevily se i obdivné reakce na toto stylové chování. Jeho generační souputník James Michener se například zmohl na obdivné: Připadám si jako devadesátiletý dědek na konci promarněného života. Nikdy se mi nic podobného nestalo. Nemám právo si říkat spisovatel.

Vtipně vás Capotovým dílem provedou stránky, které naleznete pod tímto odkazem: http://www.ansoniadesign.com/capote/