(Hodný), zlý a ošklivý
Již několik let ho můžete potkávat na Totemu jako neviditelného "unseena" s ikonou poněkud rozevláté postavičky.
Především jeho "villonoviny" způsobily, že pro mě rozhodně neviditelným nebyl. Zajímalo mě, kdo se vlastně skrývá pod virtuální podobou autora, který přispívá minimálně do tří rubrik (Poezie, Výtvarno, kresby, Próza) a ve všech získává poměrně vysoká hodnocení. Zeptala jsem se (jak jinak, než po netu) a jsem ráda, že vám tohoto zajímavého autora mohu blíže představit.
ilustrace k "inflamatory writ" od joanny newsom
Mám pro tebe první dvě otázky. Netvrdím, že budou v pořadí první a druhá, ale nevylučuju to. Prostě jsou to první dvě, které mě napadly.
Učarovaly mi tvoje villonoviny, mohl bys stručně naznačit proč právě Villon?
Proč Villon? No protože Villon je základ - geniální mix verbální ekvilibristiky, zdravého cynismu, emocionální upřímnosti a úsměvné drzosti. Jinak, pokud si dobře pamatuji (což je u mne tedy značně odvážný předpoklad), bylo na počátku takové to pubertální okouzlení ošklivými, zlými a divokými prokletými básníky. Sporé zmínky o Villonovi na gymnáziu mne zavedly k přečtení mistrových Testamentů a románu Navzdory básník zpívá a, i když jsem později zjistil, že téměř všichni básníci jsou oškliví a zlí, ten prvotní vztah mezi mnou a Františkem se už nikdy nerozbil.
Součástí téhle stránky je i malý náhled do tvé tvorby, máš nějakou obzvlášť oblíbenou báseň, nebo kresbu, o kterých si myslíš, že by tu neměla chybět? Malé zdůvodnění proč by mohlo být zajímavé.
Tohle je dost těžká otázka, obvykle se totiž ke svým dílům chovám dost macešsky - jakmile je vyvrhnu na svět, zapomínám na ně. Nicméně rychle jsem se probral svým archivem tady na Totemu a zde jsou výsledky: 1) momentálně nejoblíbenější villonovina: mementující, protože se (krom úpadku mého fyzična) nic nezměnilo a hned tak nezmění. 2) momentálně nejoblíbenější nevillonovina: trilogie cesty, protože mě na ní baví, kterak začala úplně jinde, než skončila, a přitom sama sebe nepopřela. 3) momentálně nejoblíbenější kresba: v zajetí jídla. Ačkoliv mám průběžně vždy nejvíc rád tu momentálně poslední čmáranici, tahle se do mě nějak zakousla.
mementující
Děkuji pěkně za optání, jsem živ a víceméně zdráv, zuby mám svoje, málo kaním, udržím ještě moči splav, nedělám pod sebe jak brav, nevlastním teřich zvící kádě; však pište klidně epitaf, ač tělo drží pohromadě.
Vždyť je to všechno k popukání- - mládí kráčí jak pyšný páv, myšlenek na sešlost se straní, odmítá vzít kdejaký blaf, hlasité je jak stádo krav a přec na sebe každé mládě už márniční si bere háv, ač tělo drží pohromadě.
Důstojní páni, krásné paní, i pod fasádou vašich hlav počalo dávno rozkládání, bytí jen přechodný je stav; jen zahánějte vrásek dav, dopřejte masáž čelu, bradě, zánik se dobere svých práv, ač tělo drží pohromadě.
Nač prchat před tím do dálav? Vždyť už je vlastně po parádě; hnilobných jsme jen louže šťáv, ač tělo drží pohromadě. |
22.10.04 II aneb krok zpět
Několik básní v zajetí beatu zvlád´ jsem si přečíst za dnešní den. Tak, jako ohař vyčmuchá kýtu, šanci jsem postřeh´ - nastal čas změn! Taky to zkusím, vychrchlám hlen, doufám, že nesklouznu do kraviny bez pitek, drog, bez lehkých žen - - tohle je beat táty od rodiny.
Přes léto vstávám hned za úsvitu, v zimě tmu trhá můj ranní sten, pětkrát do týdne v příšeří bytu staršímu děcku přetrhnu sen, nakrmit, obléct, do auta, ven, do školky, práce (stranit se dřiny!), odpíchnout, nákup, domů zas jdem - - tohle je beat táty od rodiny.
Hodiny štípeme z monolitu, se ženou, syny, vprostřed svých stěn, vzájemné vzpěry - lešení citu pokupě drží a tak dál jen! Raz a dva, raz, dva, nocí i dnem; tím že je polknem, plašíme stíny, v bludišti hrnců, hader a plen - - tohle je beat táty od rodiny.
Nemít se rádi, jsme vzhůru dnem na moři sraček, žlučové sliny; takhle je v sobě zadržujem. Tím končí beat táty od rodiny. |
v zajetí jídla
Sjíždím si tě teď trochu pod drobnohledem, abych si udělala ucelenější obrázek o tobě a tvé tvorbě. Villonoviny, podle kterých tě především znám (kromě poezie tu moc nebrouzdám), jsem prošla všechny nedávno. Tam mě ostatně nic nepřekvapilo, mám je docela slušně v paměti. Tvá mementující se pochopitelně ocitla i v mém užším výběru, ještě než ses sám pro ni vyslovil. Dneska jsem prošla všechny tvoje dostupné kresby. Nejsem žádný odborník, můj pohled je naprosto laický a osobní. Musím přiznat, že tvé starší věci v této oblasti mě trochu zarazily. Ve villonovinách, ačkoli jim nechybí Františkova syrovost a jakási posměvačná rejpavost, přeci jen z mého pohledu převládá určitá laskavost a humorný nadhled. Z tvých starších kreseb ale mám pocit, jako by se humor přiostřil do trochu trpké, až kruté ironie. Možná přeháním, ale jako bych někde v pozadí cítila skoro zlobu, což mi s charakteristikou tvých textů nekoresponduje. Poznávám tě vlastně až od reje kostí, kde se mi zdá, že se tvůj humorný nadhled vrací. Ještě zahrada se tomu vymyká. Zajímalo by mě, jestli to cítíš podobně, nebo je to jen můj zcestný dojem?
Za tvoji "laičnost" v kresebné sféře jsem více než vděčen, od nějakého kovaného odborníka bych to nejspíš těžce schytal. Nicméně k otázce zloby, nadhledu, syrovosti, kruté ironie, humoru a také skepse, nostalgie, víry i jejího nedostatku a spousty dalších věcí - jak se říká u nás na venkově, je to ve mně jako v koze. A záleží čistě na momentálních okolnostech, co vyleze ven. Pravda, moje kresby jako celek jsou možná vyprofilované trochu "temněji", důvodem bude ale nejspíš prostý fakt, že toho mnohem více napíšu než načmárám, tudíž zkrátka ve verších obsáhnu víc témat. Navíc v krajinkách, ani zátiších se slunečnicemi jsem nikdy příliš zalíbení nenalézal. Nemyslím si ale, že bych v textech zlobu nějak výrazně opomíjel, a i ve villonovinách se najdou kousky, kde není laskavého ani zbla.
Omlouvám se za zmatek, ale ještě se vrátím k básním, které považuji za signifikantní. Zapomněl jsem na ze stromu visící, což je trestuhodná ostuda; tenhle text je vlastně takový autoportrét.
trilogie cesty |
internační
strhaná záda puchýře
„proč vlastně pořád taháš klády?“
zahnat je třeba jázvíře kam patří ke svým do ohrady
|
transportní
vědomí velí: „vorwärts, schnell!“
poslední objetí, stisk, vodku a já už půjdu…
„kam bys šel?“
není kam pouze odkud |
vyhlazovací
odkrývat ano plakat ne
to nejlepší v nás hledá plamen
ponechat lze jen podstatné
dýmem si ještě zamáváme
|
věc odjinud
Tak to už jsme dva, koho odborníci roznesou na kopytech, mě ještě nejspíš i za to, že neumím udělat rozhovor. Přiznávám, že mě ty kresby překvapily i proto, že jsem si o tobě udělala představu relativně vyrovnaného člověka, který bere život s humorným nadhledem. Ostatně i tvé reakce na různé poznámky a případné výtky pod tvými příspěvky této mé představě odpovídají. Což mě konečně přivádí k otázce, kterou jsem možná měla položit jako první. Co tě přivedlo na Totem, co od něj očekáváš a jak se ti tu "žije"?
I což, třeba to nakonec na kopytech není až tak špatné, necháme se překvapit. Jinak asi většinu času dojmem vyrovnanosti a obzvláště pak humorného nadhledu působím, zaslechl jsem na svou adresu už i poznámky o někom, kdo bude dělat legrácky i na vlastním pohřbu, ale úlitby je zkrátka třeba činit všem božstvům.
Totem, co mě sem přivedlo? Nejspíš touha předložit své výplody i někomu jinému, než jen dřevu šuplete, ovšem jak konkrétně jsem se sem dostal, to už si vážně nevzpomenu. Mám nutkavé podezření, že mi Totem kdosi doporučil, ale kdybys mě zabila...
Očekávám od Totemu přesně to, čeho se mi dostává - reakce od širšího okruhu lidí, než je jen pár kamarádů. Plus velmi stručná nahlédnutí do tvorby ostatních, i když musím přiznat, že v tomto ohledu už nejsem zdaleka tak aktivní jako na začátku. A vlastně mi Totem slouží i coby archiv textů. No, možná bych měl pro jistotu zauvažovat i o jiném způsobu zálohování.
Jak se mi tu žije? Já si zvyknu všude :o) ale vážně - uživatelské rozhraní příjemné, grafická úprava vyhovující, osazenstvo nekonfliktní (tedy alespoň osobně jsem na žádného blba nenarazil, případně srážku dávno zapomněl), takže si nestěžuju. Ačkoli pokud budeme brát život jako záležitost těla, pak se tedy coby zapadlý pohraniční bard střetávám z Totemu v zásadě pouze s leatherfacem. A v těch chvílích se mi žije velmi nezdravě .o) |
Zabíjet tě nebudu, naopak, poděkuju ti za příjemný rozhovor, protože lepší tečku, než je tvá pochvala Totemu, bych si sotva mohla přát.
Jen ještě připojím malý průřez tvou tvorbou, zakončený, jak jinak, než textem, který sám považuješ za signifikantní: ze stromu visící. |
20.10.04 - II
zestárlé střechy tiše lkají: "to za našich mladých let..."
tašky zanáší mladý led tma tetelí se na okraji
a kraj je zimě na dohled |
osobní III
Stepuje půlnoc v rytmu tlapek, jemňoučkých vousků ze zmrzliny.
Šustění slibů - zatneš drápek?
Jen do toho, tni, zažeň splíny mé bezkočičí kocoviny! |
poutní
ze zubů sbírám zbytky rána v šedivých křídlech odliv těla cesta je krví malovaná tady jsi ještě neležela
cesta je nehty vydlážděná kočičí hlavy ke snídani
děravé dlaně - věčná žena otisky v prachu vzpomínání |
rozhovory
struky jazyků ždímat jak povadlá ňadra stařen posedlá ruka tápe po slovech v mateřské mléce pokrytém plísní
do úst si nacpat pěst pozřít sám sebe být jenom rty a strach
|
strach
Josef
Josef zesnul v klidu a míru, tak jak to každý víceméně očekával. Až potud bylo vše v pořádku. Problémy nastaly, když se den po pohřbu v pravé poledne otevřely dveře do jídelny, Josef vstoupil a usadil se na své obvyklé místo.
Petr vykřikl hrůzou, Josefova žena se opařila hovězí polévkou, kterou právě nesla v hrnci na stůl a zůstala celá zkoprnělá stát uprostřed nudlí a polorozvařené zeleniny. Jen Aleš nehnutě seděl a mlčky se usmíval.
Josef si svou rodinu poněkud potutelně změřil, načež uchopil lžíci a začal jíst polévku přímo ze země. Oněmělým pokojem znělo pouze srkání a občasný skřípot, to jak Josef tu a tam zadrhl lžící o parkety či o manželčinu podrážku.
Cpal se udatně a nepřestal, dokud všechnu polévku nevyjedl. Byl totiž k smrti vyhladovělý.
„Čuně!“ promluvil konečně jako první Aleš, „Jíst polévku z podlahy!“
„No, no…“ odvětil Josef, „o mrtvých jen dobře.“ Poté vstal, otřel si ústa ubrouskem a bez rozloučení odešel.
Divný patron. |
ze stromu visící
na svislém břevnu vyschlá víra na vodorovném naděje zpěv hřebů v kloubech netopýra vyznání vlků, závěje
horečka hranic slunovratu pod bílým sněhem sivý stín zoufalství zkulo si zbroj z plátů hladové modly vlastních vin
sám sobě bohem, soudcem, vším... |
Rozhovor přes monitor a s přestávkami vedla: Naty |