Tentokráte jsem vybrala dva příspěvky – „Kristýnčiny dvanácté narozeniny“ od Milito, její příběh patří k těm, které byste v dětství rozhodně zažít nechtěli. Autorem druhé povídky s předlouhým názvem: „Třebas krůpěj nahého potu. Přesněji, black birds flying across celozrnné pole, to abys věděl, o čem je život, za žhnoucích nocí s tou pravou ve stodole.“  Je Lind-a.

Kristýnčiny dvanácté narozeniny
Milito
 
Tu hnusnou školu jsem od prvních dní nenáviděla. A nejhorší bylo, že jsem ani neměla komu vyčítat, že mě na ni poslal. Rozhodla jsem se úplně sama. No jistě, mámu by nic takového ani nenapadlo. Věděla předtím vůbec, že existuje něco jako osmileté gymnázium?
   Ne že bych milovala naši základku. Od páté třídy, kdy Lucka přešla do sportovní přípravky, mě tam nic nedrželo. Krom toho jsem napsala ten dopis. Ztrapnila jsem se před celou třídou… ale když on je Kuba tak krásnej!

   Co jsem si asi myslela? Že jsem chytřejší než ostatní na základce? Nebo aspoň že spolužáci na gymplu budou chytřejší než na základce? Ať to bylo to první nebo to druhé, byla jsem každopádně vedle jak ta jedle.

   Místo kluků máme ve třídě bandu blbců. Pardón. Jinak to říct nelze.

   Proti holkám nemám nic. Snad kromě toho, že jedna pomlouvá za zády jinou a za pět minut se baví jako nejlepší kamarádky. A pak přijde ta druhá a pro změnu drbe zase tu první. Nejde mi to moc do hlavy, ale zřejmě to tak prostě na světě chodí. Koloběh života. Já jsem z jiné planety.

   Ze školy přímo letím. Je jako magnet, ke kterému jsem obrácena souhlasným pólem. Můj odpor k ní je tak silný, že ho cítím jako ruku opřenou do mých zad. Těším se domů. Bratříček určitě ještě nedorazil a budu mít pokoj jen pro sebe. Prázdný pokoj, to je synonymum pro nebe. Kdyby nebe existovalo, samozřejmě. Tu a tam uvažuji o Bohu a zrovna teď si myslím, že není – tudíž ani nebe není. Nevím, co bude po smrti. Zato prázdný pokoj – to je jistota.

   Krom toho je mi horko. Neobvyklé teplo mě na začátku března překvapilo navlečenou v zimní bundě a já si ji nemůžu sundat. Jsem tlustá a taky jsem nejradši, když je ze mě vidět co nejmíň. Těch patnáct minut to snadno vydržím. Ne že by mě to nerozladilo. Žádná lehčí bunda totiž není v mém šatníku k mání. Čtvrthodina je jedna věc – když k tomu ale dodáte slůvka každý den, už to tak snesitelně nezní.

   Vlastně bych měla být spíš ráda. Od první do čtvrté třídy jsem cesty ze školy absolvovala v Lucčině společnosti, a přestože byla naše škola dvakrát blíž než je tahle, cesta mi obvykle zabrala jednu až dvě hodiny. První polovinu toho času jsme, pravda, trávily u Lucky doma, druhá polovina ale byla určena k vyprovázení. Navzájem jsme se vyprovázely z jednoho rohu na druhý – mezi našimi domovy byly právě ty dva potřebné rohy – a nemohly jsme se od sebe odtrhnout. Vždycky jsme si měly co říct. Patnáct minut pocení v zimní bundě není proti vyprovázecí hodině nic.

   Přejdu poslední ulici a už jsem skoro doma. Náš dům stojí na nábřeží, velký, starý a oprýskaný. Uvnitř v chodbě je šero a páchne tu zatuchlina. Ale já mám náš dům ráda. Je lepší než nějaký panelák s pokojíčky jako pro panenky, kde se člověk pořád mlátí do hlavy o lustr. Občas se na odpočívadle zastavím a vyhlédnu oknem do našeho zaneřáděného dvora. Od dvora sousedního ho dělí vysoká zeď, oba je obklopují jen staré domy, jako je ten náš. Po takových dvorech se potulovaly Rychlé šípy, schovávali se v nich před nebezpečnými Vonty i před temnějším nebezpečím, které bylo tím hrozivější, že bylo tak nejasné, jen plíživé kroky kohosi ve tmě a strašlivé tajemství, které znal jen on sám…

   Zrychlím. Na naší chodbě by člověk neměl myslet na kroky ve tmě, protože by se eventuelně mohl začít bát.

   Odemknu dveře, vklouznu do bytu a zavřu za sebou. Automaticky se skloním, abych si rozvázala tkaničky. Když budu mít štěstí, najdu tu i něco k jídlu – a pak už šupky do pokojíčku a ponořit se do nějaké knihy.

   V kuchyni ukořistím chleba, na mazání není čas, myšlenka na čtení mě příliš rozptyluje. Existuje něco úžasnějšího, než jsou příběhy?

   Do pokojíku to vezmu přes obývák, abych se ukázala mámě. Leží na gauči a dívá se na mě. „Čau,“ zazubím se. „Čau,“ odpoví a zní to dost divně, tak nějak zastřeně. „Co je?“ trochu se zarazím, ale ne zas příliš. Máma občas mluví divně. Někdo si zase zpívá ve sprše, no. „Nic,“ řekne, pořád tím stejným tónem, a pomalu si sedne. Teprve teď si všimnu, že před ní na stolku, mezi hromádkami všelijakých papírů (jejichž účel je nejspíš známý jen účetním), leží dvě knížky. Natáhne se po nich a podává mi je. Jsou to knížky o Kelly Family, přesně ty jsem si přála, protože miluju Angela Kellyho – miluju samozřejmě i Kubu, když on je tak krásnej! Ale Angelo zpívá jako bůh… kdyby ovšem nějaký bůh byl.

   „Tady máš ode mě dárek k narozeninám,“ říká máma. Myslím, že mi oči svítí jako lampičky. Ale stejně mi tu něco nesedí. „Já chci dárek, až budu mít narozeniny,“ namítnu, „to je až v neděli. Proč mi to dáváš teď?“ „Protože to už tady nebudu,“ vysvětlí mi. Cítím, jak se mi pomalu smršťuje žaludek. Dochází mi, proč mluví tak divně. Není to poprvé. Není to poprvé, ale proč? Proč zase?!

   Vezmu si od ní knížky, tisknu je v prstech, jako tonoucí tiskne stéblo. Civím na ni a nevím, co mám dělat. Bezradně se rozhlédnu po pokoji. Vedle počítače stojí prázdná tmavohnědá lahvička od prášků na spaní. Rychle ucuknu očima a radši se podívám zase na mámu. „No co je?!“ houkne útočně, tím cizím hlasem. „Nic,“ vyhrknu vyplašeně. Nevím, co mám dělat. Nevím, co mám říct. Jako ve snách se otočím a jdu do pokoje.

   Stojím za zavřenými dveřmi a pořád držím ty dvě knížky. Začínám se třást. Proč zase?! Proč? Kvůli mě? 

   Ve vedlejším pokoji je moje máma a právě se pokouší spáchat sebevraždu. Ale neměla by být v bezvědomí, když je otrávená? Třeba není – občas si prostě vezme víc prášků a mluví divně. A čas od času vykládá, že už na světě dlouho nebude.

   Jenom se uklidňuju. Čas od času to říká, ale čas od času se taky snaží svým slovům dostát. A to je tenhle případ. Jsem ještě malá, jsem tlustá a ošklivá, jsem bezradná a strachy bez sebe, ale nejsem pitomá.

   Ve vedlejším pokoji je moje máma a pokouší se spáchat sebevraždu.

   Zavřu oči. Kéž bych mohla uletět z tohohle světa. Jak ráda bych se proháněla na koni po prériích  Divokého západu. Jak ráda bych pátrala ve Stínadlech po ježkovi v kleci. Jak ráda bych si hrála s loupežnickou dcerkou Ronjou ve švédských lesích plných pohádkových bytostí!

   Jenže to nejde. Není kam utéct. A jak bych vůbec mohla utéct, jestliže moje máma umírá?

   Vedle hlasitě zavržou parkety. Rozhodně se otočím, otevřu dveře a prudce  vydechnu, napůl překvapeně a napůl úlevně. Nad mámou se sklání babička. No jistě! Skoro bych se začala smát. Jaktože mi nedošlo, že je doma babička? Nemusím už být tak vyděšená. Ona to vyřeší.

   Máma něco blekotá a babička se čím dál víc mračí. Vypadá, že začne na mámu řvát, ale pak si všimne mě. „Ty už seš tady, Kristýn?“ podiví se místo výkřiku, „tak dojdeš zavolat sanitku. Já už toho mam plný zuby!“ „J-já?“ vypravím ze sebe vyděšeně. Rozhovory s cizími lidmi mě děsí. Rozhovory s jakýmikoliv lidmi mě děsí. „Já už nikam nejdu,“ odsekne příkře babička. Asi mi nic jiného nezbude.

   Za chvíli už klopýtám k telefonní budce. Je skoro tak daleko jako moje stará škola. Vlezu dovnitř a chvíli počkám, než přejde hlouček prvňáků, debatující o kvalitě obědů ve školní jídelně. Já se jednou ze školního oběda málem pozvracela. Pamatuju si to dobře, chodila jsem do první třídy a ještě jsem nevěděla, že je možné ty odpornosti vrátit. Šlo o rýžový nákyp. Chutnal tak trochu jako koňský koblížek, nebo tak nějak si aspoň jeho chuť představuju. Ne že bych ho někdy jedla.

   Zvednu sluchátko a zmáčknu jedničku a dvě pětky. Třesu se tak, že se zároveň mlátím sluchátkem do hlavy, ale to je to poslední, co mě v tu chvíli trápí. Srdce mi buší až v krku a začínám cítit tíhu na hrudi, hlásící brzký příchod pláče. Neřvi, přikážu si v duchu, teď sakra neřvi, nejsi mimino. Teď musíš mluvit věcně a srozumitelně.

   Ozývá se ženský hlas. Ani nezaregistruju, co říká. „D-dobrý den,“ vyrazím ze sebe, „moje máma se předávkovala práškama, můžete sem poslat sanitku?“ Začínám škytat. Ze všech sil se tomu bráním, ale vím, že to nezvládnu. „Jaká je to adresa?“ Prostá otázka.

   „Hálkova dva,“ říkám rádoby pevným hlasem.

   „A ona už to někdy udělala?“

   „No… jo,“ odpovídám popravdě.

   „A kolik toho snědla?“

   „Já nevim, asi celou lahvičku,“ řeknu váhavě. Krčím přitom rameny, i když vím, že mě nevidí. „Jaká že je to adresa?“ ujišťuje se. Zadržím dech, abych zabránila prvnímu hysterickému škytnutí. „Hálkova dva,“ opakuji. Pomalu vypustím vzduch z plic, ale zarazím se uprostřed výdechu.

   „Říkalas Hálkova jedna,“ praví chladně hlas na druhém konci drátu. Nechápu, o čem mluví. Najednou se mi hůř dýchá. „Nene, Hálkova dva,“ prohlašuji. Proč bych říkala, že je to Hálkova jedna, když bydlím Hálkova dvě?

   „A proč se tam kolem tebe smějou?“ zeptá se ta paní hrozivě.

   V panice se ohlédnu, abych se přesvědčila, že se  za mnou opravdu někdo nechechtá. „A-ale tady nikdo neni!“ vypravím ze sebe z posledních sil a naplno se rozbrečím. Snažím se nevzlykat do telefonu, neznám jediný důvod, proč by nějaká cizí ženská měla vědět, že jsem na dně, slyšet moje zoufalství. Nenávidím podezíravou a nahluchlou majitelku toho lhostejného hlasu a všechny malé zmetky, kteří se kdy bavili tím, že pod falešnou záminkou volali záchrannou službu.

   Nakonec mi řekne, že přijedou, a zavěsí. Loudám se zase domů a sdírám si rukávem bundy slzy z tváří. Proč by měl kdokoli na ulici vědět, jak jsem vyděšená?

   Proplížím se obývákem do svého pokoje. Jen na vteřinku se zastavím přede dveřmi, abych se ujistila, že máma dýchá. Pravidelný pohyb její hrudi by mě měl uklidnit. Ale místo toho se znovu rozvzlykám.

   Schoulím se na posteli do klubíčka. Lukáš ještě nedorazil. Koneckonců, pro něj domov neznamená to, co pro mě. On je radši venku s kamarády. Možná sedí někde v hospodě a tváří se, že je mu osmnáct, aby mu načepovali pivo.

   Já nemám ráda lidi.

   Tiše brečím a přidávám na seznam nenáviděných i sebe. Řvu jako děcko a přitom se mi nic nestalo. Nehladovím. Nikdo mě nemlátí. V mé zemi se neválčí. Máma se otrávila – ale to nebylo poprvé. Nebylo to ani podruhé a jistojistě ani naposled. Ale je živá a pojede do nemocnice. Takže bych se s tím měla vyrovnat.

   Slyším z vedlejšího pokoje hlasy. Babiččin hlas, pak nějaké cizí, nakonec i mámin. Postupně se vzdalují a pak úplně utichají.

   Už ji odvezli. Netuším, co bude dál, ale hlavní je, že  krajní nebezpečí je zažehnáno. Teď se o ni už postarají.

   Pomalu se zklidňuji. Slunce se kloní k západu, jeho paprsky ztmavly z pichlavé žluté na příjemně oranžovou. Pozoruji stín záclony, který se díky nim zachvívá na koberci. Celý byt je tichý. Jako by se nic nestalo.

  Z pláče jsem unavená a otupělá. Svíravá hrůza kamsi zmizela. Líně přejíždím očima po pokoji a poslouchám ptačí zpěv, který ke mně zaznívá pootevřeným oknem.. Můj pohled padne na knížky o Kelly Family. Leží na psacím stole vedle mé postele a vypadají nepatřičně, jako vypadá vždycky všechno, co je nové.

   No páni, úplně jsem na ně zapomněla! A to přece miluju Angela.

   Dychtivě sáhnu po tlustším z obou svazků, usadím se na zemi a opřu se o postel zády. Co se stalo, to už je pryč. Ale Angelo je krásnej pořád.

   Hltám kapitoly o svých zpívajících vzorech a nevnímám nic kolem sebe. Tak je to při čtení pokaždé – čtení je obrovský svět, v němž čtvrtý rozměr – čas – nemá žádnou moc.

   Necítím, jak mi po kůži skane pramínek krve. Teprve když se pár kapek  rozpleskne o stránku mé nové knihy, zděšeně si přitisknu dlaň na nos a překvapeně třeštím oči.

   Je to prvně v životě, co mi teče z nosu krev. Rudé kapky se na bělostném papíře vyjímají jako pečeti. A když se je pak marně snažím očistit, dojde mi, že to pečeti opravdu jsou. Kniha je vzkazem, který posílám sama sobě, aby mi pokaždé, když jej budu číst, připomněl tento den.

   Den, kdy jsem telefonovala poprvé.

Třebas krůpěj nahého potu. Přesněji, black birds flying across celozrnné pole, to abys věděl, o čem je život, za žhnoucích nocí s tou pravou ve stodole.

Lind-a

  „Petře, Petříčku“, šeptala mi něžně maminka, když jsem si ještě hověl v jejím bříšku. „Nemůžu se tě dočkat.“, říkávala. Věděla, že porodí chlapce a v té šťastné době dokonce  věřila, že… ale takových už bylo.

  „Véno, vezmi si klobouk, nebo se nám zase na slunci uženeš“, zahartusil na mně otec a hodil mi svůj slamák. Nechytl jsem ho a chlapi se ušklíbli. „Tak konec legrace“ zavelel a plivl si do dlaní, silný a odhodlaný, můj otec. „Dnes do soumraku vás chci všechny vidět támhle u dědkova dubu“, ukázal k obzoru. Chlapi si stejně, jako on, plivli do dlaní a dali se do práce, kosišťata zasvištěla a já, můj otec, bratr Jiří - chtěl z nás mít krále, tak to alespoň říkával v hospodě, proto ta jména - a pár dalších chlapů z vesnice jsme se začali prohryzávat lánem obilí směrem k dědkovu dubu. Hej, hou.

  Slunce nadobro vysušilo mlžný opar a vší silou se opřelo do polí. Nikdy jsem nebyl moc na práci, vždycky ten pomalejší, nikdy na výsluní, vždycky v něčím stínu, zrovna jako teď. Jiří je o pěkných pár délek přede mnou, po levici otec, i za ním zaostávám. Hej, hou. Po tisící nezbude než zatnout zuby a do úplného vyčerpání dřít, vždyť večer není daleko, snad nějakých pár uřícených hodin. Hej, hou.

  Chvíli myslím na Jiřího, chvíli poslouchám svistot. Lojzík začal zpívat, postupně se přidávají všichni, jen já ne, já se nepřidám, nezpívám, podivně skřehotám a navíc, navíc jsem dočista u konce s dechem. Jak by bylo příjemné svalit se do vysoké trávy a pozorovat nebe, nebo se plavit potůčkem až dolů k slepým ramenům řek, jaké by to bylo proplout je všechna. Stejně je všechna proplujeme, stejně nám nedovolí ani jedno minout, tolikrát se vrátíme, a znovu, a znovu. Plul bych po obloze až na trh, smísil bych se s tisícem vůní, poslouchal bych šumění lidiček a jen tak potichounku byl.

  Vzít tak jednou Marii do města, vzít vůz, zapřáhnout Bělouše, koupit jí šátek a perníkové srdce. V pěkný den, třeba jako je dnes, to by bylo překrásné. Marie by se smála, celý svět by se usmíval s ní, to by bylo báječné. Nikdy mu to nezapomenu, nikdy mu nezapomenu, že ji chystal pro Jiřího. „Marie, nejlepší partie široko daleko a zrovna ty si na ni musíš myslet“ smál se mi, když se dozvěděl, že se po ní otáčím. Nikdy mu to nezapomenu.

  Otec nikdy nevěřil na školy. Bůh ví, že by mě do nějaké poslal, kdyby myslel, že na to mám hlavu, ale měl mě přečteného. „Vždyť by ses tam trápil“, rozmlouval mi v jedné ze svých přívětivějších chvilek. Měl pravdu, nejsem zvlášť bystrý, jen, možná zbytečně moc přemýšlím. V tom to bude. „Véno, necárej se s tím“, křičí na mně Jiří, „nedumej nad tím a zaber, chlape“. Hej, hou.

  Necítím ruce, jen vím, že kmitají ze strany na stranu, celé tělo se hýbe, já to vím, vidím je, ale necítím, potím se, chce se mi omdlít. Večer, až se setmí, chvíli po večeři si rozsvítím v komůrce lampu a ponořím se do knížky. Špatně spím, když zavřu oči moc brzy, zdají se mi nepěkné věci, budím se zpocený, děsím se sám sebe, svojí hlavy, všeho co v ní v noci vídám. Těším se až si rozsvítím a budu si číst. Nečtu rychle a nerozumím všemu co je v knihách napsáno, přesto čtu rád. Těším se na večer, až všechno utichne.

  Minulý týden, když Jiří seřezal Vořecha, měl naběhlé žíly na rukou, stejně jako dnes, stejně lehce, jako dnes kosí obilí, bušil do Vořecha holí. Otec se na něj díval a nic mu neřekl. Řezal ho do krve a Vořech kňučel. To kňučení se mi zadíralo do kostí, a přeci jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem nic. Někdy bych nejraději utekl, sebral se, zmizel, daleko, do města, kamkoli. Někdy je to k nevydržení, vidět jí každý boží den a nemoct nic, vůbec nic. Někdy se usměje, jen pro mně, to pak bývá všechno ještě horší. Mám všeho dost, statku, otce, Jiřího, mám dokonce plné zuby i jí, mojí Marie.

  Když zhasnou lampy, když večerem zašumí listí staré lípy, když zavoní do mého pokoje, když usínám, beru ji za ruku a běžíme polem, válíme se v něm, jen tak posedáváme u potoka – chytit se tak proudu a vinout se líně krajem - povídáme si, vykládám jí o sluncem rozžhavených zemích na jihu, o tom, co se mi honí hlavou a ona se mi posmívá, „ty můj mudrlante“, říká, „tebe je tu škoda“. Je to jen sen, jen přelud, jen opar vlahé noci na mých víčkách, sladká představa, která končí s posledním vědomým nadechnutím, pak se topím a mizím v bažinách. Nikdy mu to nezapomenu.

  „Petře, Petříčku“, špitla a probudila mě nebesky hebkou dlaní, hladila mě na tváři, velmi něžně. Po dlouhé době sladké probuzení, žádní démoni, zuby vlků, žádná temná zákoutí, jen teplé vlahé světlo ve velkém bílém pokoji. „Anděli“, zašeptal jsem, „kde to jsme?“ „Neboj se, Petře, my to zvládneme, zvládneme to.“ Kdybych alespoň věděl proč to všechno, kdyby to alespoň dávalo smysl, jenže nedává, nevidím ho. Otče, ukažte na první a já se s ní ožením, nic už nedává smysl, všechno je ztracené, hvězdy jsou mi ukradené. Všechno je ztracené! Hej, hou.

  Kráčí polem, moje víla, rozeznávám její siluetu mezi všemi. Sem tam poskočí, zpívají si, smějí se, vidím je na tisíc metrů a přitom bezpečně poznám její vůni. Blíží se k polednímu, poslední z chlapů zastavil pěkný kus přede mnou a z vesnice přicházejí ženské s obědem. Nepřestávám, slunce mi rozežírá slanou kůži na rukou. Hej, hou. Jdou po cestě, kolem křížku, nesou košíky s jídlem a džbány plné vody. „Marie“, řvu tiše, zbývá mi posledních pár metrů.

  „Véno, ty jsi pašák, král, král všech sekáčů“ křičí na mně Marie z dálky. Ženské se zasmějí a chlapi zakřičí. „Hej, hou, Véno!“ Poslední metr, Marie přijde blíž, pohladí Jiřího po tváři a dá mu napít z velkého hliněného džbánu.

  Takových už bylo.