Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 9.12.
Vratislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 

 

 

 

 

RUBENSOVA KOSTKA - úvaha o možnosti rehabilitace poetického

                        prostoru jako domény           2006

                                                                             

Jonáši Hájkovi

 

 

 

Tato úvaha. Bude o roli prostoru v poezii. Ale má to vůbec cenu zabývat se něčím tak příšerně abstraktním? „Tato píseň je o obsahu.“

Nejdřív se chci vyznat z toho, co pro mě pojem (poetický) prostor představuje: poetický, tzn. zprostředkovaný, zobrazený, reprezentovaný, představený, zpřítomněný teď a tady, takže to rozhodně není mapa (znak) nebo turistický průvodce apod.

Ale vždyť to je tak samozřejmé – jak pro čtenáře, tak pro básníka! Kdo by se tím, zatímco participuje na básni, zaobíral? Ano, během samotného čtení rozhodně není času na zbyt, a přeci to neznamená, že bychom nebyli nijak orientováni. Neorientujeme se my v básni, naopak – jsme orientováni. A tak nejjednodušším vyjádřením mé slabosti pro prostor bude potom následující: literární prostor je symbolický.

Takové odvážné tvrzení bych za jistých okolností musel podepřít hrstí citací a jejich syntézou, ovšem nabyl jsem dojmu, … takže tahle úvaha bude jiná.

 

Samozřejmým cílem prostorového zobrazení je obraz. Avšak samotné zobrazování musí mít nějaký průběh. Takže i kdybychom se na literární obraz (nakonec) dívali plošně, nevylučuje to, že jak jeho sestrojení, tak i naše dívání, před tím probíhalo podél jakýchsi kontur. Naneštěstí pro tuto úvahu, nejen prostorových.

Lidská potřeba zaplašit názvuky horroru vacui vytvářením vztahů a souvislostí, která se projevuje nejen při sestavování orloje a která usiluje o finální syntézu univerza, má podle mě, co se týče poezie, čtyři (respektive tři) základní roviny:

 

1. Na melodickou rovinu se orientuje nutkání čtenáře uchopit báseň jako músický výtvor.

2. V sémantické rovině dochází k naplňování smyslu, naplňování, jež často končí naivní tezí (tato báseň je o…).

 

Snad by se našly i další, nicméně jiné mě teď nenapadají. Obě roviny jsou opěrným bodem hodnocení, kritiky. Přesto, není tu ještě něco, o co se obě opírají, něco pod nimi?

V historii vývoje uměleckých druhů dochází k pokusům aplikovat pojmosloví jednoho druhu na druhý. Nutným předpokladem těchto konverzí je, že veškerá umělecká tvorba vychází z jednotného pramene. Tak například dochází k vzájemnému obohacování umění časových (músická umění) a prostorových (plastických). Stinnou stránkou zůstává, že se nezřídka přehlíží jejich nezaměnitelnost, osobitost (zde si dovolím jediný odkaz této úvahy – Lessingův Láokoón). Tímto krátkým exkurzem se dostáváme k třetí a zároveň čtvrté, avšak primární rovině toho, co bychom také mohli nazvat rovinou lidského zalíbení v poezii.

Výtěžkem analýzy básně může být za prvé (v sémantické rovině) její odlišení od všech ostatních. Kromě odhalení, že jsem tohle už vlastně někde četl, a proto není třeba číst dál (tenhle zdánlivý protimluv má za cíl poukázat na to, že analýza je už součástí čtení), to pro mě jako čtenáře nehraje roli. Druhým příkladem (v melodické rovině) může být zjištění, že se v dané básni uplatňuje čtyřstopý trochej. A co jako? „Když čtu, tak čtu!“ Zde stojí proti sobě literární scholastik a čtenářský epikurejec. Pro jednoho je text hlavolamem, který je třeba rozluštit, pro druhého požitkem. Kdybych si měl vybrat, stoupnu si do zástupu epikurejců, ovšem jsem za třetí frakci, pro kterou je báseň požitkem – prožitkem, který se musí konstituovat, aby mohl být požit. Protože není požitek jako požitek. A tak, abych mohl po přečtení básně zvolat tezi: „Tato báseň mi byla požitkem!“, musel jsem projít:

 

undefined 

3., 4. časoprostorovou rovinou básně.

 

Časoprostor v poezii rozhodně vystupuje jinak než např. v architektuře. Rozdíl spočívá v důrazu. Architektura prostor tematizuje už na prvním místě, přičemž čas zatlačuje do pozadí. I báseň – i kdyby měla být ruinou nebo nahodilou skládkou stanů – tematizuje prostor; to mají společné. Samozřejmě se to děje jinými prostředky, než jaké užívá architektura, v tom se liší a liší se i básně v tom, jak a jak silně prostor aktualizují.

Časová složka v poezii se odvíjí (sukcesivně) od a až do z, jak v tvorbě, tak ve čtení. Celou tu dobu je jejím ekvivalentem složka prostorová, poněvadž aktualizace (zpřítomňování) obrazu, jeho zobrazování se nutně děje také v čase.

To platí pro lyriku stejně jako pro epiku (tím se dostáváme o úroveň níž). Rozdíl, tedy postata obou literárních druhů, spočívá v poměru sil mezi časovou a prostorovou složkou, spočívá v časoprostorové rovině, ne v melodické ani v sémantické. Obecně můžeme říct, že lyrika preferuje obraz zastavený v čase, kdežto epika sled obrazů – děj. Ani to však neznamená, že by lyrika byla nečasová. Zatímco čtenář požívá bezčasí, jeho čas se uplatňuje ve výstavbě básnického obrazu, tzn. že jeden prostorový vztah (např. u Holgera dům přecházející v tělo) následuje předchozí (dům a jeho exteriér jako centrum pozornosti), lépe řečeno doplňuje, transformuje a zároveň předpokládá následující (co bude interiérem domu?), předpokládá, že souhrn těchto vztahů (fragmentů komplexního obrazu) vyústí na konci v (ideální) konečné syntéze. A protože smyslem poezie není prostý smysl, sdělení, nýbrž otevřít čtenáři obraz, orientovat ho do svého leporela, můžeme směřování, které jsme popsali v časoprostorové rovině a specifikovali v sémantické (v závorkách), též nazvat naplňováním smyslu.

Snažil jsem se ukázat, že sémantická rovina, která převládá, pokud se v družině bavíme o přečtených básních, stojí na časoprostoru, od něhož se odvíjí. A jelikož žádné čtení není definitivní (už tím jak báseň vstupuje do různých psychofyzických, dobových, sociálních kontextů atd.), časoprostor básně nesmíme chápat jako ztuhlou podpěru, ale spíš jako Rubensovu kostku.

Předpokládám, že analogicky se to má i s melodickou rovinou, jenže na tuhle problematiku si už netroufám, nechám ji jíným.

 

V důsledku toho můžeme vůči kterékoli básni (pokud je opravdu básní) vznášet požadavek časoprostorové organizace, která ale není strnulou šablonou nebo mapou. K tomu nám může posloužit právě čas a prostor – průběh čtení jako kritérium rytmu (očekávání, opakování, porušení… ) ruku v ruce s obrazem jako kritériem sémantických vztahů. Tím se vyhneme nešťastným požadavkům, jako je pravdivost (báseň není pravdivá, takže je špatná), dokonalost (rytmus básně kolísá, takže je falešná) apod.

Nonsens, narušení souvislosti zůstává časoprostorovým vztahem básně, pokud nás orientuje zpět k ní, pokud ne, tak přinejmenším vznikají dva nesourodé celky a báseň, coby komplexní obraz, se hroutí. Pokud dojde k porušení rytmu na sémanticky zvýznamněném místě (např. na konci verše), znamená to, že toto porušení zakládá nový časoprostorový vztah. Pokud jsme svědky toho, že k porušení dochází nahodile, přirozeně to v nás vzbuzuje domněnku, že rytmus selhává nemotivovaně, a tak i původní časoprostorový vztah, na jehož místě může sice vyvstat jiný vztah – a kolikrát až podezřele zajímavý; ten však navzdory tomu zůstává v kontextu celku osamocený jako parazit, který čirou náhodou barevně ladí s orgánem básnického střeva.

Čas a prostor tedy můžeme využít jako nástroje analýzy. Rozhodně se pro to hodí víc než kategorie jako melodie, či význam (1. a 2. rovina), protože čas i prostor vyrůstají z mnohem hlubších vrstev živné půdy básně, nepodléhají tolik interpretační libovůli, jednoduše jsou jistější, a proto jsou dobrým východiskem právě pro interpretaci. Nejde o co nejvěrnější rekonstrukci obrazu, na který myslel básník, zatímco spal, ale o to, jak báseň, vedle toho, jak užívá jazyka, umožňuje existenci svého obrazu, jehož identitu v toku času, jedinečnost zajišťuje jeho pozadí – nikoli forma, ani kompozice, ani obsah, ani melodie; je to rozmanitost všech naplnění rezonujících se specifickými časoprostorovými vztahy. Je to alchymie, která pod povrchem teze „Tato báseň je o tom, když se zastavil čas“, odkrývá, jak se to vlastně seběhlo, že Roman Lasota vůbec mohl pronést svoji tezi, když kupř. odhalí, že se v básni realizuje cyklické časové schéma (u Abyss), že neustálým variováním jednoho motivu krouží kolem svého středu, ve kterém není nic, žádný obsah, žádná pointa, protože její pointa je začarovaný kruh. Rozhodně mě oslovil. Jsou totiž básně, které vědí…

 

 

 

--------- že ----------

 

   holger - Možná tam straší

 

Dům má starou kůži

kamení vytlouklo oči

zahradu svědí

neholená brada   

 

Není, kdo by přišil

vypárané plaňky

 

Ten poslední si

kroupy hou

na půdě hrál

na houpanou

 

 

--------- že ----------

 

   Abyss - sochy

 

jsou čtyři hodiny ráno a v ulici se opíjejí sochy křičí a halekají

jdou z maškarního bálu

převlečení za lidi

ale nemohou najít svuj most

pomník ze ktereho brečí na znamení světa

a tak si lehnou na lavičku zastávky

kde se třikrát pomilují a počvrté o ně zakopavají

lide z fabriky

se zalepnýma očima a kufříčkem na svačinu

shanejí se po včerejších novinách s dnešním datem

a první socha se svleká az na kamenné kosti

miláčku, víš

nechce se mi chodit do práce

radši budu aktem

a nechám se na zimu oblékat

úzkostnými důchodci

 

 

… a jedna metamorfóza:

 

   Tichotam - Chvíle 

 

Chvíle rozbila vázu do kytary

a složila ji uvnitř hudbou

 

A nebily bubny a styděly se struny

svázané do kruhů bezbřehé studny

plné myšlenek na kohosi s tmou

 

 

… a rozmanité variace téže – perspektivy předního skla:

  

   Šimon Svěrák - Skleněná nehoda

 

(inspirováno mou první automobilovou havárií na sedadle smrti)

 

krajinářčina hůl se zlomila

a pod bouřkovou oblohou ji táhne mula

mula-sůl jako přesýpací hodiny vlnícího se ubrusu moře

se střepy u kraje

rozlitá bohatost šatnářčina nářku

řezník se dvěma vchody proti ulitě pod nárazníkem

jeho nábytek na kolečkách a na kolech

se prohání kolem

a v každé zatáčce se řidič i pasažér ohlédne

přímo za nosem

budeme si malovat to o čem se nemluví

 

 

… a ještě nezkrotná pandemie chvíle – horizontální extenze okamžiku:

 

   kayman - Mezihra

 

ÚSMĚVY ROZTAŽENÉ PO DVOU VAGÓNECH

LESÍK VONÍ

DůCHODCI POJÍDAJí DORTÍKY

 

 

-------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter