Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 6.12.
Mikuláš
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Ondřej Kern

Ticha

 

Vrátil jsem se. Tma a ticho mě vysoušely a já si připadal jako citrón, ze kterého vymačkali všechnu šťávu a odhodili ho do bílé tmy, do sněhu. Zmrzlý, prázdný, žlutý flek nad nímž se ve dne možná pozastaví náhodný pohled, než se odvrátí jinam. Možná jsem měl rád šustot sněhu padajícího na moře za zátokou. Ale musel jsem zpátky na jih, do světla a do zvuků.

 

Dny jsou tu krásné a dlouhé, když stojím v pasáži, prochází kolem zamyšlené ženy v kabátech, muži zahledění dopředu do svých cílů, děti, které to netuší, a já se dívám. Někdy jsem šťastný, ticho neexistuje. Pak přichází večer, sedím ve svém bytě v sedmém patře v pravém křídle paneláku a se zavřenýma očima poslouchám, jak se připravuje večeře v bytě pode mnou, cinkání příborů, děti. Nade mnou bydlí stará žena, má puštěnou televizi nahlas a myslím, že ze zvyku prostírá na šestou pro dva. Vedle mě se přistěhovali dva mladí manželé, pomáhal jsem jim před pár týdny se skříní z výtahu do bytu, pak mě pozvali na večeři. Myslím, že říkali, že by moc chtěli dítě a někdy přes tenkou zeď ložnice slyšívám, jak moc by chtěli. Ona je přes den zpravidla doma, někdy si zpívá.


Jenom noc je tichá a já ležím pod peřinou a nemůžu spát. Spatřil jsem před pár dny v televizi záběry čerstvě vylíhnutých kuřat. Pod tenkou namodralou kůží je vidět tmavočervené rychle tlukoucí srdce. Pro ptáče je ticho a tma ve vejci jediné, co zná, nejpřirozenější stav. Když se vyklube, světlo bolí do očí a má pocit, že nemůže dýchat, přestože nikdy předtím nedýchalo, a musí. Já to mám naopak. Často usnu až za rozednění. Jsem unavený.


Nerozumím, odvykl jsem totiž zdejšímu jazyku natolik, že dokážu ze vzduchu lapat jen některá slova, když se mnou někdo mluví a z nich se pokouším vyluštit význam toho, co mi říká. Moje pozornost je napjatá jak drát, jako oko políčené na vzácné zvíře-slovo, které se snažím chytit. Úřednice nevědí co se mnou, neví jestli mě tu nechat a odkládají můj případ. Snad proto, že moje konto vykazuje víc než dostatečnou sumu k tomu, abych tu mohl žít, mě nechávají na pokoji, zatím. Snad to říkaly.


Předevčírem bylo pondělí, ráno přijížděli i lidé z okolních městeček a vesnic, kteří tu pracují přes týden, všude bylo plno shonu a ten se rozléval jako příliv do přiliš mělkých zátok pasáže, tlačil lidi ven a vyvrhoval je na členitý břeh tohoto města, do ulic, náměstí, obchodů. A já se díval a zažíval to nejskromnější štěstí a když jsem si v představách promítal všechny obličeje, které mě už minuly, přeběhl mi mráz po zádech. Občas jsem si zašel koupit Euro hot dog do stánku, jehož majiteli jsem před pár dny složitě vysvětlil, co chci, a on si to zapamatoval a už se neptal. Nemluvili jsme spolu, byli jsme přátelé.


Kolem šesté, když se lidé vraceli z práce, přišoural se ke mně starý muž o berlích, v ošuntělém šusťákovém kabátě a kožené čepici. Nejdřív jsem se bál, že mi něco bude chtít, ale jen stál vedle mě a díval se, jako já. Po čase jsem ho přestal registrovat, ale nezlhostejněl mi, spíš jsem cítil určitou spřízněnost, jako bychom byli jedno. V jistou chvíli jsem ucítil, že se mi někdo opřel o rameno, tíha ruky se stupňovala, prsty sevřely látku bundy a pak se ten muž o berlích, který předtím stál vedle mě, zhroutil k zemi. Snažil jsem se ho zvednout, nešlo to, nechal jsem ho na zemi a opřel ho zády o zeď pasáže. Sebral jsem jeho hole a položil mu je do klína, nemluvil, byl bledý. Pak začal cosi šeptat, přitiskl jsem ucho až těsně k jeho rtům. Nebylo mu rozumět, pochopil jsem jen jediné slovo - voda.


Šel jsem rychle do kavárny, která byla v pasáži a snažil jsem se vysvětlit číšnici, že potřebuji sklenici s vodou. Nerozuměla mi a dívala se na mě jako na šílence. Vzal jsem ji za rukáv a dovlekl ji ke dveřím kavárny, ukázal jí muže a snažil se pečlivě vyslovovat slovo voda a ukazoval jsem posuňky, že chce pít. Nakonec pochopila.


Poté, co se muž napil, udělalo se mu líp, za chvíli jsem mu mohl i pomoci na nohy. Mluvil ke mně, myslím že mi děkoval a naznačoval, ať jdu s ním. Nechápal jsem proč, ale říkal jsem si, že bych mu asi měl pomoci domů. Podpíral jsem ho v podpaždí. Když jsme stáli před domem, kde bydlel, chtěl jsem odejít. Znovu mi cosi říkal, ale nerozumněl jsem, pak naznačoval, ať jdu s ním. Šel jsem.


Bydlel sám, zaujala mě jeho veliká knihovna a objevil jsem v ní několik jmen, která patří spisovatelům země, odkud jsem sem přijel. Zatímco jsem si ji prohlížel, připravil večeři. Byla to jedna porce kuřete s rýží rozdělená na dva talíře. Otevřel víno a nalil mi, sám pil vodu. Seděli jsme proti sobě a on mluvil, jeho hluboký, roztřesený hlas nesl stopu toho, že kdysi byl znělý, plný, možná i podmanivý. Pak vstal, sledoval jsem, jak jde ke starému gramofonu a pokládá na něj desku. Okamžitě jsem ji poznal. Byla z padesátého devátého roku, Miles Davis. Usmál jsem se na něj, rozuměli jsme si.

 

Pak přinesl staré fotografie a začal mi je ukazovat. Mluvil o lidech na nich, byl dojatý, mluvil tiše a ona roztřesenost z hlasu paradoxně zmizela. Rozuměl jsem málo, ale něco přeci, slova jako žena, syn, sestra, matka, ne o moc víc. Viděl jsem fotky z jeho svatby, fotografie z dovolené na Kubě v šedesátých letech, fotografie z rakouských Taurů někdy ze sedmdesátých, pohřeb, mohlo mu být tenkrát tak pětapadesát, na jednom záběru stál sám se synem, oba měli stejně vlhké oči jako měl teď. Na dalších fotkách byl o mnoho starší, stál tam s ženou, pochopil jsem, že to je sestra. Na těchto záběrech nikde nebyl jeho syn. Pak přestal mluvit a mlčky mi podal mi posledních pár fotografií. Bylo už hodně pozdě, naznačoval jsem mu, že bych měl jít, něco povídal a pak mi přinesl deku a ukázal na kanape v obývacím pokoji. Řekl jsem si, že tedy zůstanu, kdyby se mu třeba v noci udělalo zle, a přikývl jsem, jako že rozumím. Odešel spát a já si lehl tak, abych měl výhled do dvora velikého bloku činžovních domů přes dvojkřídlé skleněné dveře balkonu. Bylo odsud vidět lidem do kuchyní a pokojů. Takhle to vypadá, když jsou hvězdy blízko. Když utichlo poslední okno ve dvoře a zhaslo se v něm, kolem se zas rozhostil klid a já se díval na obrysy knihovny, na staré drobnosti rozložené po polici a na obrazy na zdi, v jejchž rámech však byly jen nezřetelné obrysy tmy. Usnul jsem zas až nad ránem, svítalo.


Probudil jsem se, podíval se na hodinky, bylo čtvrt na deset. V bytě bylo stále naprosté ticho, v noci jsem ho neslyšel, dveře do jeho ložnice byly zavřené. Chtěl jsem ho zavolat, uvědomil jsem si ale, že nevím, jak se jmenuje. Zakřičel jsem tedy jen haló, jediný pozdrav, který jsem uměl. Žádná odpověď. Vzal jsem za kliku. Muž ležel v posteli, přistoupil jsem k němu. Nepohnul se, v noci zemřel.


Odešel jsem z bytu, dveře jsem jen zaklapnul. Jel jsem rovnou domů. Všechno přetékalo hlukem, obličeje a jejich lidé, naprosto lhostejní, cizí, a přesto jsem měl pocit, jako by mě sledovaly, když jsem k nim byl zády, mluvili o mně nahlas. Doma jsem v koupelně našel zbytek vaty a zacpal si uši, lehl jsem si do postele a přetáhl si peřinu přes hlavu. Spal jsem šestnáct hodin v kuse. Probudil jsem se před chvílí.

 

 

 

 

Nemocný

Marlboro Classic

 

Jeli jsme s tátou na hokej. On jednou rukou řídil a v druhé držel cigaretu. Když zastavil na červenou, kousal si horní ret. Na oranžovou jsme se rozjeli a nikdo nás nepředjel.

„Tak co? Máš už holku?“ zeptal se mě jako vždycky.

Táta se mě neptal, jak se mi vede ve škole, jaké mám známky nebo jestli mámu nezlobím. Ptal se mě výhradně na holky. Rád jsem tu otázku slýchával, ale nerad na ni odpovídal.

„Nemám holku, tati. Je mi dvanáct!“

Táta se na mě podíval a chtěl něco poznamenat. Poznal jsem podle cukajících koutek úst, že mi chce vyprávět jednu ze svých vzpomínek z mládí. Ale okamžitě tu myšlenku zavrhl a mezi rty vložil cigaretu a potáhl.

„Copak se ti žádná holka nelíbí?

-       -       -

Nemáte ve třídě hezkou holku?“  ptal se a když jsem ani tentokrát neodpověděl, dodal: “Ale - líběj se ti holky, že jo?“

„Jasně, že máme! Nela je nejhezčí.“

Jako vždycky jsem se nechal vyprovokovat. Táta to moc dobře věděl a culil se na přední sklo.

„Tak ji sbal.“

Bál jsem se, že to řekne.

„Není můj typ.“

„Před chvílí jsi řekl, že je nejhezčí.“

„Ale o fyzickou krásu nejde. Musíme si přeci rozumět i po duševní stránce. A taky ji nemiluju.“

Táta vyndal cigaretu z úst a zamířil k nejbližší pumpě. Podle kontrolky byla nádrž zpola plná. Zastavili jsme a táta se na mě upřeně podíval.

„Kdes to četl?

To ti řekla máma, že jde hlavně o lásku a vůbec ne o fyzickou krásu?“

Bylo zbytečné se ptát, ale i tak jsem odpověděl: „To ví přece každý, tati.“

Típnul cigaretu a vystoupil z auta. Cestou přemýšlel, jak mi vysvětlit, že na ženě je nejkrásnější právě její tělo. Vrátil se s Playboy magazínem.

Dokouřil třetí cigaretu, když jsme dojeli ke stadiónu. Pak vylezl z auta, zašlápl vajgl a já měl pocit, že ho všechny ženy sledují.

Sparta vyhrála 3:1.

Po zápase mě vzal do kabiny hráčů a já viděl nahého Žemličku, kapitána Sparty.

Když jsme odjížděli, slíbil, že mi představí i Dominika Haška. Prý se spolu jednou ožrali. Těšil jsem se, až to všechno povím spolužákům a budou mě mít za lháře.

 

Po dlouhém tichu se zeptal: „Jak se má máma?“

„Dobře.“

„Hm.

 

Tak ji pozdravuj.“

„Dobře.“

Táta zaparkoval před domem. Rozloučili jsme se a já měl divný pocit. Pocit, jako když spadne hvězda a přitom na obloze žádná nechybí. Divný pocit.

Táta načal druhou krabičku Marlboro a odjel...

 

 

back

Fragment

 

     Zapískám naše smluvené znamení. V prvním patře domu se odhrnuje záclona. Vidím Lukyho kudrnaté vlasy. Pokývá hlavou a opět mizí. Sednu si na schody, čekám asi pět minut. „Máš cigára?“ zeptá se Luky místo pozdravu. „Jo,“ odpovím jako tvrďák  hlasem o oktávu nižším. „Hm,“ zamumlá si pod nos a mlčky jdeme ke schodům zámečku. Tam už čeká Michal. „Nazdar Angur,“ pozdravím ho. „Ahoj borcííííí,“ odpoví. Vytahuju krabičku cigaret a rozbaluju jí z boku. Tak to děláme v naší partě. „Jaké číslo ?“ zeptám se. „Čtrnáct,“ řekne Luky. „Šestnáct,“ kontruje Michal. Na krabičce je číslo dvacet. „Kolik?“ zeptá se zvědavě Michal. „Čtrnáct,“ odpovím a Luky se usměje od ucha k uchu. „Ser na to Angur, neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ pronesu ke zklamanému Michalovi. Obal roztrhnu tak, aby bylo číslo nečitelné a nabídnu klukům cigára. Zapálíme si a vychutnáváme tu nádhernou chuť svobody a skorodospělosti.

     „Sem ti to včera domluvil,“ pronese Luky směrem ke mně. Nechápavě se na něj podívám. „ No se Zuzanou přece,“ dodává. Rozkašlu se tak, že mi musí dát Michal pumelici do zad. „Seš chuj, nebo co?“ řeknu Michalovi, jen co popadnu dech. Ale to už se s jejich hlasitý smích rozléhá do širokého okolí.

     „Máš být v pět u věžáku,“ řekne mi Luky, jen co se uklidní. Podívám se na hodiny věže zámečku a zjišťuju, že je za deset minut pět. „No to abych šel,“ pokouším se říct co nejnormálněji, ale jako naschvál mi hlas ujede do fistule. Ti dva hňupové se zase začnou hlasitě smát. Mávnu rukou a odcházím. „Nech nám dvě cigára,“ křičí za mnou Michal. Dělám, že jej neslyším.

     U věžáku jsem něco po páté. Už z dálky vidím Zuzanu. Stojí opřená o dětskou prolézačku, ruce v kapsách a v puse hořící cigaretu. „Ahoj Zuzy,“ pozdravím ji. „Ahój,“ odpoví a usměje se na mě. Vytáhne z pusy cigaretu a naklání se směrem k mému obličeji. Leknu se a o krok ustoupím.“Co jé,“ zeptá se. „S-s-s-e mi dělá opar,“ vyhrknu .“Neva,“ odpoví a vlepí mi hubana. Ucítím směs  vůní potu, tabáku a voňavky. „Co podniknem?“ zeptá se.“Půjdem se projít,“ navrhuju. Souhlasně přikývne a pomalu odcházíme. Po pár metrech mě vezme za ruku. To je strašný. To je ostuda ! Doufám, že nepotkám někoho ze třídy, pomyslím si. Seš nějakej prkennej,“ řekne najednou. „Se ti zdá,“ odpovím a přidám do kroku, aby jsme byli z dohledu zvědavých očí co nejdříve..

     Po cestě vcházíme do lesa a napětí ze mě trochu padá. „Viděl jsi dnes Lukyho?“ zeptá se najednou. „No, neviděl, vlastně viděl,“ vyhrknu ze sebe.“Tak viděl, nebo neviděl?“ dodá zvědavě.“No, potkal jsem ho v obchodě,“ lžu, jako když tiskne.“Hm,“ zamumlá si pod noc.

     Sedáme si na lavičku. Nervózně poklepávám nohou a cítím, jak se mi potí dlaně. Napočítám do deseti a dám ji francouzáka, říkám si. Jedna, dva , tři, počítám, ale to už se na mě vrhne. Líbáme se a já mám pocit, že olizuju popelník. Ale musím to vydržet. Už teď jsem dál, než zbytek naší třídy. Sáhnu jí na prsa. Bože, to jsou normálně kozy, proletí mi hlavou. Jsem čím dál smělejší. Sáhnu jí na koleno, stehno a chci ještě víš. Odstrčí mě a vlepí takového facana, že ze stromu nad lavičkou vystartují holubi. „Cccco děláš,“ vykřiknu. „Si myslíš, že sem nějaká todle, nebo co?“ řve na mě. „A-A-Ale Luky a Angur říkali, že ….“

„Jakože něco bylo jo? To jo. Luky by se furt pusinkoval a Angur utekl ze třetího rande.“

     „Promiň Zuzo, myslel sem…“ pronesu smířlivě. „Tak nemysli vole,“ dostane ze sebe s přicházejícím pláčem. Slzy ji tečou po tváři a hlasitě vzlyká. Snažím se jí pohladit po vlasech. Ucukne. Zvedne se a odchází. Zbytečně na mě houkne : „Nechoď za mnou.“Nechám Zuzu odejít a sleduju vycházející měsíc.

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter