Na začátku bylo slovo:
Zdravím, sháním někoho, kdo už se na Totemu pohybuje dostatečně dlouho a má spíš kritický postoj k redakci, kdo by byl ochoten napsat do 20. číska časopisu pár slov (zamyšlení) o tom, jak redakce funguje či nefunguje, jestli má pro zdejší prostor vůbec nějaký význam, případně jaký, a pod. Nechtělo by se ti do toho?
Nat
(poznámka od Naty: touhle zprávou jsem oslovila sojku, jen na vysvětlenou musím dodat, že to „čísko ” ve zprávě byl nechtěný překlep. K výrazům, které uvádí sojka v prvním odstavci své odpovědi, mám stejný vztah, jako ona.
Text pod čarou už má na svědomí výhradně sojka a já jí za něj děkuji.)
Za svoji osobou doporučuji – držte se rady obsažené v posledním řádku. :-)
Nejdřív se mi chtělo odpovědět, že by se mi tedy nechtělo. Proč? Mám moc práce, nemám náladu, momentálně mám rýmu, na Totemu už jsem jako inventář a stejně to tu bylo „dřív“ lepší, než je to teď. Tečka. A ještě jeden důvod tu byl, nesnáším slova jako páček, shledáček, topík apod. a slovo čísko do tohohle konceptu bohužel zapadá jak slunce nad Atlantidou.
Nicméně, nedalo mi to. A začínat se má od začátku. Tak jsem se do toho pustila.
V poněkud nepřehledném uspořádání stránek Totemu jsem se z rozhozeného řádkování dozvěděla, že Totem oslavil 10 let své existence. Roku 1999, dne 25.10 byl na stránkách totem.cz odpublikován první příspěvek s názvem Za zvuků popelnice od autora Dušan, krom jiného autora těchto stránek. Ze zvědavosti jsem si to chtěla najít. Jen tak, abych se podívala na první odezvy pod příspěvkem a možná se dopátrala i začátku fungování redakce.
A nic. Tedy, ne nic, ale zmiňovaný první příspěvek tam nebyl, poté následovalo několik vtipů a až s datumem 24.11 1999 autor Dušan, autor stránek, odpublikoval svůj první poetický příspěvek s názvem Smutek a Radost. Kolega ze Slovenska by asi řekl něco jako: Niee to bohvie, čo…, ale vydedukovat z příspěvku už jde ledacos a to i z reakcí pod příspěvkem.
Literární hodnotu necháme stranou, za zmínku možná stojí poslední verš: Končí první list balady mé, pokračování Vás však nemine…
Reakce na sebe nedaly dlouho čekat.
Záměrně vynecháme sentence typu: Moc se mi to líbilo a hodně mi to řeklo, už jen proto, že nepocházejí z pera redaktorského. K němu se dostaneme s reakcí následující, pocházející od redaktorky Lian: Moc hezké, nevím, co dodat.
Inu, já také ne.
Druhá redaktorka Kelly byla sdílnější: Dušanéééé, ty smažko! Tumáš bobky! (rozuměj body)
Poté, po pěti letech následuje reakce redaktora Emmet _ Ray, ta je beze slov, ale bobky dal tři.
Já na to hodila bobek, jeden, definitivní. A přesunula se o stránku dál, kde jsou vypsána redaktorská jména.
Mmch, nějak si nedovedu dost dobře představit prezentaci začátků Totemu někde v nějakém rozhovoru.
Redaktorka časopisu Kůň a pes (to jsem ukradla z filmu Notting Hill): Jaké byly literární začátky serveru Totem?
Současná šéfredaktorka Naty svědomitě odpovídá: Historicky první příspěvek na Totemu báseň Za zvuků popelnic byla hystericky smazána, takže se již nově příchozí nedopátrá ničeho. Ono by mu to stejně k ničemu nebylo. Ale když už se tak blbě ptáte…
Nyní pokročíme k seznamu redaktorskému.
Nejdůležitější osobou je tzv. správce serveru. Nějaký Dušan. Dle mého mínění majitel stránek (sype do toho zřejmě majlant), pro méně zdatné autor předchozí romance Smutek a Radost. Ten ke své osobě připsal, že nemá na starosti žádnou rubriku, ale stará se o to, aby Totem fungoval. Já nevím jak vám, ale mně to stačí, nepotřebuji číslo bot a jména dítek.
Dále se redaktorstvo dělí na několik sekcí.
Na redaktory aktivní, na redaktory externí, na redaktory v záloze a na redaktory s dosud nedefinovanou aktivitou.
Jmény se příliš zabývat nebudu, kdo chce, ten si to najde. Mně to malinko připomíná armádu. Armádu umělecké spásy.
A dobře prý bude na Totemu teprve tehdy, až se vrátí redaktoři momentálně neaktivní, tedy v záloze, na které se všichni těší. Nejideálnější stav zřejmě nastane, až se připojí i ti, co jsou nazýváni jako redaktoři s dosud nedefinovanou aktivitou a na něčí dotaz se neozvali. Mně by kupříkladu zajímalo, proč se neozývá redaktor Šílená_ svině.
Ale než se to dozvím, dozvím-li se to vůbec, mohu svůj čas na Totemu smysluplně trávit jinak, například na místním fóru nad nepřeberným množstvím zajímavých témat. Kterých se mimochodem účastní i redaktoři Totemu, většinou spadající do sekce redaktoři aktivní. I když se jejich aktivita omezuje třeba jen na to, smazat někomu nežádoucímu reakci, protože si to na nějakém virtuálním zasedání odhlasovali.
Za všechna zajímavá témata lze jmenovat fóra s názvy Na velikosti záleží, se ukažte…, Opravdu cenzurovali Mikeše?... Slipy nebo trenky? A fórum s názvem Kdy Marcela přileze zpět? (tím je myšlena má osoba). V tomto fóru se zdejší redaktor Emmet_RAY vsadil, že když přilezu zpět (po nějaké mé hysterické reakci nad stavem Totemu), tak dá tisíc korun tomu, kdo uhodne datum mého návratu.
Zvítězil nick stanislav.
Pozn: Už dlouho jsme tu redaktora Emmeta_RAYE neviděli.
Prostě se jen tak kasal.
A propos, to mi připomnělo… Měli jsme tu vzácnou návštěvu. Sám velký Lubomír Kasal (pro neznalce šéf Tvaru) sem vložil básničku a nebylo to špatné. I když na mě to působilo trochu jako když autor u toho hodně pil, hodně hulil a zároveň jako kdyby trochu u toho i přemýšlel, jestli se má svézt na řetízkovém kolotoči a pak na labutích, pak se mu zachtělo blinkat a při tom jako kdyby se chtěl trochu i zasebevraždit.
Ale tomu já nerozumím, já mohu odvozovat jen z reakcí pod příspěvkem s názvem Dvanáct, který byl zřejmě taktéž hystericky smazán.
Nic moc jsem z toho nevydedukovala, snad jen to, že si Kasal tyká s Cermanovou (zirael).
A vůbec, už bych to moc nerozebírala a nějak to smysluplně shrnula.
Ku shrnutí bych si dovolila použít jednu malou zasunutou vzpomínku z doby tak před pěti léty, kdy jsem se ocitla na nějakém večírku Totemu v Malostranské besedě. Čirou náhodou jsem se ocitla u stolečku se ziggym, básníkem velkého formátu. Zkoumavě si mě přeměřil a položil mi filozofickou otázku: Tiež píšeš?! Nesměle jsem odpověděla, že ano (byla jsem tenkráte toho plna) a on se ke mně naklonil a pravil: Dyť je to prdel!
Samozřejmě, že je, ale je hezké chvílemi dělat, že to člověk myslí naprosto vážně.
|