Krátký přehled první dekády prózy na Totemu
Quotidiana
Každý den je na Totemu v rubrice „Próza“ publikováno alespoň jedno dílo, když se daří, je jich i pět. Za posledních deset let se zde tedy objevilo kolem deseti tisíc. To znamená více jak deset tisíc stránek, více jak deset tisíc příběhů, povídek, fejetonů nebo úvah. Kdybychom všechny příspěvky na Totemu chtěli vytisknout, místní lesy by asi dost prořídly.
Totem jsme objevila asi půl roku po té, co začal existovat, takže jsem měla a stále mám tu skvělou možnost vidět, jak přicházejí noví a noví autoři, i to, jak někteří odcházejí. Jsou zde lidé, kteří publikovali jen jeden jediný příspěvek, jsou tu i tací, kteří zvládnou publikovat každý den, kdy mají přístup k internetu.
Třebas takový Petr Měrka. Nejprve se tu objevil pod nickem Chlív a nutno říci, že v tomto případě stoprocentně platí „nomen omen“, neboť jeho příspěvky zaručují čtenářům pravidelnou dávku chlíváren. A čtenáři buď nadšeně hýkají radostí, nebo se jim obrací oči v sloup, nad tou várkou absurdit a prasáren, které Petr vrší jednu na druhou. Puritáni by se asi divili, že jeho dílo vyšlo dokonce i knižně. Útlou knížku Telekristus a Mentál jsem dokonce potkala na polici v Národní knihovně v Praze.
Pro ilustraci krátká ukázka z povídky Sexy uklízečka v růžových pumpkách
http://www.totem.cz/enda1.php?a=260785
Sramle byla inteligentní dívka, která se chtěla vdávat. Měla 15 let a byla romantická. Inklinovala ke starším mužům. Navštívila starobinec. Stala se svědkem otřesné soulože dvou oplzle odporných gerontů. Michalka, která tam pracovala, se ji zeptala:
„Co tu děláš? Sem hovada jako ty nesmějí!“
Znaly se z dámských toalet. Obě si tam aplikovaly nitrožilně pervitin.
„No tak, proč tu jsi, ty jedna malá děvko?“ zajímala se dál Michalka a nabídla Sramle cigaretu.“ Ta přijala.
Posadily se na postel. Byla na ní peřina a pod tou umírala devadesátiletá žena. Kosti měla jako z papíru. Sramle ze sebe vykadila:
„Sháním svraštělého šulina, který by mě obveseloval a dělal radost.“
Michalka jí sáhla na čelo. Poté konstatovala:
„Myslím, že nejsi normální. Měla bys zajít k psychiatrovi.“
walsh: Pozor! Píchá!!
Dalším z těch, kdo nejprve začal svoji kariéru na webu byl Kajman. Sice nejprve publikoval několik povídek a recenzí, ale „prorazit“ se mu podařilo ve chvíli, kdy začal psát svůj „Deník těhotného manžela“. O čem to bylo asi není nutné vysvětlovat. Postačí tedy jen ukázka a krátká zpráva o tom, že z Totemu se přesunul do novinek.cz, kde již v roce 2003 (pro internet téměř pravěku!) měl svou vlastní rubriku, dnes by se řeklo blog, a o trampotách nastávajícího otce informoval širokou veřejnost. I tento deník následně vyšel knižně.
Tedy kajman a kapitola: Jak břicho potkalo břicho
http://www.totem.cz/enda1.php?a=28571
Cestovat městskou hromadnou dopravou, maje břich v značném stádiu těhotenské nakynutosti, jest požitkem vskutku zábavným, jen nastoupíte a skutky nečekané ba nevšední nabídnou se znenadání . Je pravda, že má milá, při své výšce plných 154 cm a tvářičce sedmnáctileté dívčiny není zrovna typem, u kterého by otrlý cestující z přecpaných popovodňových linek, ohledával zrakem tělo, pátrajíc po těhotenství a tudíž pravděpodobnost, že se mladí, staří, žlutí, černí, budou předhánět v uvolnění sedačky, není nijak závratná, zvláště pod zimní bundou se leccos zdárně ztratí. Pak se naducaná oblast břišní jeví jen jako následek vydatnější snídaně.
I drkocáme si ku pravidelné návštěvě gynekologie, když do betonem těl vylité tramvaje nastoupí mladá dáma, neomylně si proklestí cestu zrovínka k mé drahé, která, světe div se, před pár zastávkami vybojovala sedačku díky vstřícnému gestu pozorného mladíka (jak to mohl poznat?), poklepe jí na rameno a s vše vysvětlující druhou rukou na rostoucím břichu ji poprosí, zda by ji “slečna” nepustila sednout (jsem totiž těhotná!). I vstává má milá s pobaveným výrazem, čímž dává vyniknout svému vlastnímu, nemenšímu bříšku, které si hovělo schované pod zimním šatem. Dáma se zardí (jééé, vy jste taky těhotná, tak to pardón, ježiššmarjá) a s díky odmítá nabízené místo.
V celé té příhodičce (kterak se cesty dvou nastávajících maminek v X-Béčku protly) samozřejmě vystupuji i já. Sedím hned na vedlejší sedačce a s urputným zájmem pozoruji, jak tahle zatraceně vtipná situace dopadne. Pozoruji tak zarputile, že mě probere až štulec mé milé (že bys ses zvednul a pustil slečnu sednout ty?)! Uff, já vůl, vyskakuji a s hubou plnou omluv vyklízím pole. Když já se opravdu do té allenovské epizodky tak zakoukal, že jsem pozapomněl, že jsem jí sám účasten.
Onestone – Čľup
Sarkastický humor Maxe Bubakova jste si mohli vychutnat hned ve dvou jeho publikacích. Nejprve vydal knihu „Okolnosti smrti S.H.“, kterou následoval velmi kladně hodnocený komix „Lucky Boy“, jenž vytvořil ve spolupráci s Renatou W.. Max Bubakoff krátce pobyl i v redakci Totemu a (ač se to některým autorům příliš nelíbilo), jeho poznámky k dílům nebyly jen samé skvělé bodíky, sluníčka a smajlíky. Věřím, že pár slabších povah si díky tomu pořádně oddechlo.
Ukázka z Okolnosti smrti S.H.
http://www.totem.cz/enda1.php?a=49686
"Ty Rene? Já Dinčo, sadaj!!"
René se velmi nervózně posadil do nabízeného křesla. Na křesle bylo vidět, že se na něm v minulosti nejen sedělo. Nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že ta špatně odstraněná a vybledlá skvrna na opěrce hlavy byla... a ta skvrna, na které seděl, byla zase. Naskakovala mu
z toho trošku husí kůže. Celý ten šílený kamrlík byl prosycen pachem potu, levných doutníků a jakési pofidérní značky Dinčovy kolínské.
"Marcel řikal, že máš nějaký byznys. Dáš si piti?"
Teprve teď si René prohlédl ve světle stolní lampy toho chlapa.
Panebože, z takovýho týpka jde strach i při pohledu z rychlíku. Masívní, brutální zlatý řetěz na krku, pečetní prsten velikosti dětské
hlavičky. Jak vystřiženej z nějaký béčkový gangsterky. René jen čekal, že se náhle ze tmy ozve režisérovo, ¨STOP, to berem, deme na další obraz¨. Neozvalo se nic takového. Ozval se Dinčo.
"Tak budeš něco pit? Si němý, či co?"
"Jestli teda můžu… ehm, dal bych si pivo."
"Tak co s tim kšeftem co řikal Marcel, vo co de?"
"Ehmm... hm... potřeboval bych…"
"Hele, klid kokot. U mě mluv rovno. Chceš někoho zmydlit, ma někdo zmizet? Nech si projit palici, votevřu to pivo."
RenataW –Bitches from Hell
Mohlo by se zdát, že na Totemu píší jen muži. Avšak není tomu tak. Jednou z pravidelných autorek je Maxima gali. Její příspěvky jsou vlastně takovým syrovým deníčkem, sice mnohdy depresivním avšak vždy napsaným tak, aby nesklouzla do patosu či (pro kategorii „životní příběhy“ téměř typické) sebelítosti. Číst něčí deníček může sice trochu zavánět voayerismem, ovšem, když už člověk má být voayer, tak ať už je to u kvalitního díla.
Ukázka z Vianoce v Ruskom Hrabovci
http://www.totem.cz/enda1.php?a=255395
Ruský Hrabovec?
Krásne lesy na hraniciach s Ukrajinou. Odtiaľ pochádza môj jediný manžel, exmanžel a ja som ostala exvdova.
Rada tam chodím vyobjímať deťúrence. To viete? Že vedátori ľudskej duše doporučujú aspoň štyri objatia na deň? Ja to beriem tak po mesiacoch, ale zato to príslušne násobím, od domu k domu a objímanie a objímanie.
Pozvali ma na Vianoce. Stihla som hore-dole pobehať a na večery som bola u sestry nebohého exmanžela, Helenky. Prvý krát to boli ich typické sviatky.
Prečo som si nevšimla, že pred večerou chodia na cintorín? ... Čo som robila, čo som vnímala, keď sme s Milanom chodievali tiež na vianočnú večeru?
- Prečo ideš tam? Idem s tebou. - zúfalý zbytočný rozhovor
- Nechoď. - a už aj uteká preč, a vracia sa sotva po svojich. Ja kameň
v hrdle, myšlienky ako nežiť, hanba, strach, hrôza. Brrrr.
Tak toto pamätám, len nepi, len nepi, len nepi. Aj tak sa opil pod obraz boží.
Naopak v případě Sakory by materialista či realista měl doufat, že její příběhy deníčkem ze života rozhodně nejsou. Jsou totiž plné nadpřirozena,
náš „každodenní“ svět se v nich prolíná se světem fantazie a to většinou tak, že by se téměř chtělo věřit tomu, že andělé, draci či cestování mezi jinými dimenzemi je ta nejběžnější věc, která se vám může v životě stát.
Ukázka z Z té noci mezi světy
http://www.totem.cz/enda1.php?a=243270&up=azw42otb.B7ME2056
K tomu stromu jsem přišla úplnou náhodou. Po hádce s Pavlem jsem se prostě sebrala a vypadla z domu. Řekla jsem, že jedu na houby, ale pravdou bylo, že mi došly argumenty. Trochu jsem se bála, aby mi nedošla i láska.
V lese bylo blaze, teplo slunečních paprsků mi zaplavilo srdce pohodou a klidem. Hledání hub miluju od mala, k jídlu já je nerada, ale zbožňuju jejich hledání.
Při pohledu na majestátní buk uprostřed lesa se mi zatajil dech a zalitovala jsem, že nenesu foťák. Jeho rozložitý kmen se ve výšce mých ramen dělil na dva do sebe propletené kmeny. Mezi nimi se černala dutina, jako by skrývala nějaké tajemství. Už si nevzpomínám, co jsem tam viděla, ale budoucnost to zaručeně nebyla. Natáhla jsem ruku a prsty se dotkla drsné kůry stromu a pak níž, až k otvoru, který mne lákal. Píchla jsem se o nějaký trn, leknutím s sebou trhla a pak jsem zřejmě omdlela. Asi. Já to nevím. Probrala jsem se chladem, unavená a ležíc na zemi. Den se zhoupl do večera. Vstala jsem a zamířila k autu.
Ale něco bylo špatně …
Liborhill – Devátá brána
Snad asi nejpopulárnějším (a z autorského hlediska asi i nejsnáze zpracovatelným) tématem na Totemu jsou autorské deníčky. Kromě již zmiňované Maximi Gali, si na Totemu můžete přečíst obvykle lehce humorné příběhy Martina (http://www.totem.cz/goa1.php?ot1=51&ot2=6), o své zkušenosti s nejrůznějšími psychiatry, psychology a pečovatelskými službami se pravidelně dělí Montrealer (http://www.totem.cz/goa1.php?ot1=51&ot2=2948), fanoušci romantiky mohli sledovat vzpomínky tami22 (http://www.totem.cz/goa1.php?ot1=51&ot2=26764) na její životní vzestupy a pády při hledání té pravé lásky. A nesmím zapomenout ani na Stanislava, který působí napříč většinou rubrik Totemu, v rubrice prózy pak obvykle se svými deníkovými zápisky plnými zvláštní poetiky (http://www.totem.cz/goa1.php?ot1=51&ot2=3667)
Ačkoli by se mohlo říci, že próza sama o sobě není tak flexibilní, jako poezie, i zde je možné rozpoznat určité módní vlny. Jen se objevují pomaleji a trvají o něco déle. Některá témata jsou na stránkách Totemu přítomna celých deset let, jiná se objeví pár týdnů po té, co do kin přišel nový filmový hit a vydrží jen do té doby, kdy ho vystřídá další novinka.
V době, kdy kinům dominovala trilogie Pán prstenů, zdálo se, že převážná většina autorů nemá nic lepšího na práci, než nejrůznějším způsobem opravovat, upravovat a rozšiřovat příběhy pana Tolkiena. (http://www.totem.cz/enda1.php?a=242709)
Po té, co do kin vlétl na koštěti Harry Potter, objevilo se na Totemu hned několik děl, které svoji inspiraci nezapřely. (http://www.totem.cz/enda1.php?c=109691&up=azw42otb.B7ME2056)
Elfové a čarodějní učňové se pak přetransformovali do romantických upírů či krvelačných šelem (podle toho, jestli autor víc fandil Stmívání nebo dával přednost temné vlně gotiky) (http://www.totem.cz/enda1.php?a=130312).
Jakmile Quentin Tarantino vypustil na stříbrná plátna některou ze svých dalších vyvražďovaček, objevilo se na Totemu několik drsných příběhů o těžkém životě mafiána. Větší či menší míru inspirace televizními seriály, ať již to byl život teenagera – dcery filmové hvězdy, či třebas Zoufalé manželky v sobě nese několik dalších děl.
Rozhodně to není špatně. V České republice televizi vlastní drtivá většina všech domácností, filmové upoutávky na nás koukají z každého rohu a bylo by naopak zvláštní, kdyby nás to neovlivňovalo. Důležité však je, abychom se u této inspirace nezasekli. Když v patnácti člověk napíše něco, co zní „jako deník Bridget Jonesové“ či připomíná „raného Bukowskeho“, je to pochvala. Pokud však i za dalších dvacet let píše „jako ten spisovatel“, je potřeba se nad tím zamyslet. Nikdo (snad mimo pár imitátorů typu Václava Faltuse) se neprosadil tím, že by byl „jako někdo jiný.“ Každý člověk je originál a každý má svůj styl. A spíš než snažit se „být jako někdo“ bychom se i v próze měli snažit být „sami sebou“.
Když budete psát jako Dan Brown nebo jako Michal Viewegh, možná vám to pomůže prosadit se na knižním trhu, možná je to ale cesta do pekel, protože proč by lidé měli číst někoho, kdo píše jako Brown či Viewegh, když si rovnou mohou koupit je?
Antonín Handl – Confess
