PRÓZA II
(Příspěvky vybraly Lian a BlueSky )

Havran, kočka, komíny  - MiKa

         Skrz příčné řezy žaluzií vidím nevábný okraj města za nemocnicí. Průmyslová hala a dva komíny: jeden menší lhotákovsky čtverečkovaný a jeden vyšší pruhovaný. Po suché trávě se poflakují havrani a odkudsi možná mňouká kočka, možná jen za x-tou zdí tlumeně křičí urputné novorozeně.

         Havran svým křídlem

         nařízl okna,

         v druhé fází tančil

         nebo se zmítal.

         Mlčel.

         V dálce se snažil

         sbor psů

         o trhaný madrigal.

         Havran tančil výjevy

         ze zašlých dnů.

         V mém těle se

         varhaník

         strachoval.

         Sedím na posteli a po chvíli vchází další pacientka. V obličeji zvednutá opona a na jevišti trápení. Vypadám asi stejně. „Paní K. a paní N., pojďte si na přešetření k primáři.“ Primář s kraťoučkým sestřihem připomíná spíš vyhazovače z baru než lékaře. „No, možná to zvládneme laparoskopicky, ale možná budeme muset klasicky řezat a prohlídnout si i další záležitosti a když tak to vzít všechno, jo?“ Paní N. dostává stejnou zprávu, a tak na pokoji ani moc neoslavujeme. Nálady nám nepřidá několik prohlášení, která musíme podepsat: souhlasíme s tím a s tím, jsme si vědomy těchto rizik…Čím je proti tomu upozornění, že se mi v nemocnici může ztratit mobil nebo peníze a že ZA TO NIKDO NERUČÍ.

  V poledne poslední jídlo. Polévka. Paní N. je velice tichá, mně také není do řeči. Chyba. „Ženušky, změřte si teploty,“ hlásá místní rozhlas. Mobilem mi přicházejí zprávy od přátel, rodiny…Zvláštní, místo aby mi dodaly odvahy a udržely mne pohromadě, tříští mne až od nejnižších bodů  směrem vzhůru.

  „Ženy, připravte se a rozdělte si WC, ano? Abyste se pak nepopraly…“ Další bod programu. Klystýr. Nemocnice má mocný dar, zredukovat člověka na pár základních funkcí.

  Čekání je nesnesitelné. Začíná se stmívat a komíny se rozsvěcejí. Jako by se najednou úplně změnily. Ze suchozemských hlásek na mořské živočichy. Pomalují vstupují do mělkých vod večera.

  Hlavou se mi honí podivné myšlenky. Svévolně šacují kufr prastarých vzpomínek. Vlastně se blíží Mikuláš a já si najednou vybavuji, jak mě v první třídě paní učitelka vybrala, abych hrála v dětském pásmu pro dojaté rodiče. Měla jsem mít papírová křídla a zpívat Lítala si laštovička, lítala… Nakonec jsem byla nemocná a svou roli neodehrála, ale tato zapomenutá písnička se najednou chytila drápkem a co chvíli vylétá z hnízda. Pořád dokola, pořád stejně… Komíny, dva láčkovití polypy, stojí hluboko na dně nočního oceánu a sledují mne červenými zraky.

  Ráno další klystýr, zabandážovat nohy, injekce do břicha. Paní N. má štěstí, jde na řadu přede mnou, takže já si ještě chvíli užiji svého času ztuhlého do bílého atolu. Konečně dostávám poslední injekci. Pokoj se lehounce rozhoupe a už sem kráčí vousatý zřízenec, který mě i s pojízdnou postelí povozí po chodbách nemocnice. Svou práci zvládá zkušeně, žertuje se mnou, abych mu nikam ze zaparkovaného postele neutíkala. Jinak že mě bude honit se svěrací kazajkou!

  Paní N. přivážejí zvadlou jako lilii k dýchacímu přístroji a já čekám, až se na sále všechno umyje a připraví. Kolem se zjevují postavy v zeleném, ale žádná se neusměje, žádná slovo neprohodí. Jsem jen porouchaný stroj před opravou. Lítala si laštovička…

  „Tak ukažte, pojďte si lehnout sem. Nebojte se, tady vám dáme na nohu uzemnění, abyste nám neprobíjela, víte?….Jiřiku, musim tě pochválit, jak jsi šikovnej,“ praví sám sobě zřízenec a doktor jen pokyvuje hlavou: „To víš že jo, Jiřiku…“

  „Paní K., už jste na pokoji!“  Teď jen proklestit si cestu bludně žlutou krajinou narkózy se zvracejícími stromy…Sestry přicházejí a odcházejí jako celníci pro různá území: království infúze, království drenu, spojené státy bolesti – ale tam není tak zle, opiáty se činí, jak mohou. Odhánějí bolest a plnými hrstmi sypou podivně živé sny.

  S paní N. se pospolu a postupně vyhrabáváme ze svých fyzických propastí. Operace proběhla dobře a každý den je nám lépe. Paní N. Poštovní doručovatelka. Nenápadná vlčice. S minimem prostředků dosahuje svého. O nic nežadoní, přesto nestrádá. Noční košili na výměnu jí kupuje její sestra, toaletní papír poskytuji já, stejně jako náhradní spodní prádlo. Její muž zdá se být pitomcem, ale dva pubertální synové k ní mají neobvykle silný vztah. Každý den jí volají, matce ochranitelce. Paní N. si teplotu neměří. Ví, že chce jít brzy domů a nevhodné zprávy teploměru by mohly tento hlavní cíl oddálit.

  Na pokoji nezůstáváme samy. Přibyla dobromyslně obtloustlá paní L. Učitelka na penzi. Pozvali si ji, přestože tu byla před měsícem. Také má strach, ale přesto působí vyrovnaným dojmem. Volá ji lékař a tentokrát přichází opravdu rozechvělá. Bez obalu jí řekl, že její nález je špatný, že jí budou muset odoperovat úplně všechno, na co se dá pomyslet, a potom bude muset docházet na onkologii. Také se dozvídáme, jak se obává narkózy. Její manžel se z ní nedávno neprobudil. Najednou jsou vlastní starosti směšné jako ansámbl maňásků.

  Rozhlížím se oddělením a vidím mladé klokanice s budoucími příliš neklidnými potomky, usoužený střední věk, zaskočené důchodkyně. Na posteli jedoucí k sálu se všem divně lesknou oči. Integrál ženských osudů. A mezi tím kmitají sestry. „Ženušky, změřím vám tlak, tak ukažte ručičku.“

  Komíny střídavě vstupují do oceánu, ráno vylézají na pevninu. Pod oknem černá kočka nese v hubě myš a jde si ji vychutnat pod zaparkované auto. Můj čas se takřka nehýbá.

  Paní N. jde domů. Mne, která poctivě hlásila, co řekla rtuť, si tu doktor ještě pro jistotu nechává. Stará hodná paní L. leží po operaci na posteli jako raněná kosatka a každou chvíli zvrací. Do mojí snídaně. Do mého soucitu.

  Uvolněnou postel zabírá další pacientka. Paní M. Kudrliny po trvalé těsně kolem hlavy, růžová noční košile, veliké brýle, na stolku červená knihovna. Další důchodkyně. Dcera, která ji přivedla, působí znechuceným dojmem. Mám sto chutí jí něco říci. Jenže brzy dceru chápu a mám sto chutí říci něco sama sobě. Paní M. totiž zvučným hlasem všechno komentuje. A co chvíli testuje shovívavost ostatních.  „Paní L., ta se má, ta hned zabere,“ praví růžová košile tak nahlas, až nebohou zmučenou kosatku znovu vzbudí. A kdyby jen to. Ukazuje se, že v košili je navlečen poťouchlý Alzheimer. Vyjde ven z pokoje a nemůže se vrátit. Pořád něco hledá. Do svého bloudění světem průběžně zasvěcuje okolí. Lehne si do postele a tak, jak to vždy bývalo zvykem na odborářských rekreacích, osloví žoviálně spolunocležnice: „Tak co budem dělat, děvčata?“  Pane bože, ne! Já všechno chápu, Alzheimer má velký strach, vím, všechno vím, ale už ne! Já už jsem zdravá! Doktore, nemyslete si, že budu i nadále pravdomluvná.

  Metoda matky vlčice funguje. I já nakonec opouštím tento pokoj, sestry a oddělení, celou tu budovu, kam člověka posílá osud, aby si uvědomil skutečný význam tak často užívaného klišé: že jsme tu opravdu jen na chvilku. Dva komíny suše mlčí. Havrani schůzují asi jinde, černá kočka se kdesi schovává. Ani vlaštovku vidět není… Že se ona nebe země týkala… 

PODIVUHODNĚ PŮVABNÁ MARTINA  - Chliv  

Pepa se zahleděl do blankytně zelených Martiných očí. Zablesklo se mezi jejich pohledy jako při probourávání zdi činžovního domu z let padesátých tisíciletí minulých.  došlo k menšímu nepředpokládanému zatmění Měsíce v pravé denní poledne. Pepa se zamiloval a začal tak drmolit různé citoslovce. Moc to ale nepomohlo. Martina se smála a byla prostě roztomilá. Měla doslova nádherné sykavky, a když se pohla, jako by se kdesi cosi změnilo. Snad na Sahaře začaly padat z nebe duhou prostoupené kapky rosy, v Gobi začali prodávat točenou vanilkovou zmrzlinu a u nás zvýšili zaměstnanost na celé dvě procenta! Bohužel Pepa měl v sobě už deváté pivo. Byl vtipný, začali mu trnout rty a dostal tik do pravého oka. A přesto všechno byla Martina krásná. Slunce dostalo z jejího půvabu zničující a sebedestruktivní depresi a jeho hřejivé paprsky se musely otřepat hrůzou. I třeba takový Kozel! Sotva se probudil, tak si odříhl, pohlédl na ni a zašeptal do Pepových blízkých rtů:

,,Pepo, klidně za ni položím i život!“

 Martina to slyšela, obrátila se k Pepovi zády a plácla Kozla přes rameno, až mu z úst vypadl jeho vlastní a velice levný zbytek chrupu, přičemž řekla:

 ,,Kozle, ty blázne stará. Běž si skočit pod vlak.“

Kozel na ni láskyplně zaprskal, škytl a řekl:

,,Martino, ty jedna plavovlasá Nšoči, já Kozel, jinak též Inčučuna potajmu pijící ve svém pubu čučo... No, zjednodušeně... Co bych pro tebe neudělal, ty má Ribano!“

Povyskočil Kozel i s dvaceti kilovou dřevěnou židlí. Zamlžilo se mu samou chlípnou radostí před očima a vrávoravým krokem se rozběhl směrem ke Vsetínskému vlakovému nádraží, kde už na něj čekal vlak. Pravděpodobně expres.

Pepa se chvíli kochal potajmu jejím pozadím, načež do ní strčil a řekl:

,,Má amazonská bohyně mého srdce s lehkou vadou a šelestem, něco takového bych pro tebe nikdy neudělal... Ale můžu ti klidně objednat žlutou minerálku plnou bublinek, chceš?

Martina chvíli nezištně luskala prsty, pak se naklonila k Jitce, strčila ji ukazováček do pravé ušní dírky a zeptala se ji:

 ,,Hele, není ten brouk nějakéj divnéj... Škyt?“

 Pročež si u Tomáše poručila deci vodky. A to nemá Martina žádné potomky v Rusku! Jednalo se prostě u ní o takový ten instinkt. Hagis na ni hvízdl a Martina hvízdla na něj taky. Jitka si hvízdla sama pro sebe a Pepa se o to jen trapně pokoušel, protože ten přirozeně hvízdnout neuměl. A tak se alespoň podíval nenuceně do stropu. Byl celý oranžový a taky tam byla jedna Martina. Docela podobná té Martině, co seděla vedle něj. Ale tahle byla tak trochu rozpláclá a ke zdi přilepená asi tak, jako černá chlupatá masařka. A když to tak Pepa trochu rozebíral, začal si skládat, co je to vlastně láska. Jenže Martina mu na to odpověděla za něj:

,,Láska, to jsou hormony.“

 Prostě mu, chudákovi, nedala šanci intelektuálně se ztrapnit a ke všemu na něj mrkla. Pepa to nedal a samou rozkoší se

 počůral.

,,Mám takový dojem, že tu smrdí moč,“ řekla po chvíli Martina a podívala se na Hagiho. Hagi ji ukázal metr a půl různobarevných céček a řekl:

 ,,Na mě se určitě takhle nedívej. Alespoň ne, když tu je Pepa. Vždyť, co by tomu řekla Jitka?“

Jitka si strčila zajímavě prst do levé nosní dírky a začala tak trochu připomínat Konfucia. Pak ze své kabelky zcela nečekaně vytáhla knihu o Mandarínech a podala ji Pepovi. A Pepovi to bylo hned jasné a vyměnil ji za 4 pivka s Tomášem, který byl celý říčný, že má zase konečně co číst. Ty šestákové sešity o krvelačných komtesách ho už přestávaly totiž nudit. Normálně se vám tak usmíval, že byste našli u něj v tu chvíli i dva styčné body s člověkem! Jinak to byl totiž nemilosrdný výčepní. Když si zákazník nechtěl dát pivo, cítil se uražen. Vytrhl z baru pípu a zarazil ji troufalému zákazníkovi do hrdla se slovy:

,,Nemysli si, já z tebe toho alkoholika přeci jen udělám, hajzle jeden!!“

Když tu:

,,Já už sú,“ řekla Martina a usmála se do svého kapesního zrcátka, které ji říkalo paní!

 Martina je strašně skromná a nemyslí si o sobě nic špatného, dokonce ani o Jitce, která někdy hodně rychle mrká, že pohybující se víčka připomínají decentně vysmaženého kolibříka, který se pomátne na mysli a odletí na daleký Sever. Do Grónska. Do iglu. Do úst Eskymáka, který právě pilně zhotovuje eskymo.

 Ale holki musely už jít založit populární kapelu. Naložily si bágly na záda a nechaly Hagisovi své kalhotky. Byly hedvábně bílé a voňavé. Ale ten se jen podíval na Pepu a řekl:

,,Asi dáme ještě další pivo, ne?“

 ,,Ahoj holki,“ zamával na ně Pepa a dostal od Tomáše facku, protože pil až příliš pomalu.

Z deňýčku týraného rodiče III.  - Yfča  

Káťa přišla ze školy s ohromující zprávou. "Mami, docela mě začíná bavit matika," vyhrkla. Překvapením jsem polkla.

"To myslíš vážně?" zeptala jsem se. Pokývala hlavou. "Ona je totiž naše matikářka nemocná, přišla jiná úča a my jsme si mohli celou hodinu číst..."

*

Kačaba se nachází ve stadiu vývinu, což znamená, že jí roste celý člověk. Velikost chodidla se  zatím zastavila na čísle třicetosm (neustále pleníme regály v prodejnách s obuví) a díky neskutečné žravosti nabývá i na výšce (nikoli na šířce: stále vypadá jako pohublý Somálec). Za pár týdnů už bude její hlava v jedné rovině s mými rameny. Největším problémem, který ji v této souvislosti ničí, je rozkvět hrudních partií. Dnes za mnou přišla a stěžovala si na bolest kluboucích se ňader. Pravila jsem, že je to zcela normální. "Normální, normální," hudrovala, "mami, mě to bolí, jako kdyby mi měly narůst čtyřky. Tak to teda ne! Kdo by se s tím tahal! Nechám si narůst maximálně dvojky a končím!"

*

Dnes večer jsme zaskočili do Rustiky, abychom řádně oslavili Jirkovy narozeniny. Sotva Káťa do sebe hodila jídlo, začala si cosi čmárat do bloku, který si přinesla s sebou. "Co to sepisuješ?" zajímalo mě. "Ale, napadla mě taková básnička," pravila a dál honila propisku po papíru. Po chvíli se zeptala, jestli nám může výsledek své tvořivé práce zarecitovat. Pokývali jsme hlavami. "Tak poslouchejte," vyzvala nás a dala se do uměleckého přednesu:

"Na nebi je hvězdička,

mně ukápla slzička.

Můj milý mě opustil,

sperma do mě nahustil.

Dnes mi je to šumafuk,

narodil se kluk jak buk."

Oba jsme ztuhli. "No, co koukáte? Sperma jsme brali ve škole," vysvětlila nám začínající básnice nevšedně zvolená slova.

"Asi ještě něco složím, docela mě to baví," prohlásila, aniž jsem stačila otřít pot, který vyrašil na mém vráskami

zbrázděném čele. Doufám, že další literární pokusy mé dcery budou o něco něžnější...

*

V pět ráno mířil rozespalý Jíra na záchod. Když otevřel dveře, vyrazil proti němu křeček, podupal mu prsty u nohou a zamířil do kuchyně. Jelikož Jirka dobře věděl, že nemá šanci mrňouse zpacifikovat, probudil  Káťu, aby svého miláčka odchytila a vrátila do akvárka. Než odešla do školy, nakázala jsem jí, aby vršek křečkova obydlí řádně uzavřela. "Jestli ti uteče ještě jednou, půjdeš ho vrátit," vyhrožovala jsem. "Mami, já jsem ti slíbila, že už nebudu lhát, proto ti řeknu, jak to doopravdy bylo. Já jsem včera přišla ze školy a zjistila jsem, že mi ten debil zdrhnul. Tak jsem šla koupit novýho, protože jsem se bála, že  mi dá táta na budku. V tý prodejně mi ho dali se slevou za deset korun, víc jsem totiž neměla. Takže teď máme křečky dva, jelikož jsem toho prvního chytila, když mě táta brzy ráno vzbudil. Jo, a mám už zase prokousnutej prst." Nevěřila jsem svým uším. Jsem kliďas, ale tohle mne vytočilo. "Tak tobě zmizne jedna bestie a ty hned běžíš pro další? Co kdybys toho prvního křečka nechytila a utekl ti i ten druhej? Pořídila by sis třetího? A pak by ti vzal roha třetí, čtvrtej a pátej... Ty jsi, Kačeno, takovej vůl, že by ses určitě vydala pro šestýho!" Zatvářila se dotčeně. "Šestýho bych koupit nešla. Já totiž nemám tolik peněz..."

*

"Já toho Myšáka zabiju," vykřikovala Káťa, když vtrhla do obýváku, "v pátek večer jsem napsala babičce a dopis jsem si položila vedle jeho klece. A ten parchant mi z něho udělal tohle!" Načež nám pod nos strčila do poloviny ohlodanou obálku. "Mělas tam nalepenou známku?" zeptal se Jirka klidně. Zavrtěla hlavou. "Tak se nic tak hroznýho nestalo. Přendej ten zbytek do nový obálky a hoď to do schránky," poradil jí. "Tobě se to řekne," odtušila nasupeně,

"jenže ten blbej potkan sežral ty nejdůležitější věty!"