Sto let od narození profesora Václava Černého (26. 3. 1905 - 2. 7. 1987 )

   V březnu tohoto roku jsme si připomněli i sté výročí narození jedné z největších osobností české literární kritiky a sice Václava Černého. Narodil se v Jizbicích u Náchoda, vystudoval náchodské gymnázium, lyceum v Dijonu a český jazyk a francouzštinu na FF UK. Po pedagogickém působení v Praze a Brně pracoval za války jako středoškolský profesor na gymnáziu. Založil a do roku 1948 vydával časopis Kritický měsíčník. Později byl profesorem srovnávacích dějin literatury na FFUK (1945-51 a 1968-70). V roce 1952 byl obviněn z vlastizrady a vězněn ve vazební věznici na Pankráci, po smrti K. Gottwalda byl z vězení pro nedostatek důkazů propuštěn; jako významný představitel české inteligence byl vězněn také nacisty.

   Profesor Václav Černý byl naší poslední velkou osobností na poli literární kritiky (jeho učitelem byl  F.X. Šalda). Sám sebe označoval za levicového intelektuála, ovšem lidská svoboda a právo vlastního rozhodování pro něj byly velmi důležité, a kvůli svému nesouhlasu se stalinistickými praktikami byl v osobním životě mnohokrát perzekuován. Později mohl vydávat již pouze v samizdatových časopisech nebo u zahraničních nakladatelství - byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Světovou prestiž mu přineslo objevení dvou, do té doby neznámých, rukopisů her barokního španělského dramatika Calderona de la Barcy, za což byl jmenován členem španělské Královské akademie. Za jeho nejvýznamnější dílo je považován Sešit o existencialismu a trojdílné Paměti, především díl druhý, Křik Koruny české. 

ER

Josef Topol (*1.4. 1935)

   1.dubna oslavil sedmdesátiny básník, dramatik, překladatel a esejista Josef Topol. Rodák z Poříčí nad Sázavou začal po absolvování gymnázia v Benešově (1953) pracovat jako archivář, knihovník, později se stal lektorem v pražském Burianově Armádním  divadle. V letech 1954-1959 vystudoval divadelní vědu a scenáristiku na DAMU. Přelom 50. a 60. let strávil ve svobodném povolání. V roce 1965 obdržel čtyřměsíční stipendium americké Fordovy nadace, v tomtéž roce stál spolu s Otomarem Krejčou, Marií Tomášovou, Karlem Krausem a Janem Třískou u zrodu legendárního Divadla Za branou, kde až do jeho nuceného zániku roku 1972 působil jako lektor a režisér. V sedmdesátých letech musely jeho hry zmizet z českých jevišť, přišel zákaz publikace, potíže s hledáním zaměstnání. Po podpisu Charty 77 se mohl uplatnit už jen v dělnických profesích. Záhy, po pracovním úrazu, odešel do invalidního důchodu.

   Literárně debutoval roku 1955 básnickou sbírkou Půlnoční vítr. Následovalo drama Jejich den, uváděné o čtyři roky později na prknech Národního divadla, které odstartovalo dlouhodobou spolupráci s režisérem Krejčou. Pro naši první scénu napsal ještě drama Konec masopustu, k tehdy populárnímu tématu současného venkova přistoupil ovšem bez tradičních schémat a dobových předsudků. Hry psané pro Divadlo Za branou (Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina Lásky, Dvě noci s dívkou) se soustřeďují na intimní sféru nejbližších mezilidských vztahů, dramata psaná v sedmdesátých a osmdesátých letech ( Sbohem, Sokrate!, Stěhování duší, Hlasy ptáků) již bez kontaktu s divadlem reflektují dobu normalizace, kladou otázky po smyslu vlastního života i tvorby.

ztr

Fotografie převzaty z http://www.pwf.pragonet.cz/1998/topol.htm

a http://hostbrno.cz/casopis.php

CESTA POUŠTÍ Radostné anděly plakat zříme Vrhají se o hladu v bělmo ústřic Ale trombóny je zastavují v letu Poušť dříme Lvi obcházejí vůně jahod je trýzní V poledne našich lesů první stoupá Tlama se proti pohlaví cení Už svítá Svlékají azurné pláště a nazí Andělé s jásotem lámou mříže Z karavan jdoucích mimo bíle páří Jsme blíže (Básně, 1997)     Převzato z antologie Vrh křídel http://www.sweb.cz/antologie/.