| |
| |
 |
|
 |
 |
 |
Většina cest od moře netěší. Nejenom proto, že se moři vzdalujete, ale únava z dlouhé cesty vám vždy ukrade trochu tajemství z mořských obzorů. Když však jedete za někým, koho máte rádi, nemáte čas se netěšit.
„Vzdalování a návraty jsou relativní, řekla by jste to?“ zeptal jsem se černovlasé celnice, když jsem ji podával pas.
Nakoukla zvědavě do auta, kde se povaloval kompas a nezabalená lodní plachta, povytáhla obočí a řekla: „To nevím, ale vy jedete na špatnou stranu, ne?“
„No vidíte, v tom je právě ta relativita. Nejedu,” odpověděl jsem. Já totiž dneska vezu moře sebou, pro jednoho malého námořníka" a ukazuji ji tu krásně modrou věc, která ležela vedle na sedadle.
"To je ještě hodně malej námořník, co?" řekla celnice a podala mi pas i se svým úsměvem. Pas jsem si vzal, ale úsměv jsem jí vrátil. Místo odpovědi a proto, že byla milá a relativně hezká.
Míšu se mi podařilo skutečně překvapit. Dřív než se probral ze spánku, měl na hlavě modrou čepici s delfínem. Ještě voněla mořem. A to ho probudilo.
"Tý brďo, strejdo, kde si tak dlouho byl? řekl rozespale:"A co to jéé?" A podíval se na mě tím svým komedianským kukučem a pak se rozesmál.
"Já vím, já vím, to je ta pravá námořnická čepice, že jo?"
"Jo, pravá námořnická, pro malý chlapy.
"Fakt strejdo, jo," a šťastně se rozesmál. "Ta je bezvadná, budu ji teď pořád nosit, i když jsem úplně zdravý a hovínka mám jak polínka. A to můžu říkat, že jo?"
"To víš, že jo,"řekl jsem a brnknul jsem mu do nosu.
"To mi nedělej, víš že to nemám rád,"podíval se na mě zamračeně, ale jenom na chvilku. "Ale řekni strejdo, řekni mi o tom moři. Jaké je?"
Přisedl jsem k němi blíž a začal. "Moře, Míšo, se ti bude určitě líbit, nemusíš tam vůbec chodit, jenom plaveš a vznášíš se. Jako delfíni. A je ti tam dobře, protože všude je čistá voda, ve které kvete modrá barva..."
"Jako maminčiny oči, že?"
"A víš, že máš pravdu. Klidné moře to jsou maminčiny oči."
"A když není klidné?"
"No, to se moře rozzlobí a celé naježené stříká pěnu na všechny strany," povídám.
"Hmm, to je skoro jako ten pán s tou paní, co jsem u nich bydlel, než mě maminka konečně našla."
"Víš Míšo, moře není jen modravé, má spoustu barev, podle toho jakou má náladu, ale může být i zelené jako louka, na které se pase plno barevných ryb a všelijakých jiných zvířátek?"
"Ale krávy tam nejsou, že? Ty jsou jenom tady," a ukázal do okna. "To by musely mít ty velké hrnce ze vzduchem, že?"
"Takové krávy tam fakt nejsou, ale žijí tam mořské krávy, jsou strašně tlusté, říká se jím ochechule."
"Jéje, to je jako ta paní učitelka." A pak na mě ukázal, že mi chce něco pošeptat. "Víš, říkala to Janička, ale nesmím to říkat, prý je to škaredé, tak pšt."
"Neboj, jen mezi náma,"řekl jsem a Míša se celý rozzářil.
"Víš, ty jsi můj nejlepší kamarád, a já tě mám strašně rád. A víš proč?"
"Protože mám vousy."řekl jsem.
"Jú, strejdo a proč máš vousy?"
"Protože jsem líny si je holit."
"A próč" nahodil Míša udivenou grimasu, ale jenom chviličku a pak se šťastně rozesmál.
"Proč, co já vím proč..protože jsem námořník, vybafnul jsem na něho"
"To jo, správňacký námořník má mít vousy," pokýval rozvážně hlavou.
"Hele strejdo a kdy mě vezmeš sebou?"
"Až budeš velký Míšo, to přece víš, ne?"
"Já vím, až budu chodit. Jééé strejdo, já jsem jojo, úplně jsem na to zapomněl. Dívej co jsem s maminkou už dokázali."
A obrátil se pomalu na bříško a pak pomalu a těžko, až se mu napínaly malé žilky na krku, se po kousíčkách a dlouho stavěl na všechny čtyři. Pak hrdě a vítězoslavně se na mě podíval a zakřičel na celý svět.
"Já už klečím strejdo, to koukáš, co?"
A já se na něho usmíval a hledal všechnu tu chlapskou sílu co mám, aby se mi neorosily oči. Tak hrdý jsem na něho byl. Tak strašně šťastný.
"Tak to vidíš strejdo, ještě chvilku a pojedu s tebou na moře, že jo?"
"Určitě spolu poplujeme, jen co trošku povyrosteš."
"No strejdo, já už mám šest let" a po očku se na mě podíval, "no, za pár dní."a šibalsky zvedl prstík. "Lhát se přece nemá, viď?"
"Já to vím Míšo, moc dobře to vím."
"Tak ještě párkrát přijedeš a pak už budeme spolu hladit malé chobotničky a hrát si na schovku s delfínama. Maminka mi koupila knížku o delfínech a víš, že se umějí také smát? Janička mi o nich každý večer čte místo pohádky a já mám pak úplně námořnické sny, vážně." s rozesmátým obličejem si přikyvoval a natahoval si na uši čepici.
Potom jsme si povídali ještě dlouho a já ho poslouchal, co všechno už ví a co všechno bude dělat a jak ví co je to karavela a mečouni a kde je Polárka a jak musí denně cvičit a že ho to moc a moc bolí, ale on je statečný, protože jsem přece říkal, že už je malý chlap.
Mluvil a mluvil a celý se smál. Možná, že jsem mu i trochu záviděl, tomu klukovi, který by dal na prdel většině dospělých. A to mu bylo šest let. Pardon. Za pár dní.
|
|
|
|
