Pedro měl odjakživa blbejch nápadů plnou usárnu. V zimě byl vždycky první, kdo se na kopci vytasil s kusem igelitu a hořel touhou po tom sjet si zadek do kulata. A sotva svitlo na jaře první nesmělý slunko a odrazilo svý paprsky na ojíněnejch stráních, byl to zase Pedro, kdo rozrážel ledovou tříšť na hladině Moravice v příšerným stylu, obecně zvaným 'motýlek s ustřihnutejma křidýlkama'. Pedro Objevitel, Pedro Risk, Pedro Věčně Nespokojenej. Takovýhle lidi vynalezli Ameriku, letadlo, motorku, satelitní televizi a napalm.
A tak nás s Danem ani moc nepřekvapilo, že to byl zrovna on, kdo prásknul jednoho večera na kempu se žracákem u ohně, majetnicky ho popleskal po vybouleninách a dal se slyšet, že si zejtra pošmákneme tak, jako nikdy v životě. Vzali jsme to s rezervou.
"Co to bude tentokrát, chlapče?" zeptal se ho Dan trpitelsky a pozvedl oči k nebesům, jako by tam už předem hledal pomoc a utěšení. Obojího mu bylo zapotřebí, když Pedro hrdě prohlásil: "Slepice."
"Slepice...?" zopakoval po něm Dan zmučeným hlasem, načež zakroutil hlavou a zeptal se: "Copak nemůžeš na vandru aspoň žrát jako normální člověk?"
Pedro se usmál a prohlásil, "Hele, už si někdy jedl na vandru slepici? Nejedl. Tak vo co ti de? Aspoň vyzkoušíš něco novýho, ne? Ještě mi budeš na kolenouch děkovat." Pak hodil sežmoulaný retko do ohniště a s výrazem člověka, kterýho svět nechápe, se vsoukal do spacáku.

Ráno jsme se s Danem probudili něco po desátý. Po Pedrovi ani stopa.
"Už z toho zešílel," řekl Dan. "Nejčko běhá někde nahej ve vorosený trávě a myslí si o sobě, že je Rychlý Šípy. Normální schíza," zachrchlal a zapálil si bastosku. Ale neuběhlo ještě ani deset minut a Pedro už si to hasil z lesa, náruč plnou dříví a elánu až po čáru ponoru. Z polomu pak dotáhl ještě pár větších klád a syrový klacky, ze kterejch přisekal docela obstojný opěrky pro rožeň a posléze i rožeň samotnej. Pak v Moravici, co se líně vlíkla kolem kempu, umyl tu svou slepici, osolil ji, posypal pořádně rajcovadlem, vrazil dovnitř pár špalíčků slaniny a navlíkl ji na rožeň. Zažehl oheň, rožeň položil do opěrek, zapálil si cígo, usadil se a s očima přilepenejma na tý slepičí nahotě očekával výsledky. Minula hodina. Výsledky žádný. Posnídal jsem s Danem kus chleba se špekem, naladili jsme kytary a zahltili kemp bujarým dvojhlasem.
Minula další hodina. Výsledky furt žádný. Slepice jen trochu zhnědla a začala z ní kapat voda, ale Pedro, jak se zdálo, očekával něco víc. Rozhodli jsme se s Danem, že se na to nedá koukat a vypadli jsme na flákandu. Bloumali jsme po hřebeni nad údolím a narazili jsme na plantáže, plný borůvek.
"Kdysi jsem v nějaký chytrý knížce četl," povídá Dan, "že když se slepice pomaže borůvkovou šťávou, chutná pak hnedle jako bažant." Zatáhl z cigára a dodal, "jenže tam taky bylo psaný, že se to má udělat předtím, než se začne píct, takže nic." Típl vajgla o podrážku kanady a vrhli jsme se na borůvčí přímo.
Když jsme se napásli dosyta, otočili jsme to zpátky na kemp. To už tloukla druhá hodina po poledni a my se, jak jsme lezli z kopce dolů, začali bát, že Pedro už dávno slepici naporcoval a zhltnul.
Došli jsme na kemp a hned první letmej pohled nás uklidnil. Slepice i Pedro zůstávali na svejch místech.
"Co je?" povídá Dan, "už bude pomalu hotová, ne?"
"Je tuhá jak podešev," zašklebil se Pedro nešťastně.
"Blbost, člověče," na to já, "dyť už ji smažíš tak baj voko tři hodinky, ne?" Pedro pokrčil ramenama.
"No tak si do ní zkus píchnout nožem, no." Dan vytáhl kudlu a zlehka do slepice bodnul. Pak nevěřícně zakroutil hlavou a povídá: "Zatraceně, kdes tu slepici koupil? V zastavárně, nebo tak něco? Nebo v žertovnejch předmětech, nebo tak něco? Nebo tak něco?" a nepřestával kroutit hlavou, když otevíral pikslu fazolí, který vysypal do ešusu a ten přistavil k Pedrovo žárovišti, abysme poobědvali. Pak nakrájel chleba a když byly fazole ohřátý, lehli jsme si opodál do trávy, přežvykovali a škodolibě čekali, kdy konečně vytečou hladovýmu Pedrovi nervy. Dočkali jsme se, i když to trvalo další dvě hodiny. Tu poslední půlhodinku už neseděl, ale co pět minut se vrhal k rožni a nožem popichoval slepici k většímu výkonu. Dlužno dodat, že i přesto zůstávala dokonale lhostejná.
Nakonec, krátce po půl pátý, když se slepice nahřívala nad ohněm zhruba pět a půl hodiny, Pedro vztáhl ruce k nebesům a zvolal silným hlasem: "Posraná! Blbá! Debilní! Slepice! Celej den sedím na kempu jak idiot! Nic z tohohle vandru nemám! Hlady sem zhubnul vo dvě kila! A vona je furt tuhá jako houžev! Zatracená práce!" načež strhnul rožeň z opěrek, popadl slepici za stehno a s příšerným výrazem v obličeji s ní mrštil do řeky. Nato Dan spokojeně zamnul rukama. "Tak, to bysme teda jako měli," řekl a postavil k ohni vodu na kafe.

Tohle všechno se stalo v červenci. Teď máme listopad a mně pořád vrtá hlavou ten divokej záblesk v Pedrovejch očích, když jsme byli tuhle na výročáku T.O. Šafránový oudolí. Peklo se tam sele.
Jářku, mám takovej pocit...