s tim platonismem bych byl opatrnej, tome: obraz stolu v lit. díle nezaměňuj za percepční obraz (reálnýho) stolu ...

bacha na efektní spojení - i podobnost je svýho druhu propojením ...

a taky si dej pozor na to, co říkáš - pohybuješ se v kruhu a to proto, že vůbec nereaguješ na to, co jsem napsal výše:

naprosto vše (v literárním díle) vypovídá v prvním plánu o daném LITERÁRNÍM díle to ono (skoro samo) znovuvzniká při recepci (za účasti čtenáře)

o autorovi-osobě se dozvíš možná až v druhým plánu, jenže při změně postoje z estetickýho na teoretický

a nech si ty implicitní invektivy z nevědeckosti!, obzvlášť když se sám přiznáváš, že seš línej přečíst si to, co tady soudíš z patra ... nazdar, ale přesto - dík

toho "autora v díle" podceňuješ (viz role vypravěče nejen v nejrozšířenějším žánru - románu apod.):

př. strukturalisticko-recepční (jedno z mnoha) pojetí:

autor je v díle sice "schovanej" jako jedna z mnoha dílčích textových struktur (v rámci vyšší struktury (Mukařovský) či podle Isera v celkovém horizontu), jenže zároveň jako jedna z nejvýznamnějších právě proto, že je tím, co ji v průběhu recepce spolu-organizuje, čili co jí upevňuje jako strukturu (chápanou coby vnitřně dynamickou jednotu vztahů)

to znamená, že takhle pojatý autorství nemá vůbec nic co dočinění s nějakejma "odkazama" (např. autorova biografie nebo "realita") někam mimo dílo samotný, s odkazama, který bys případně mohl určitě konkretizovat (např. kdyby ses s ním osobně seznámil)

resumé:

- tenhle pohled nepojímá autora jako osobu, ale jako akt (jisté nespecifikované osoby) ZAKLÁDAJÍCÍ dílo = v případě vypravěče se jedná o akt VYPRÁVĚNÍ, který umožňuje (i proto, že je kulturně-historicky podmíněný), aby si ten román pak mohl vůbec někdo (rovněž kult-hist. podmíněný) přečíst jako román tak a ne jinak založený (vyprávěný) ... co si pak při tom představuje, to je druhá věc

- jinak řečeno: autor při psaní vytváří a anticipuje základní rysy POROZUMĚNÍ díla (recepce), a proto vznikající dílo píše i čte. sám se při psaní stává někým, kým vlastně jako autor není - čtenářem (v tomhle smyslu můžeme mluvit o odosobnění)

- tohle je zjendodušený podání Iserova IMPLICITNÍHO čtenáře; koncept "ideálního čtenáře" Iser totiž vyvrací (jestli tě to zajímá, tak si radši tu jeho studii přečti: viz. Koncepty čtenáře...)

má na ksichtě bordel, jeden pupínek je už tak rozbujelý, že si tam strká propisku

ona se neškrábe na zadku, ale v ústní dutině

protože jí praskla vodovka

no, ještě sou tady počítačový hry a všechno, co ještě příde po nich, tak nevim

leda, že bysme se hezky zarecyklili ..?

Tomáši máš pravdu, ani jeden z těch modelů neřeší smrt autora či čtenáře o sobě. Ale o to jim vskutku nešlo. Šlo jim právě o tu jejich interakci s dílem:

jenže autor nebo čtenář není totéž co fyzická osoba

fyzická osoba je fundamentem toho, co vzniká při tvorbě resp. recepci díla - autor, čtenář

v tomhle smyslu mají oba heteronomní bytí - závislé na díle (recepci)

otázka je, co zůstává s dílem po ukončení tvorby ev. recepce

rozhodně to nebude fyzická osoba

odtud tedy ten Barthesův model může (ostetnativně) prohlásit: smrt autora...

p.s. s těmi jevy bych to nepřeháněl. není jev jako jev (ale to sem nepatří)

každopádně dík za poznámky a taky něco napiš

když musíš být opravdová express make yourself at home, od matela, you now

lom v koterově - sk8tové hřiště od Tatranek

ať do tvých plachet duje vánek!

poněvadž stojí před porodou

vyhrnují si nohavice před prasklou vodou

to chápu a beru. ostatně dlouhodobě mi to otýká víc lidí

jenže ta vangína asi jen tak nepřestane zužovat dýchací ústrojí

židle by kupovaly šiškas