geibrieli, psát umíš, vo tom žádná

ale musím se přiznat, že já osobně v poslední době stále víc tíhnu ke klasicky, hutně a souvisle, dokonce i chronologicky odvyprávěným příběhům, bez flashbacků, bez kompozičních hrátek, bez rychlých střihů, bez štěpení - tím nechci říct, že tento tvůj text není dost dobrý, to v žádném případě - jen mám asi zrovna takovou fázi, kdy se vracím k vyprávěním, která se valí jako řeka v jednom mohutném toku - tzv. mississippi fáze, hehehe, toho si nevšímej :)

kdybys ale ořízla ruce, tak bys amputovala to, co je na snímku zajímavé -- právě fakt, že jde o portrét a přitom není klasicky na výšku, tady způsobuje jiskření -- další věc: ona zvedá ruce nahoru a jakoby se z ní stává stinná koruna stromu, vábivá a tajemná, to gesto je půvabné -- tím ti neberu tvůj názor (ty si ho ani vzít nenecháš) a nechci tě urážet (je to zbytečné), jen přidávám protiargument

mně u téhle fotografie maličko vadí příliš ostrý kontrast světla a stínu, ale to je zas můj problém

ironie si vyžaduje ďábelskou lehkost a eleganci, jinak nemůže tnout, nemůže šlehnout

představuju si prostor a v nich vitráže podle tvých návrhů

jj, zdrhám, akorát že dokolečka-dokola, krásně banální kolečko, až se za kopytama práší --- hele, vole, šiško, jsem koza nebeská, pitomá lama, co můžeš čekat jinýho -