Konečně se dostávám k odpovědím. Asi nestihnu všechny, ale vyskytly se tu otázky po dlouhé době takové, že by neměly zapadnout.

Když se spojí hlavní témata první a druhé egilovy odpovědi, vyjde z toho zajímavá věc. (Zlo)čin, realizace autorského záměru, je v tom lepším případě rafinované bourání/narušení čtenářského očekávání. Ve vzduchu visí otázka, jestli to čtenáře uspokojí a odpověď na tuhle otázku je jenom a jenom kvalita básně. A porušením čtenářova očekávání se hranice jeho očekávání nutně musí posouvat (obzvlášť, je-li báseň divná, ale dobrá.)

 V celém tom básnickém procesu (zní to skoro jak teorie informace) vidím tři subjekty: autor-báseň-čtenář. Na rozdíl od Raimunda a souhlasně s Egilem si nemůžu nepřiznat důležitost čtenářské realizace. Bez ní jaksi báseň fungovat nemůže. Co se ale při téhle realizaci děje? Spatřuju v podstatě tohohle dění jakýsi "in-spirační“ proces. In-spiro, tedy "v-dechuji". Čtenář svoje vlastní čtení v-dechuje do básně. V tuhle chvíli se ale roztáčí "hermeneutický kruh", protože nemůže v-dechovat jen tak, je básní ohraničován, a tak i báseň v-dechuje sama sebe do čtenáře. Není to ale jediný hermeneutický kruh. Něco podobného se odehrává při vytvoření básně autorem (tohle je samozřejmě výrazně složitější a dostává se tu na otázku mimésis, jak ji nadhodil swedish). Tenhle kruh je kvalitativně odlišný od toho, který se točí při čtenářské realizaci. Protože ale báseň chápu jako subjekt na úrovni čtenáře+autora (i když je kvalitativně zase naprosto odlišný, protože neexistuje bez onoho v-dechování), zbyde ještě otázka, s čím se konfrontuje báseň sama. Nabízí se odpověď že s mimoliterární skutečností, nebo sama se sebou. Jestli s tím mimoliterárním, visí zase ve vzduchu další kruh, který se imanentně točí neustále.  Jestli sama se sebou, pak se to dá považovat za důkaz toho, jaký konstrukt to básnění vlastně je. Že je to a) lež, lžiskutečnost b) možná alternativa skutečnosti c) alternativa paměti (tohle je vlastně hodně obecné – umenie vobec áko alternatíva pameti). Tady už ale trochu ztrácím půdu pod nohama a nechávám to otevřené.

Výtky k téhle básni jsou

Že být metakriminalistou velkou zábavu neposkytne. To je pravda. Ostatně, souvisí to mj. s tím, žes na mě nedávno, Egile, poznamenal, že pokud básník neví kudy kam, často se uchyluje k metabásnění – o slovech, řeči, básních etc. Na druhou stranu to ale taky je věc vkusu, protože i takové si své publikum dokáže najít. No a na třetí stranu – v tomhle případě (ve shodě s swedishem) je ale záhodno poukázat na žánr. V názvu je „modlitba“. A tenhle žánr báseň dodržuje.

Díky tomu ale došlo ke zmatení jazyků, protože věc se tváří jako poesie. A pokud jí je, Egil i Swedish skutečně ne náhodou postrádají ono „sémantické gesto“. V tomhle momentě to plynule přechází do druhé zásadní výtky – že báseň, místo aby byla mimická (nikde se nepíše, že to tak má být, a tak to být skutečně má) je jen mimetická. Problém téhle mimetiky ale je, že napodobuje žánr, ne něco napodobitelného. A tak nakonec skutečně dojde k zaměnění mimický-mimetický a navíc „mimetické gesto“ má jen abstraktní předmět ztrvárnení/napodobení.

Ale co když ne?

Co rozumíte pod pojmem mimetický? Ve slovníku mi nehledejte, odpověď žádám po citu…

Co když se v básni skutečně děje mimické-odrazové (není překlad!) zpodobnění?

Jaký je v tom vlastně rozdíl – mimetika x mimésis a mimetika x diegesis?