Dík za reakci, jednou po čase jsem sem na Totem dala jen jeden pocit, takový detail převedený do písmenek.. Abych vás stále nezdržovala "dlouhým čtením" :-)

Jinak, je to proza, jednou třeba právě tenhle pocit ujístím do nějaké povídky. Vždycky to tak dělávám, schovávám si detaily a ty pak vkládám do povídek.. do delších celků.. Takže, je to proza, i když.. :-))

Dík. Víš, že jsi první, kdo mi řekl, že jsem milej a příjemnej? Hm...

Vypadá to jako pohádka, viď? Ale tahle povídka přeci jen o něčem z lidskýho života je.. Jen se k tomu propracovat přes tu počáteční atmosféru..  (nemůžu si pomoct, prostě se mi nechce přeskakovat a zkracovat ten příběh jen kvůli obyčejnému ději...) Nechávám to plynout trochu pomaleji...

Nejlíp to dneska vystihla Lian, řekla asi: "Když tady asi málokdo pochopí, že ti nejde o ambice, ale jenom o pocity.. Každý tu hledá dokonalost, originalitu.. "  Proč?

odpovědi... co lidský jazyk rády svědí...
odpovědi.. mají ten staletý nádech šedi..
a jen někdy je lidské hlavy vědí..

Asi tak... :-)) díky za váš čas, snad jsem ho moc nezneužila...

Hmmm.... Svět má spoustu odstínů šedi. Podle Gausovy křivky normálního rozdělení má "průměrnost" nejširší zastoupení... Myslím na čtenáře.. Tenhle článek byl napsaný, aby lehce provokoval průměr.. A vida, vyprovokoval i tebe k nějakému názoru.. Pro průměr nelze psát nadprůměrně (většinu to pak nudí a rozptyluje, neudrží pozornost...)

Díky za názor.

Arutha: Je to takový moje malý dilema.. Jak se v psaní vyhnout červený knihovně, když on život ve své podstatě do ní občas sklouzává..  Tedy, červená knihovna mívá dobrý konec, Jehličí dobrých konců moc nemá, takže si nemyslím, že by to až nějaká červená knihovna byla. Ale je to ten problém jak psát o Životě a vyhnout se přitom vztahu mezi mužem a ženou se vším, co k němu patří... Hm? Vidím to tak, že v životě každýho člověka jsou hezký i ošklivý chvíle, kdybych se těm hezkým vyhnula, byla bych neobjektivní. Ale vystavuju se pak nařčení z červený knihovny, vím.. A teď druhá záležitost - Jehličí tě po chvíli nudilo. Toho jsem si také vědoma, je to delší celek, ukázka z románu a ne článek do časopisu, kde čtenář očekává v rychlém sledu úvod, stať a závěr, tohle je něco jiného. Vyčítají mi i tu přemíru "kudrlinek".. Ale to mě na tom právě baví, psát hodně barvitě. Já totiž právě takové texty vyhledávám i pro vlastní čtení. Mám pocit, že strohé dynamické texty sice vyhovují dnešní době, ale zase na druhou stranu čtenáře o moc ochuzují. Ale to je jen můj subjektivní názor. Nakonec, můžu si to v románu dovolit, není to detektivka, aby to vyžadovalo strohost a děj plný dynamiky. V Jehličí se ta dynamika s pomalým popisným textem střídá, je to takový můj experiment.. Jsou tam části pohodové i části hodně dynamické. První kapitola je spíš pohodová, protože vlastně čtenáře seznamuje s první postavou, jejíž životní osud v rozdahu asi 13 let pak román sleduje..

A mimochodem, díky za poznámku, právě kvůli takovýmhle poznámkám ten text sem dávám.. :-)) toy

..... - jak jiskry nadrobené kolem ohně do popela....

Hm? :-))

Neboj, ono se to zase na tu Vysočinu vrátí, tohle je jenom výlet do minulosti.. Aby se dala posléze pochopit současnost.. Ale asi tady na totemu si už Vysočiny víc neužiješ, nechci sem dávat víc než 1. kapitolu..  :-)))