Záleží na tom, co si představuješ pod pojmem pitomost. Mě tady zarazily ty zánlivě neviditelné přechody.  Nepřipadá mi to blbé ani pitomé, spíš to do jisté míry "obdivuju".

Ale moc chválit tě nebudu, ať náhodou pýchou nepraskneš:))

Nic ve zlém.

Co se týká jednostranosti odkazuju na moje vysvětlení podobné připomínky Naty. A dodávám, posuď sama, kdyby tam byla jen jedna pozitivní stránka, napadlo by tě, kolik můžeš mlčením nebo slovy způsobit?

Tohle není románek, nic moc líbivého.

Cením si tvého věcného názoru a jsem ráda, že i když "nerada", přece tuto mdlou stravu ochutnáš.

Popravdě nejsi první, koho potkávám s podobným názorem. Hold, každý čeká od poezie něco jiného, proto je jí tolik a každá má svůj půvab.

Díky za názor.

waw. Ta mě dostala. Nádherně udělaná jenom jsem se trochu zamotala do těch čtverečků na 6. řádku, ale už je to v pohodě.

Realistické a pritom snové. Takový rozpor a přece...

Myslím, že vím, proč je to všeobecně výborně přijímáno. Najde se v tom totiž úplně každý. Každý byl, je a nebo bude aspoň jednou v životě loutkou. nechá se vést. jak odporné a jak pravdivé. Když ti někdo řekne, že jsi jeho loutka, praští tě to přes ksicht a začneš se bránit.kolika z nás dojde, že ten člověk má vlastně pravdu?

Taky mám dojem, že u týhle věci lidi daleko víc vnímají ty popisky loutek než hlavní text, ale je to zajímavý. Dost dobrý, řekla bych. vytýkám jenom ten obrázek. nesedí mi tam, ale to je můj problém.

Konkrétnějc povím osobně.

Jistě že mohla. Akorát se ještě před tím chci omluvit, že reaguju až takhle pozdě, ale za větvení a reagování už tě dost sepsul Luk Malér.

Vem si že napíšeš pěknou báseň. Má velice povedené obraty, má i myšlenku a zaujme určité procento lidí. Odložíš ji a po čase se k ní vrátíš - to dělá každý kdo píše./netvrdím, že to mu bylo i tentokrát- připadá mi to tak). Ale protože ji máš  v hlavě uloženou v určitém formátu, který jsi zatím nezměnila a pořád si ji omíláš, tak ti zevšední. Prostě do toho chceš narvat ještě víc - no přiznej, kdo by nechtěl- když dílko, tak pořádné. Začneš umazávat, nahrazovat, vymýšlet, ale přitom všem ti nedojde, že to jasné a vlastně nádherné - tudíž tu myšlenku, zabaluješ do čím dál větší role zbytečně strojených slov.  - Výsledek?

I když tam ta myšlenka na začátku byla, tak jsi ji totálně zahrabala a člověk, který to potom čte, může jenom hádat, co tím chtěl básník říct. Prostě jsi v té básni nenadefinovala přístupovou cestu k myšlence a do jádra problému.  

Teď to působí jakože tam myšlenka není. A tohle mi vadí.  

V tom má být ten kontrast. Rozdíl mezi minulostí a dneškem. V pětačtyřičátém to fungovalo trochu jinak než dneska. Lidé umírali, protože se střílelo, Za oběť padli jak budovy , tak živé bytosti. Země vsakovala krev, prach z omítek  - prostě všudypřítomný.

A dneska je to jak? Jediné co tu zbylo, jsou ty trosky. Na kopci nad Bzencem. Sedíš před nima a slunce zapadá, všude sníh a ty si jakoby vzpomínáš na to, co jsi "nikdy" nezažil. Rudé slunce a sníh, to je ta krev. Na druhé straně kopce už se stmívá, začínají být vidět hvězdy, to je ten popel a prach. 

Minulost promítnutá do dneška,pár přirovnání. A pak ten závěr....myslím, že je víc než jasný.