Tom a já jsme spolu sdíleli společný brloh už něco přes rok.

            Tenkrát mě vyhodili ze školy, a já jsem tak musel opustit kolejní život a všechny výhody, které každému českému studentovi nabízí trojjedinost ŠKOLA-KOLEJ-PRAHA. Popravdě, mě ta první složka skoro nic neříkala. Ale tak to prostě chodí ‒ když si chce člověk užívat těch zbývajících dvou věcí, musí respektovat i tu nejméně zábavnou, tedy školu. Stejně je tomu i naopak. Pokud by se někdo (a takoví lidé opravdu existují, pár takových stvoření jsem sám poznal) chtěl zaměřit pouze na školu, musí se holt smířit i s nástrahami života na koleji a s obrovským blikajícím bordelem, kterému říkáme hlavní město Praha.

            Jenomže nic netrvá věčně a jednou se můj trojlístek pěkně od základů rozsypal. Ve škole toho po mně začali chtít nějak moc a já se tak musel po několika neúspěšných zkouškách pakovat ‒ jak ze školy, tak z koleje.

            Bylo tedy po škole i po koleji, ale Prahy jsem se jen tak bez boje vzdát nechtěl. Projel jsem si tedy pár inzerátů a našel si pěkný malý byt. Bylo to ve Vršovicích, takže ani v předraženém centru, ani daleko od centra, kde by chcípnul pes. Zkrátka ideální místo.

            Asi tři měsíce jsem tam bydlel sám. V tu dobu jsem pracoval v jedněch regionálních novinách, kde mi dali na starost rubriku „Kultura“. Byla to úplná pohodička. Chodil jsem zadarmo na všelijaké koncerty, divadelní představení, autorská čtení, vernisáže ‒ prostě na veškeré akce, které si představíte pod pojmem kultura ‒  a když se mi to líbilo, napsal jsem o tom článek.

            Jenomže pak jsem to zase posral. Na jednom nudném jazzovém koncertu jsem se trochu připil a hodil po saxofonistovi půllitr s pivem. Štval mě, ani nevím proč.

            Nic se mu sice nestalo, ale naštval se a představení předčasně ukončil, a co je hlavní, já přišel o práci. Šéf mi opatrně vysvětlil, že bude nejlepší, když už se u něj v redakci neukážu. Šmejd.

            Jakmile jsem přišel domů, sednul jsem si k netu a zkouknul pár inzerátů. Hned jsem na některé z nich zavolal a netrvalo dlouho a já měl zase džob. Vzali mě jako redaktora ve firmě, která provozuje několik internetových portálů. Měl jsem psát recenze na hudební cédéčka. Práce bylo sice málo, ale zato stačilo sedět doma a čekat, kdy mi dá vyšší moc příkaz k napsání dalšího mého žvástu.

            Peněz bylo ale pomálu, a tak jsem se rozhodl skoncovat se svou samotou a zároveň najít někoho, kdo mi pomůže platit nájem. Dal jsem si inzerát do novin a čekal.

            No a byl to právě Tom, kdo se jako první na můj inzerát ozval. Pamatuju si, že když jsem mu přišel otevřít, měl na sobě dost otrhané hadry, v puse cigáro a roztřesenou rukou mi podával lahev fernetu, prý na seznámení. Hned jsme ji společně stáhli, pokecali o životě, o holkách, o chlastu, o knížkách, o muzice a kdoví o čem ještě, a stali se nerozlučnou dvojkou, přáteli, kteří se na sebe můžou spolehnout.

            Teď po roce rozhodně nelituju, že jsem Toma tenkrát přijal za svého spolubydlícího. Zažili a zažíváme spolu tolik věcí, že je možná hřích o tom jen tak mluvit. Možná to zní trochu teploušsky, ale Tom mi za tu dobu fakt přirostl k srdci a po čase můžu říct, že mám fakt dobrýho kámoše.