Taxík přede mnou odjel a já se dostal na první
místo. Svět vypadá úplně jinak, když se dostanete na řadu. Teď stačilo ještě
chvilku počkat. Ale tohle čekání z prvního místa je už jen třešnička na
dortě. Něco jako když se po krásném milování pomilujete ještě jednou.
K okýnku spolujezdce přišla mladá holka, tak kolem dvaceti. Vlasy
měla na mikádo a na sobě měla modrou blůzu a sukni nad kolena. Stáhnul jsem
okýnko.
,,Saltash? Ok?“
,,Jasně,“ přikývnul jsem.
Saltash je menší město kousek za Plymouthem. Jede se tam přes Brunnelův
most, klenoucí se nad zálivem Tamar.
Dosedla na zadní sedačku a já jsem nastartoval, zařadil jedničku a
vybočil z řady. Poslední dobou se snažim sedět v autě rovně. Dost dlouho
jsem se u řízení hrbil. Snažil jsem se sedět co nejpohodlněji a kurvil si
přitom záda. Teď, když usedám do svýho taxíka, snažím se dotýkat bedry opěry
sedačky, kterou má v pravém úhlu k sedáku. Zrovna tak tlačím proti
sedačce i lopatky. Když takhle sedím, já a taxík splyneme. Stáváme se součástí
jeden druhého. A mě nebolí záda.
Zapnul jsem rádio. Ona s někým telefonovala. Moc jí to slušelo.
Víte, když mi do auta nastoupí pěkná ženská, připadá mi to jako zázrak. Já
nevím, jak si představujete zázrak vy, ale pro mě zázrak je, když vezu pěknou
ženskou odněkud někam. Když mám štěstí, zažívám zázrak každou noc.
Když
jsem přejížděl most, tak jsem vypnul rádio.
,,Odsud mě budeš muset navigovat,“ řekl jsem jí.
,,Zahni doprava a pak jeď pořád rovně.“
,,Dobře.“
,,Měls dneska hodně práce?“ zeptala se po chvilce.
,,Šlo to.“ Když se děje zázrak, tak si ani nedokážu stěžovat. ,,A ty?
Jakou jsi měla noc?“
,,Ale jo, dobrý...“ soukala ze sebe. ,,Mám teď zkouškový,“ pokračovala.
Tentokrát v tom bylo víc nadšení. ,,Už jsem dvě zkoušky udělala a ještě
dvě mě čekají.“
,,Hm. A co potom?“
,,Mám ještě jeden rok.“ Na chvilku se zamyslela. ,,A potom? Já nevím. Já
nevím, co bude dál.“
Teď
přišla moje chvíle, napadlo mě. Teď bych jí měl poradit. V autě mi sedí
mladá holka a neví kudy kam. A vy to ještě nevíte, ale já jsem, co se týče
dávání rad, jednička. Jednička.
Takže, moje milá.... Sledoval jsem silnici a
skládal v sobě věty. Takže, moje milá...
Nic
jsem ale neřekl. Byl jsem zticho. Poprvé v životě jsem se někomu nesnažil
radit. Všechna slova, která jsem se chystal vyslovit, jsem vyhodil zadníma
vrátkama, která se mi, ani nevím jak, udělaly na temeni hlavy. Všechno šlo ven.
A co
bylo dál? Sledoval jsem silnici. A poslouchal. Poslouchal jsem to ticho, které
mezi náma vzniklo. Cítil jsem úlevu, protože se mi to krásné ticho nepodařilo
pozvracet mýma radama...
,,Teď
doleva.... a teď zase. Tady mi to stačí.“
Zstavil jsem a vypnul taxametr. Jízdné bylo třináct liber a osmdesát
pencí. Když vystupovala, tak jsem jí řekl to nejlepší, co jsem mohl. Řekl jsem
jí:
,,Hodně štěstí.“
Otočila se ke mně a začla se smát. A já těma jejíma očima dohlédnul až
k jejímu srdíčku.
Tak
takhle, Vážení, vypadá dobře míněná rada. Ale my popojedem, ano?
|