~ SMUTEK ~


Co zbylo? Smutek bezedný!
Veselí, radost, naděje?
Ty prázdné pojmy zevšední,
když duše tvá se nesměje...

Té bídě ducha utíkám,
kde býval oheň, troud jen zbyl,
kráčím vstříc dalším putykám,
a všude zlobím… mám svůj styl!

Pak nemohu si vzpomenout,
na slunce záblesk z mých očí,
kdy zvedl jsem se z kolenou,
jen tak si štěstím vyskočil...

~

… je libo Jaromíra?
Tož rýpni do té bídy.
On jenom zaskomírá,
všem všechno lepší slíbí,

jen jedno slíbit nemůže!
Že sám tu ještě bude…
ač strasti skrýval za růže,
jen smutek po něm zbude.

Na stole prázdná sklenice
a slzy ve výčepech,
on míval humor šlechtice;
z něj moudra… jak - po čertech...


---------------------------------------------------------



~ SMUTEK, JAK VODNÍ DRAK ~


Tam…
na pěnách hladiny,
ty, Bože věčný, jediný,
tam plove vodní drak.

A tak, jak tělo s vodou splývá,
tak moje oči smutkem plou,
pak samota, jak čabraky zrak,
bez konce hloubkou bezednou…

Hlubinou temnou na mě zívá
a tlamou věčně hladovou
klape a klape,
a neúprosné kapky krve
do mojich spánků tnou a tnou!

A on,
jak dračí démon pluje,
už nesplývá, jen zaplavuje,
a obavu mám jedinou,
že to, co vidí, se mu líbí
a ze svých spárů nepustí!

… mé světlo sžírá, už tu není,
a kde nic není, tam se stmívá;
rád svoje slzy rozprostírá,
a kudy chodí, v nich se brodí,
jak z očí černé Magdy jdou!

Nad světem pláčou - nade mnou,
jsem pro něj snadnou kořistí!
Do srdce duše smutek vrývá,
tím nadvládu si pojistí!

A dřív, co bylo občas - jak kdy,
teď změnilo se ve věčnost!
Jak z pekla pohlazení Magdy
pociťuji svou bezcennost.

Ze spárů svých mě nepustí!