|
|
|
| |
Ten pocit byl tím nejhorším, co jsem za posledních několik let zažil.
Rentgenové pohledy všech mých blízkých. Hovoří se mnou s účastí v hlase a
nespustí ze mě oči. Mapují, monitorují mě a jí jim to oplácím tou
nejkřečovitější přetvářkou. Když jsem o samotě, všechno chce ven, ale můžu
si to dovolit pouštět jenom polehoučku, aby mé vzlyky nebyly slyšet v druhé
místnosti. Horký proud slz mi nedovolí zamhouřit oči, musím jej vždycky
násilím zastavit, když někdo zlehka našlapuje kolem mých dveří. Někdy
dokonce otevře a zeptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Mám s tím
strašné problémy, vyhazuju mokré, slané kapesníky do koše a někde za sebou
slyším ty obdivné poznámky. Je tak silný. Vyrovnal se s tím skvěle...
Naštěstí mi s tím pomáhá čas. Ani už mě tolik nebolí hlava. Nejhorší to bylo
hned to první dopoledne. Srkal jsem horkou polévku a hustý kouř mi dráždil
dutiny. Ostatní mě pozorovali ostřížími zraky a já jsem měl sto chutí
je všechny poslat do prdele. To ticho, strašné ticho, které jsem v té
místnosti nikdy dřív nepoznal, tu situaci doslova natahovalo. Breč, breč,
vyplač se !!! Jak to, že neležíš na podlaze a nesvíjíš se bolestí??? Tvářit
se
naprosto neutrálně, když se mi chce řvát, křičet, rozbíjet... Ale nebrečel
jsem, nebrečel jsem před nimi. Utekl jsem ven a vyběhával adrenalín a vztek
a bůhvíco ještě. Vypotil jsem to ze sebe jako černou horečku a doma jsem už
jen vyčerpaně klesl do své slzavé postele...
Zkurvený svět, zkurvený lidi, proč zrovna já. Proč zrovna já musím být tak
silný, když jsem uvnitř natlakovaný k prasknutí?
Zatraceně...
|
|
|