Je noc.
Jenom tak v posteli
nemůžu usnout a sním.
O tom, že na křídlech ptáků poletím,
dřív než mě krásný muž z oblohy sestřelí.

Něco velkého,
vytvořit bláznivou, složitou věc.
Dokázat sobě, že jsem toho schopen,
vymyslet lásku, umřít nepochopen
v neznámém hrobě, nad sebou koniklec.

Mrtvý a živý v duších všech snílků,
těch krásných lidí,
co zlato a poklady cítí a vidí
v podobě barev a chutí, lahodných trylků,
duše romantiků.

Nebo jen tak,
na kopci stát jako mohutný hrad,
plný světel, tak chladný
majestát.
V dešti a zimě, ve slunci se hřát,
překonat útoky nepřátel,
jednou, i podruhé, tisíckrát.

To vše mohu, jsem toho schopen, žel,
pouze ve snech - jen tam je možno
opustit náš pevný cyklus a řád,
dotknout se krajiny z blaha a ze světel,
chce to jen hledat, nepřestat...