ondřej (Občasný) - 31.5.2006 > ono nejde ani tak o to, co kdo říká a neříká. obvykle všichni (filosofové) implikují v podstatě i opak toho, co hlásají (viz např. obšírné poznámky k Saussurovu Kursu). někteří, jako Derrida, pak řeknou něco hraničního, co je svým způsobem pobuřující, ale svým způsobem podnětné, protože to hledá nějaké hranice, nutí to lidi k vyjádření.
obvykle ale všichni zastupujeme nějaký "imperativ", jde tu o významové jádro, nikoli tak obtížně pojmenovatelné hranice. mým jádrem je říci, že lidé neuváženě dělí své prožitky a chování na slovní a ne-slovní. "o čem nelze nic říci, o tom se musí mlčet", praví Wittgenstein. nesouhlasím s Wittgensteinem, protože věřím, že cesta existuje, ale jen skrze pochybnost. skrze odříkání ve vězení slov - protože ti co se chovají neuváženě ve slovech hovoří o neslovech, to je protimluv. případně skrze činy, lámání mříží třeba.
odpusť, ale chovám ve své jistě omylné duši podezření, že tvé básnění je příliš často příliš lehké. lepí se na něm slova o neslovech.
jinak: slova jsou asi nejprototypičtějším příkladem znaků, proto to rovnítko. projevování nevím co znamená. projev může být cokoli, právě projev nějakého prožitku - který až dodatečně hledá slova, dává jim smysl.
a jedna má teze, jíž si tu ujasňuji - slova jsou médium smyslu. někdy ale musí dlouho čekat. mystický zážitek není útěk z tohoto světa, je to výzva k prožití mystického zážitku až ke slovům. na počátku bylo slovo. smysl se nám neděje, jako v mystickém zážitku, smyslem, ve slovech, mystický zážitek naplňujeme.
