Životem obroušený žal svírám,
svými ústy i pěstmi zaťatými
umírající bytost v sobě skrývám.
Vzpomínkou na zítřek
tebe z duše smývám.
Cestou lesních samot
míjím ploty
podél kterých,
jsem si s tebou kdysi zpíval
ztichlé melodie jednoho léta,
teď barví stíny noci.
Záplava tvého dechu těžce sálá.
Dává mi sílu,
v tichu a míru,
překonat ty mantinely,
ostnantými hroty,
nutnosti ze samoty
odrazit se zase dál..
Klínem jiné
dojít ke studnici zapomenutí,
prachem skal i hlínou země
roznítit opět žár,
svého srdce,
ztotožněně..
Dívko má,
nyní s Pánem,
nikdy s Bohem,
už sama,
ne nevinná..
Slibuji ti, že krásně budeš plakat.
Slibuji, že ti srdce roztrhám
a pak zcelím.
Žádným výkřikem do tmy,
teď i ve spánku jsem bdělým,
jak konečný paprsek onoho léta..
Pamatuješ?
Slyšíš ty tóny?
Jen si taky naposledy vzpomeň..
a pak už prosím raději nikdy více..
|