whispermoonlite (Občasný)

na mě ten vzkaz působí tak, že dělá z protagonistky tragikomickou postavu. - a nejsem si jist, ačkoliv ironizující nadsázka je přítomna i jinde (viz oblečení pro závěrečný akt), že to bylo záměrem. - nepopírám, že je vícero čtení. - v mém nejzřetelněji vystupuje protiklad zamýšlené pomsty (citového útoku) formou sebeoběti a neuvědomělého podřízení se, přitakání cizí vůli, tj. stvrzení vlastní bezradnosti a bezvýchodnosti (avšak v jiném smyslu, než jak jej postuluje zanechaný vzkaz). -

jedna (jiná) bezvýchodnost je řečena tím vzkazem: "dělám to všechno, protože jsem na konci řetězce toho prokletí, a nelze jinak." - to by šlo, i kdyby to mělo být dopepření pomsty, jež je Pyrrhovým vítězstvím . - ten vzkaz má být čten doslova, jako čisté, střízlivějící znění do předchozích sarkasmů. - jenže lze takto číst vzkaz, který se ukazuje být mylným? - a lze potom ve vší tragičnosti číst akt, který má sám sebe tím mylným stvrzením dokonale vysvětlit, i když ani náznakem nepoukáže na svou skutečnou příčinu? -

přicházejí další otázky: jak vůbec věrohodné může být takto dokonalé oddání se vnější determinaci, když se celou dobu signalizuje vzdor, a když i ten vzkaz má být ve svém zdánlivém uvědomění si (ovšem jiné) determinace absurdním, a o to trýznivějším stvrzením onoho vzdoru? - vzkaz, za nímž na postavu (a zřejmě i na autorku) čeká zrada nepřiznané, neuvědomělé motivace jednání postavy (tak, aby zůstala v intencích psychologicky důvěryhodného) tím přestává být, čím měl být. - determinace, kterou měl stvrzovat, se obrací proti němu s tím, jak se obrací proti celému konceptu vzdoru/pomsty, jehož měl být vrcholem. - nemůže být vrcholem. - stává se nechtěným ironizujícím nástrojem. - viz vysvětlení dále.

uvědomělé, nebo neuvědomělé přitakání závislosti na matčině vůli (která je tak zvláštně v zrcadlově obráceném gardu, tj. skrz svou dceru, původkyní vzdoru/pomsty) nemělo být zamýšleným obsahem onoho vzkazu. - přitakání se mělo týkat jen dědičnosti, a postavě měl být ponechán vlastní prostor vzdoru. - jeho "vlastnictví" je sice částečně zpochybněno přiznáním oné vnější determinace, ale nemělo jít o celé jeho postavení mimo hru. - nevěřím, že ten zkaz má koncept vzdoru zpochybňovat. - naopak, jak jsem řekl, měl jej dovést k absurdně palčivému vrcholu. - např. nadsázka, která se týkala oblékání, měla též jen zvýraznit tragičnost toho aktu (což i dělá), ale povídku jako celek neměla překlopit na stranu ironie (což také nedělá) - takže je podstatný rozdíl mezi případným ironizujícím přijetím onoho vzkazu a mezi bezproblémově přijímaným sarkasmem ostatních prostředků. -

nemohu číst ten vzkaz jen v intenci tragična. - ten vzkaz měl být ve své absurdní racionalitě čten bez další distance. - měl svým metafyzickým vysvětlením podtrhnout nezvratitelnost tragédie. v něm mělo poznání čtenáře končit spolu s poznáním postavy, nemělo dojít k dalšímu štěpení. - jenže ono dochází, protože ten vzkaz je mylný. - a tak se vkrádá mezi čtenáře a postavu ironizující odstup.

stopa vede k tomu, že autorka, která úhlem pohledu splývá s rolí protagonistky-vypravěčky (a chce do stejné pozice dostat i čtenáře, do stejného ztotožnění se s jejím výkladem, tj. výkladem postavy) nikde nesignalizuje tu další rovinu poznání, to jest, že místo plánovaného vzdoru je ten akt nevědomým přitakáním. - postava písemným vyjádřením, potvrzením nezbytnosti sice přitaká, ale něčemu jinému než by ve smyslu události měla. - chce stvrdit nezbytnost, vlastně okořenit tu pomstu tím, že ji i vyvsvětlí, aby se ještě intenzivněji citově zadřela - (protože celou dobu má její pomsta smysl jen za předpokladu, že bude citovým útokem), ale čtenář vidí, že se mýlí. - a nemůže se ztotožnit. - rozchází se s postavou-vypravěčkou, i s tím, co mělo být jeho úhlem pohledu.

a teď je právě na místě otázka, co chtěla autorka. - chtěla ukázat, že se postava mýlí? - myslim právě, že ne. - v tom to celý je. ten vzkaz má být přijat čtenářem doslova, je to pointa. - jenže je to pointa tragikomického omylu, a to už, zdá se mi, v povídce být nemělo. - odhaduji, že záměrem, jakkoliv nevyřčeným, nepřiznaným (což teď nehraje roli, protože každý text nějaký záměr implikuje sám ze sebe), mělo být nechat souznít prožitek čtenáře s prožitkem protagonistky a stvrdit jej tím vzkazem. - nemělo jím být vytvoření distance. - postava se neměla stát antihrdinkou, nebo přinejmenším tragikomickou nešťastnicí.


takže asi o tohle mi šlo. ale není to vůbec jednoduchý. určitě text přinesl zajímavou situaci a je o to silnější. lze jej přebírat z různých stran.