|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zhlédl jsem dokumenty a pořady, které se týkají Holocaustu. Též jsem zhlédl filmy o poválečném uspořádání Německa. V učebnicích jsou většinou pouhá fakta, jenže svědectví lidí je postaveno na druhou kolej. Nacismus a fašismus tak patří k obrovskému zlu, které může lidskou lhostejností a nepozorností opět vzplanout.
Před válkou, za války a po válce se setkáváme s protižidovskými náladami, což je donebevolající. Přeživší Židé se po hrůzném konfliktu chtěli odstěhovat do zaslíbené země, ale i zde narazili na nepochopení a psychologický Holocaust. Bylo to prý z důvodu „nedostatečného a neaktivního“ odboje proti nacistickému zlu. I v zemi úrodné se šířily předsudky na adresu obětí pracovních a vyhlazovacích koncentračních táborů. Neuměly se tvrdě bránit, šly na smrt jako ovce na porážku – to vše panovalo v lidských představách. Kdo si neprožil zlé – nevěřil. Sytí nevěřili hladovým, bohatí nevěřili chudým, zajištění nevěřili nezajištěným.
Přesto začátky Izraelského státu byly krušné, neboť je tohle území obklopeno arabskými sousedy. Dodnes přežívá zhoubná myšlenka o vyhlazení židovského obyvatelstva a jeho vytlačení do moře. Antisemitismus je zjevný i po druhé světové válce. Poražené státy nenáviděly Židy ještě více. Zároveň se nenávidí Židé ve vlastních řadách. Pracující Židé brojí proti ortodoxním – viz místní sociální politika. Ortodoxní zas morálně napadají izraelské pracující.
Právě tehdy, když jsem zhlédl tyhle pořady, zjišťuji, že jsou dějiny mnohem složitější, pokud vezmeme v úvahu lidská svědectví, lidské charaktery a činy. Historie často zaujímá i zápasy ve vlastních řadách. Jsem toho názoru, že se musíme poučit, abychom znovu neabsolvovali temné stránky dějin.
Václav Kovalčík
|
|
|
