Nadčasová

 

Čas, ta pomíjivá věčnost,

na měřitelné díly rozdělené

nekonečno.

Přesnost!

Můj bože, budiž vědcům sláva.

Však s námi nepřesnými

si čas pěkně mává.

Bolestiplná je vteřina dlouhou.

A ještě delší bývá

naplněná touhou.

Však na vrcholu štěstí

je jen pouhý mžik.

Čas, to je prostě pouhý tajtrdlík.

Snad čtvrtý rozměr…

K čemu je nám však?

Já pro tenhleten okamžik

ho ruším.

Co bylo, bude, je jen pouhé teď.

V něm všechny podoby své

viditelně tuším,

ty, které spolu v čase nenajdete.

Jsem dítě, jsem pramáti Eva,

svým vlastním potomkem jsem,

jsem své druhé já.

A tím vším jsem i v paralelním světě.

 

Začátek s koncem se tu potkává,

právě jsem zrušila nekonečno.

 

Čas, ten si nezaslouží jakýkoli vděk.

S ním právě odešel i jeho nohsled - věk

a můžete mi klidně říkat slečno.