Klenoty obav nasbírané
z odrazu rána v zrcadle,
kus pentle modři propadlé
a mízu která ze snů kane
v křivulích smíchej, zahřej tence;
hned máš tajemství existence.
Věty, z nichž parfém vjemů vane,
vír veršů, který stoupá dle
tanečků mysli v koupadle,
sněhy slov z něhy napadané
předložené na navštívence;
prostá podstata existence.
Půlnoční rity, vědmin plamen,
emoce skrytá v zklínadle;
touha, pravý kněz pro padlé,
usměje se a šeptá: "Amen",
libý šum vody v prázdné sklence
a nad vším střecha existence.
Na cestě k nitru smírčí kámen
nabízí proti smutku směnce
tvárný vosk samé existence.
|